Transfer
 
  Přihlášení  

Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

  RECENZE

zpátky na seznam recenzí
Challenger Deep - III. The Path

Challenger DeepIII. The Path

Symptom28.11.2025
Zdroj: mp3 (320 kbps)
Posloucháno na: PC / Beyerdynamic DT 770 PRO
VERDIKT: Pět muzikantů, šest skladeb a šestatřicet minut dlouhý poslech plný emocí a napjatých nervů.

Poslech alba III. The Path možná nepředstavuje převrat v žánru, ale co určitě pocítíte, je příval emocí a chuť poslouchat dál. Běloruská pětice hraje svěží fúzi žánrů na pomezí post a black metalu s příchutí hardcoru. Něco na způsob neméně svižných a potemnělých skoro-krajanů Reka. Společným jmenovatelem kompozic je dravost, pak také vkus a rozhodně výše zmíněná emocionalita (jakožto mandatorní součást hardcorového étosu).

 

Myšlenkový rámec skrytý za notami vypráví příběh muže, který při sledování každodenních katastrof obětuje vše, aby nakonec nalezl klid. To směřuje k neodmyslitelné existenční otázce, jestli to bylo všechno zbytečné? Hledání odpovědi je na posluchači, bude-li k podobným úvahám během poslechu čas. Epickou cestu totiž otevírá jednička Sacrifice a ta hned první vteřinu rozčísne zuřivým blastbeatem. Vzápětí následuje hrdelní screamo, kytary hrají temnou notu a kdo umí ve všem tom rachotu najít harmonii, může být spokojen.

 

Byť se kapela charakterizuje jako experimentální, což občas signalizuje krycí manévr ve snaze pokrýt případné skladatelské a instrumentální mezery, hudba nejeví žádné prvky pochybného experimentu, naopak působí velmi koncentrovaně a dobře usazená ve svém žánru. Ve skutečnosti jde spíše o kompilaci mnoha vlivů, zručně uhnětených do kompaktního celku o souhrnném hodnocení "tvrdá hudba" ať už takové zařazení znamená cokoli.

 

Produkčně je tu všechno v pořádku. Skladby jsou napěchované dobře zužitkovaným tvůrčím potenciálem a zvukem klasického nástrojového obsazení bez zbytečných vrstev ozdobného pozadí. Střídání tlaku a lehkosti je skutečně povedené napříč skladbami i albem. Z klidné minimalistické mezihry páté Indifference téměř vystupuje esence starých dobrých Fall of Efrafa, zatímco euforická pasáž předchozí pecky Confidence vás nakrájí na plátky. Dotýkáme se tu téměř avantgardního blacku a upozorňuji, že v nabídce je mnohem víc. Vokál jde zlatou střední cestou srozumitelnosti a agrese v jednom. Plný zvuk kytar v duchu metody wall-of-sound příjemně pulzuje v dobře uspořádaném mixu.

 

Každý hudební směr obsahuje přesně bambilión sobě rovných desek a na první dobrou tady nenarazíte na zlatou žílu, kterou by už dříve netěžil někdo jiný a podobným způsobem. Jak rychle se dojem z nahrávky utřese, je čistě individuální věc a záleží při tom na něčem tak těkavém, jako je aktuální nálada. Bez dalších chytristik prohlašuji toto dílo za výbornou žánrovou desku s potenciálem nabít posluchače životní energií. A víc bych nežádal.

 


Autor hodnotí:

Čtenáři hodnotí:

Tvoje hodnocení:


  DISKUZE K RECENZI

zrušit

Reagujete na komentář

jazzko / 28.1.14 14:49

Zkusil jsem si pustit poslední desku Satyricon, navnaděn recenzí, zvědavý po hlasité kritice fanouškovské obce. Nutno na začátek říct, že Satyricon jsem poslouchal od vydání Nemessis až po Now, Diabolical. Poté jsem se, pro celkově stagnující metalovou scénu, která už mě neměla příliš čím obohatit a z mého pohledu jenom opakovala již opakované, zcela odklonil k hudebním žánrům, které s metalem nemají zhola nic společného, avšak které mi umožnily můj další hudební vývoj. Kapely jako Satyricon, Emperor, Dimmu Borgir, CoF, Immortal, Enslaved a mnozí jiní, na které si z hlavy třeba už ani nevzpomenu, to vše byla jména, která se v mé hudební aparatuře v devadesátých letech, ale i v novém miléniu, objevovala velmi často. Nyní, po osmi letech, jsem zvědavě sáhnul po novince od Satyricon. Satyricon jsou na první poslech umírněnější, pomalejší, čitelnější a jaksi hladší. Ta tam je zběsilé tempo z Extravaganzy, zmizel nádech středověku z Nemessis Divina, postrádám i rockovou přímočarost z Volcana či z Diabolical. Kapela patrně měla vždy za cíl neustrnout na stejném místě a snaha o jakýsi posun v celkovém hudebním vyznění je s přihlédnutím k věku tvůrčího dua Satyr-Frost z mého pohledu zcela pochopitelná a logická. Jinak se na hudbu (ale celkově na jakýkoliv jiný druh umění) dívá člověk kterému je 20 let a jinak ten, kterému je už více než čtyřicet. Syrovost, rychlost a technickou složitost nahrazuje důraz na přednes tónu a hra s barvami zvuku. Rozumím tedy klidným pasážím i rozhodnutí pro analogovou nahrávku (která mimochodem na kvalitní aparatuře zní opravdu velmi dobře). Pánové už nemají potřebu dokazovat, že jsou schopni nadzvukových sypaček a extrémní syrovosti (to ostatně stále jsou), byť i na této desce kdo chce, ten tam i tyto aspekty bez problémů najde. Milovníci extrémní řežby se už hold musí poohlédnout někde jinde. Na chvilku bych se pozastavil při tolika propírané kontroverzní skladbě Phoenix. Je pro mně opravdu překvapením, že jí nazpíval někdo jiný, a že vůbec došlo k rozhodnutí použít čistý vokál. Satyrův hlasový projev přitom považuji za snad to nejlepší a nejďábělštější, co jsem v tomto úzce profilovaném žánru kdy slyšel. Phoenix ale není špatnou skladbou a rozhodně nesdílím názor (patrně většinový), že by byla skladba nazpívaná ležérně, či snad zcela odfláknutá. Naopak, mám pocit, že se dotyčný zpěvák do skladby opravdu snažil položit a v rámci svých hlasových možností vydal ze sebe maximum. Že v žánru jako takovém (a klidně i v celém metalu) zcela chybí opravdu kvalitní zpěváci (čest výjimkám jako třeba Anneke z ex The Gathering), to je holý fakt, avšak na druhou stranu, metalová hudba nikdy nebyla tím správným prostorem pro opravdové zpěváky, ti se realizují ve zcela jiných hudebních žánrech a je to tak naprosto v pořádku. Skladba Phoenix tak pro mně zůstává zajímavým oživením desky a byť bych nechtěl, aby byla třeba taková deska celá, jako jednotlivá skladby vsazená do celku mi přijde více než povedená. Satyricon dozráli do dospělosti a pokračují tak tam, kde je to z mého (ale snad hlavně z jejich) pohledu logické. Rozhodně se jedná o správný krok a za sebe jsem rád, že se Satyricon odmítá zařadit do obrovské haldy kapel, které hrají 20 let stejnou hudbu s minimem invence a s totální rezignací na jakýkoliv hudební progres. Satyricon mě tedy i po dvaceti letech pořád baví.. :)

Kontrolní kód
opište kontrolní kód

  NOVINKY VE ZKRATCE  /  další novinky