Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

Od roku 2015 existuje polský projekt jednoho muže Chaos Over Cosmos, který při prvotním ohledávání působí jako takový hudební chameleon. Žánrově jej na různých místech různí autoři řadí k progressive metalu, k technickému death metalu, metalcoru a dokonce i k speed metalu, což jen při letmém shlédnutí musí působit poněkud zmatečně. Při druhém ohledání člověk dojde k závěru, že Rafał Bowman je coby autor pracovitý a plodný živočich, protože od toho roku 2015 poměrně pravidelně plní prostor novými nahrávkami nejrůznějších délek – dvě EP, jedna kompilace a celkem čtyři řadovky není zase tak málo, když si navíc uvědomíme, že Rafałovi je podle metalové encyklopedie aktuálně 32 let.

Nebudu tvrdit, že znám a mám naposlouchanou historii kapely. Nemám. A nemám prostor s tím cokoliv dělat. Budu se věnovat nové desce The Hypercosmic Paradox a budu se jí věnovat jako osamocenému ostrovu, který možná je součástí souostroví podobných nahrávek s logem Chaos Over Cosmos, a možná se taky nachází v úplně jiném podnebném pásmu. Tipuju, že nenachází, ale kdo jsem já, abych tohle mohl soudit.

Na úvod si říkám, že nic nepokazím tím, když odcituju vlastní slova autora, který svou hudbu obsaženou na novinkovém albu popisuje jako blending highly technical lead guitar work and shredding with a cosmic atmosphere. Co si pod tím představit? Ingredience Rafałovy mozaiky jsou kytara hraná jako vysokorychlostní high-level běh po strunách, něco samplů, bicí automat a pouze občasný hostující vokál Taha Moshina. To je týpek z Pákistánu, podle fotky taky celkem mladík, který se objevuje v několika extrémních formacích, jejichž jména mi nic neříkají. Jeho hrdelní growl (proto asi ten death metal nebo metalcore) je na tomto albu přítomen jen jako středně intenzivní ingredience, je naprosto nezajímavý a tuctový, a jsem docela rád, že ho tam není víc. První instrumentální skladba ve mně nejdřív vytvořila dojem, že půjde komplet o instrumentální album, a jeho objevení se v druhé kompozici představovalo studenou sprchu. Ne, vokalista není silnou kapitolou této desky.

Tím není ani nelidský bicí automat, který evidentně programoval nebubeník a taky někdo, komu jsou putna přírodní zákony. Ať už jde o styl hry nebo především o jeho rychlost (zkuste The Cosmo-Agony: Requiem), jedná se o součást nahrávky, na kterou nelze pohlížet jako na samostatný nástroj, který má své limity, svá pravidla a svoje možnosti. Budiž, lze se smířit s tím, že rytmika desky nepodléhá běžným zákonitostem a že jde o uměleckou licenci, s níž si autor smí nakládat podle svého uvážení. Není to vyloženě těžiště desky a jejich zvuk lze odfiltrovat někam na pozadí, kde dominují samply tvořící celkovou atmosféru alba. Je jich dost a jsou docela fajn – zamýšlená (aspoň myslím, že zamýšlená) atmoška funguje docela obstojně a celkový dojem ladí se vším, co se k desce a projektu váže (celkové pojetí, tematika, grafika atd.).

No a pak je to o kytaře. Co k tomu říct? Pro někoho, kdo se kdysi pokoušel akorát tak zahrát pár akordů, aby zaujal jedince druhého pohlaví u táboráku, je tohle makabrózní přehlídka, kterou si snad ani neumí představit v reálu. Rychlost, rychlost a rychlost. Já, protože jsem člověk zvědavý, jsem se samozřejmě pokoušel najít na youtube nějaké video toho, jak to ten člověk hraje, protože co si budem, tihle týpci jsou fetišisti a rádi se tím chlubí. Jútuby jsou plné djentových kouzelníků, který běhají překážkovou dráhu přes pražce a chtějí se pochlubit světu, jak jim to jde. A vida, nic. Nenašel jsem ani jedno video, kde bych viděl, jak to Rafał dává a jak mu to jde. Ale já mu to samozřejmě věřím, nemám důvod pochybovat. Jsem ale … asi bych řekl zaskočen.

Celá deska je pak celá o tom jednom. Složitá a hlavně rychlá, rychlá a ještě rychlá kytarová přehlídka, na níž je naroubováno něco samplů, něco hlasu, a pak ta bicí dost neumělá inteligence. Skladby jsou fajn a jsou poslouchatelné. I při svých délkách často kolem osmi devíti minut to není blbost a kompozičně to ujde. Celá půlhodina nahrávky se poslechnout dá, není to o přežití a po jejím skončení není nutné si vařit meduňkový čaj. Dá se vydýchat a není to na rychlou. Ale tak trošku dumám nad smyslem toho všeho. Ukázat, že umím hrát rychle? Pokud ano, čekal bych plný internet videí z obýváku, kde všem ukazuju, jak umím rád rychle. Nebo ukázat, jak jsem tyjo záhadný, vesmír, star trek, filosofie, antika a já někde ve stínu schovaný, protože nechci být za hvězdu? Možná? Nevím…

Deska jako celek je pro mě asi neuchopitelná - celá ta přehlídka mi přijde účelová a neuvěřitelná. Plastikový odér ve zvuku a naprostá iracionálnost bicího automatu jsou pro mě nepřekročitelné bariéry, s nimiž odmítám existovat dohromady. Možná prostě jenom stárnu, možná se hudební svět posouvá rychleji, než jsem schopen zpracovávat, možná mi jen zase v něčem ujel vlak, ale hudební nahrávku jakožto výsledek tvořivého lidského ducha si představuju jinak. Možná je to moje zastaralost.