Transfer
 
  Přihlášení  

Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

  RECENZE

zpátky na seznam recenzí
Colosalist - Two Suns

ColosalistTwo Suns

Victimer24.9.2025
Zdroj: mp3 (320 kbps)
Posloucháno na: notebook / minivěž / phone / TV
VERDIKT: Je to zpátky. Ta stará doom metalová vášeň přetavená ve vášeň novou. Debut Colosalist se povedl.

Musím přiznat, že na Colosalist jsem trochu pozapomněl, protože jsem si jich moc nevšímal ani v době, kdy vyšla (tenkrát dvojici Staněk - Petah) EP prvotina Pass into Oblivion. Jednak je to už jedenáct let a potom je pravda, že se u mě Petrovy projekty, jako Live Evil nebo Robotized příliš neohřály. Ovšem pozor! Za ty dlouhé roky uzrálo v hlavě hlavní postavy rozhodnutí, že bude dobré pokračovat. Kapela se rozrostla o další členy a minimálně přítomnost Filipa a potom dokonce Zuzky znamenala, že v aktuální sestavě jsou hned tři lidé spojení se začátky Silent Stream Of Godless Elegy. Tehdy asi nejvíc našlápnutá doomová formace domácí scény se po třetím albu Themes rozpadla a začínala vlastně od začátku a jinak. Mimo Petra Staňka byla rázem pryč taky Zuzka a Filip Chudý už na Themes ani nehrál. Tolik, možná trochu pokřivené, okénko do minulosti.


Colosalist jsou totiž už nějaký ten čas aktivní jako plnohodnotná kapela navazující na původní odkaz Silentů a ubírající se směrem, ve kterém je Petr opět jako doma. Doom metal, silné melodie, přítomnost smyčců a důraz na prvky pohanských tradic. A protože tahle reinkarnace zafungovala správným směrem, výsledkem je první velká deska nazvaná Two Suns. Devět skladeb, v nichž se mísí typický autorův rukopis a současná možnost tuhle výzvu, v navíc hodně zajímavé sestavě, posílat ven. Colosalist skutečně navazují na období, kdy vycházely alba jako Behind The Shadows nebo Themes, bráno čistě pocitově a v rámci pagan doomové stylizace, jak ji vnímá Petr Staněk. A já jsem až překvapený, jak to v sobě pořád má.


Nové album Colosalist navazuje na prvotní období SSOGE a dál je po svém rozvíjí. Už jenom proto, že tehdy nebylo z této strany řečeno vše, je zajímavé se po letech podívat, kudy se dá dnes ubírat. Two Suns je svěží a melodická symfo-doomová temnota. Album plné pocitů, atmosfér a pohnutek cítit tuhle hudbu právě takto. Nelajnovat si možné pěšiny, ale brát to přímo z nitra, protože to je samo o sobě pořád plné nápadů a entuziasmu. I po těch letech. Colosalist to v sobě zkrátka mají a jejich nová kolekce to naplno ukazuje. Není v tom nic složitého, prostě následuj smysly. A doom on tímto směrem.

 


Čert vem progres, snahu se vymanit z okovů typických znaků pro tento typ muziky. Pojďme si zahrát tuhle muziku přesně tak, jak se má, rozvášnit se nad melodiemi, dát na pudy, smyslnost a přirozenost a nic víc nedramatizovat. Jasně, i ta dramatizace k tomu patří, snad i jistá obřadnost, tento styl to v sobě tak má... Výsledná poloha desky mi ale přijde hlavně ničím nesvázaná, bez předsudků a bez zbytečných otázek. Umí být věrná svému názvu, kolosální. Umí být krotká i drsná, otisknutá v pocitech. Rozhodně ne divná, nebo zpátečnická. Two Suns je kvalitní záležitost. Ano, je v ní kus nostalgie, možná i kus ztracených nadějí, ale pořád je to mocná varianta jak nastínit pagan doom z té správné perspektivy.


I přes veškeré stylové zakotvení je Two Suns hodně barevná deska. Každá skladba žije vlastním životem a přitom nijak nenarušuje rovnováhu alba. Balanc mezi rozjuchaností a hutnou temnotou je asi tím hlavním spojením poloh Colosalist. Písně jistě prošly jistou evolucí a jejich současná tvář odráží rozpětí, které jsou schopni Colosalist obsáhnout. Není vůbec cizí, jako spíš důvěrně známé, přesto pořád překvapivě schopné se tvarovat a vyvíjet. Některé věci jsou vyloženě na x opakování, silné a návykové. Za mě například Creeping Frost, klipová Die Inside Me, nebo závěrečná Over The Sky.


