Transfer
 
  Přihlášení  

Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

  RECENZE

zpátky na seznam recenzí
Christ Agony - Anthems

Christ AgonyAnthems

Bhut27.10.2025
Zdroj: CD //promo od vydavatele
Posloucháno na: Denon DRA 625, Denon DCD 625-II, Grundig Box 660a
VERDIKT: Tohle album si uznání rozhodně zaslouží, jelikož má ten správný náboj a energii, kterou od těch středně rychlých blackmetalových kapel vyžaduji.

Symbolika kozlí hlavy a tudíž výrazivo jasně odkazující na téma satanismu je u kapely Christ Agony zakořeněné od samého prvopočátku. Už debutové album Unholyunion z roku 1993 přineslo jasně vymezený prostor a názorový průkaz. Z kapely se postupem let stal prakticky jednočlenný projekt Cezara, který o sobě dal naposledy vědět v roce 2016 albem Legacy. Dlouhá léta čekání ukončuje novinka, opět jednoslovně pojmenovaná, Anthems. Výrazivo neuhnulo ani o píď ze satanské disciplíny a institut na urážení církve jede naplno. U kapely z Polska je toto vyhranění velmi signifikantní, jelikož nejde jen o nějaké svobodomyslné šíření antipostoje, ale prakticky i o jistý opoziční politický čin. Asi pak není divu, že takové vize se neslučují s „hodným“ metalem, ale přímo s kombinací deathu a především blacku.

 

Tentokrát jede kolos na střední plyn a dává volný prostor specifickému frázování skoro až vypravěčského formátu. Samozřejmě že zběsilejší výpady tu nechybí a jsou velmi vítaným a svěžím prvkem, ale nebyla by to značka Christ Agony, aby se tu neobjevily nějaké drobné anomálie a výstřelky oproti ortodoxně nastavené hudební rovině. Hned ve druhé skladbě ožívá didgeridoo, které dodává atmosféře na tajuplnosti až rituálnosti. Ostatně tento cizokrajný nástroj máme spojený převážně s jakýmsi šamanstvím a navozováním pocitu transu. Zde to nevidím nikterak odlišně.

 

 

Celému albu vévodí šlapavé tempo s patřičně naléhavým způsobem prezentace. Je to ostrý konflikt kytar, bicích a vokálu, které jako jedna masa deklamují temné Cezarovy myšlenkové proudy. Aby však takový výjev nebyl zcela osamocený, sahá se po samplech a jiných ruchových elementech, které na pozadí vytvářejí pohltivé podkresy pro lepší vstřebatelnost. Ostatně takové experimenty kapele nikdy nebyly cizí, což dokládá moje nejoblíbenější nahrávka od nich – album Darkside. To je lahůdka pro fajnšmekry, ale zároveň i zrada pro jiné fanoušky. Alespoň jsem to tak vždycky vnímal.

 

Anthems se poslouchá úplně samo, ačkoliv jednotlivé skladby nejdou pod šest minut – ostatně je jich tu jen šest. Jeho přirozený, zcela přímočarý a na dřeň oholený death/black má jasné kontury, jasné poselství a nic nezastírá do složitějších kompozic. Perfektně využívá okrašlujících prvků k rozbití stereotypní nálady, ale především umí svými melodiemi, gradacemi a barvitě zosnovanými pasážemi učinit z poslechu velmi příjemný a poměrně intenzivní zážitek.

 

 

Upřímně – nebýt jména Christ Agony, podobnou nahrávku bych asi nevyhledával. Její vzezření nepatří zrovna mezi originální a upřímně řečeno ani lákavé faktory. Těch vyobrazení domácího zvířectva bylo už v black metalu tolik, že by to vydalo na solidní album s nápisem Sweet Memories. Králem všech kozlů navždy zůstane debut Bathory a jak víme, i Quorthon si uvědomil, že toto téma je vyčpělé a více se k takové syrovosti přímo nevrátil. Nechci však, aby v tomto kontextu novinka Christ Agony vyzněla nějak jalově – ta deska má jasnou identitu a pevný podklad, aby obstála v konkurenčním boji podobně smýšlejících nahrávek. Jen ta nešťastná grafika… ostatně už minulé dílo Legacy bylo velmi, velmi podobné. Ale dost už o titulním motivu.

 

Jestli mě letos překvapilo a potěšilo nějaké klasicky znějící, a přitom přímočaré a dosti šťavnaté album, pak je to právě Anthems. Zmínit můžu i letošní zásek Desaster, který je rovněž pestrý a naprosto funkční. I dlouho fungující kapely zkrátka dokážou ukázat svou pravou zlou tvář a fakt, že ještě stále mají co nabídnout. A to se počítá. Tohle album si uznání rozhodně zaslouží, jelikož má ten správný náboj a energii, kterou od těch středně rychlých kapel vyžaduji. Prostě to s vámi lomcuje, že máte neodkladnou potřebu zatnout pěst a vyhrožovat imaginárnímu sokovi. Je to akt síly a moci. Přesně jako celé album.