Taky je pravda, že ty původně až protivně jednoduché motivy ve Visdomer nebo Dabrakar mě příliš nebraly, ale není to žádná retuš předvídalenosti. I tyhle dvě skladby se uměly rozrůst a nijak se neutápět v prostoduchosti. Colosalist se drží pravidel dole, ale včas je povznesou. Petr vokálně přepíná od volnějšího, víc deklamujícího projevu, až po growling jak za starých časů. Sice jsem měl hned na začátku alba v From The Others pocit, že to není ono, ale však sami uslyšíte, že je to jen zahřívací kolo. To jsou moje malé výtky k jinak zdařilé desce. Pojďme si říct to podstatné. Colosalist velmi mile překvapili a předvedli, že dobré doomové řemeslo mají v krvi. V oddanosti a chuti v té staré objevovat chuť novou. Možná neutuchající, to se uvidí. Two Suns je velmi milé překvapení a jsem rád, že se mu dostává ze známých míst a od známých lidí. Těším se na koncerty.


Autor hodnotí:

Čtenáři hodnotí:

Tvoje hodnocení:


  DISKUZE K RECENZI

zrušit

Reagujete na komentář

jazzko / 28.1.14 14:49

Zkusil jsem si pustit poslední desku Satyricon, navnaděn recenzí, zvědavý po hlasité kritice fanouškovské obce. Nutno na začátek říct, že Satyricon jsem poslouchal od vydání Nemessis až po Now, Diabolical. Poté jsem se, pro celkově stagnující metalovou scénu, která už mě neměla příliš čím obohatit a z mého pohledu jenom opakovala již opakované, zcela odklonil k hudebním žánrům, které s metalem nemají zhola nic společného, avšak které mi umožnily můj další hudební vývoj. Kapely jako Satyricon, Emperor, Dimmu Borgir, CoF, Immortal, Enslaved a mnozí jiní, na které si z hlavy třeba už ani nevzpomenu, to vše byla jména, která se v mé hudební aparatuře v devadesátých letech, ale i v novém miléniu, objevovala velmi často. Nyní, po osmi letech, jsem zvědavě sáhnul po novince od Satyricon. Satyricon jsou na první poslech umírněnější, pomalejší, čitelnější a jaksi hladší. Ta tam je zběsilé tempo z Extravaganzy, zmizel nádech středověku z Nemessis Divina, postrádám i rockovou přímočarost z Volcana či z Diabolical. Kapela patrně měla vždy za cíl neustrnout na stejném místě a snaha o jakýsi posun v celkovém hudebním vyznění je s přihlédnutím k věku tvůrčího dua Satyr-Frost z mého pohledu zcela pochopitelná a logická. Jinak se na hudbu (ale celkově na jakýkoliv jiný druh umění) dívá člověk kterému je 20 let a jinak ten, kterému je už více než čtyřicet. Syrovost, rychlost a technickou složitost nahrazuje důraz na přednes tónu a hra s barvami zvuku. Rozumím tedy klidným pasážím i rozhodnutí pro analogovou nahrávku (která mimochodem na kvalitní aparatuře zní opravdu velmi dobře). Pánové už nemají potřebu dokazovat, že jsou schopni nadzvukových sypaček a extrémní syrovosti (to ostatně stále jsou), byť i na této desce kdo chce, ten tam i tyto aspekty bez problémů najde. Milovníci extrémní řežby se už hold musí poohlédnout někde jinde. Na chvilku bych se pozastavil při tolika propírané kontroverzní skladbě Phoenix. Je pro mně opravdu překvapením, že jí nazpíval někdo jiný, a že vůbec došlo k rozhodnutí použít čistý vokál. Satyrův hlasový projev přitom považuji za snad to nejlepší a nejďábělštější, co jsem v tomto úzce profilovaném žánru kdy slyšel. Phoenix ale není špatnou skladbou a rozhodně nesdílím názor (patrně většinový), že by byla skladba nazpívaná ležérně, či snad zcela odfláknutá. Naopak, mám pocit, že se dotyčný zpěvák do skladby opravdu snažil položit a v rámci svých hlasových možností vydal ze sebe maximum. Že v žánru jako takovém (a klidně i v celém metalu) zcela chybí opravdu kvalitní zpěváci (čest výjimkám jako třeba Anneke z ex The Gathering), to je holý fakt, avšak na druhou stranu, metalová hudba nikdy nebyla tím správným prostorem pro opravdové zpěváky, ti se realizují ve zcela jiných hudebních žánrech a je to tak naprosto v pořádku. Skladba Phoenix tak pro mně zůstává zajímavým oživením desky a byť bych nechtěl, aby byla třeba taková deska celá, jako jednotlivá skladby vsazená do celku mi přijde více než povedená. Satyricon dozráli do dospělosti a pokračují tak tam, kde je to z mého (ale snad hlavně z jejich) pohledu logické. Rozhodně se jedná o správný krok a za sebe jsem rád, že se Satyricon odmítá zařadit do obrovské haldy kapel, které hrají 20 let stejnou hudbu s minimem invence a s totální rezignací na jakýkoliv hudební progres. Satyricon mě tedy i po dvaceti letech pořád baví.. :)

Kontrolní kód
opište kontrolní kód

Matej / 17.11.25 13:56odpovědět

Over The Sky je super song!

Mike / 25.9.25 11:20odpovědět

Deska je rozhodně dobrá, minimálně pro fanoušky žánru. Nesedí mi ale smyčce, připadají mi jako syntetické a je jich příliš...

  NOVINKY VE ZKRATCE  /  další novinky