Autor hodnotí:

Čtenáři hodnotí:

Tvoje hodnocení:


  DISKUZE K RECENZI

zrušit

Reagujete na komentář

jazzko / 28.1.14 14:49

Zkusil jsem si pustit poslední desku Satyricon, navnaděn recenzí, zvědavý po hlasité kritice fanouškovské obce. Nutno na začátek říct, že Satyricon jsem poslouchal od vydání Nemessis až po Now, Diabolical. Poté jsem se, pro celkově stagnující metalovou scénu, která už mě neměla příliš čím obohatit a z mého pohledu jenom opakovala již opakované, zcela odklonil k hudebním žánrům, které s metalem nemají zhola nic společného, avšak které mi umožnily můj další hudební vývoj. Kapely jako Satyricon, Emperor, Dimmu Borgir, CoF, Immortal, Enslaved a mnozí jiní, na které si z hlavy třeba už ani nevzpomenu, to vše byla jména, která se v mé hudební aparatuře v devadesátých letech, ale i v novém miléniu, objevovala velmi často. Nyní, po osmi letech, jsem zvědavě sáhnul po novince od Satyricon. Satyricon jsou na první poslech umírněnější, pomalejší, čitelnější a jaksi hladší. Ta tam je zběsilé tempo z Extravaganzy, zmizel nádech středověku z Nemessis Divina, postrádám i rockovou přímočarost z Volcana či z Diabolical. Kapela patrně měla vždy za cíl neustrnout na stejném místě a snaha o jakýsi posun v celkovém hudebním vyznění je s přihlédnutím k věku tvůrčího dua Satyr-Frost z mého pohledu zcela pochopitelná a logická. Jinak se na hudbu (ale celkově na jakýkoliv jiný druh umění) dívá člověk kterému je 20 let a jinak ten, kterému je už více než čtyřicet. Syrovost, rychlost a technickou složitost nahrazuje důraz na přednes tónu a hra s barvami zvuku. Rozumím tedy klidným pasážím i rozhodnutí pro analogovou nahrávku (která mimochodem na kvalitní aparatuře zní opravdu velmi dobře). Pánové už nemají potřebu dokazovat, že jsou schopni nadzvukových sypaček a extrémní syrovosti (to ostatně stále jsou), byť i na této desce kdo chce, ten tam i tyto aspekty bez problémů najde. Milovníci extrémní řežby se už hold musí poohlédnout někde jinde. Na chvilku bych se pozastavil při tolika propírané kontroverzní skladbě Phoenix. Je pro mně opravdu překvapením, že jí nazpíval někdo jiný, a že vůbec došlo k rozhodnutí použít čistý vokál. Satyrův hlasový projev přitom považuji za snad to nejlepší a nejďábělštější, co jsem v tomto úzce profilovaném žánru kdy slyšel. Phoenix ale není špatnou skladbou a rozhodně nesdílím názor (patrně většinový), že by byla skladba nazpívaná ležérně, či snad zcela odfláknutá. Naopak, mám pocit, že se dotyčný zpěvák do skladby opravdu snažil položit a v rámci svých hlasových možností vydal ze sebe maximum. Že v žánru jako takovém (a klidně i v celém metalu) zcela chybí opravdu kvalitní zpěváci (čest výjimkám jako třeba Anneke z ex The Gathering), to je holý fakt, avšak na druhou stranu, metalová hudba nikdy nebyla tím správným prostorem pro opravdové zpěváky, ti se realizují ve zcela jiných hudebních žánrech a je to tak naprosto v pořádku. Skladba Phoenix tak pro mně zůstává zajímavým oživením desky a byť bych nechtěl, aby byla třeba taková deska celá, jako jednotlivá skladby vsazená do celku mi přijde více než povedená. Satyricon dozráli do dospělosti a pokračují tak tam, kde je to z mého (ale snad hlavně z jejich) pohledu logické. Rozhodně se jedná o správný krok a za sebe jsem rád, že se Satyricon odmítá zařadit do obrovské haldy kapel, které hrají 20 let stejnou hudbu s minimem invence a s totální rezignací na jakýkoliv hudební progres. Satyricon mě tedy i po dvaceti letech pořád baví.. :)

Kontrolní kód
opište kontrolní kód

  NOVINKY VE ZKRATCE  /  další novinky