Transfer
 
  Přihlášení  

Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

  RECENZE

zpátky na seznam recenzí
Colossa - New Day Rising

ColossaNew Day Rising

Victimer28.9.2013
Zdroj: mp3 (320 kbps)
Posloucháno na: JVC UX-H330, PC, KOSS KTX/PRO1
VERDIKT: Pozitivní energie pozitivní dojmy budí. Vhodný doplněk stravy pro konce dní, kdy tělo chřadne a probouzí se únava. Ideální životabudič a přítel do nepohody.

Když jsem byl letos poprvé prstem na mapě v Nizozemsku, hodně mě potěšila skromně rocková sestava The Mad Trist pohybující se na hraně mezi zvířaty a akrobaty. Pak už to bylo jednoduché. Stačila jedna odezva jednoho posluchače na jednom FB profilu naší echoplanetky a doporučení což takhle dát si COLOSSA. Abychom si rozuměli, obě kapely jsou z jedné země a jejich fanoušci se zřejmě nevylučují. Pak už zvítězila ryzí zvědavost proč to vlastně nezkusit, i když se přitom vydat do neznáma. Ale co, do neznáma chodím vlastně rád...

 

COLOSSA je čtyřčlenná formace laborující s typickými rockovými příznaky. Tady se další zaručené šuplíky schované za POSTelí a prvním předčasným STOpořením NERvozitou opravdu nehodí řešit. Tohle je prostě ROCK, bez příkras, energický, přirozený a bez nějakých serepetiček kolem. Zkrátka takový, co nakopne když nálada upadá k bodu mrazu a rozptýlení je v nedohlednu. "New Day Rising" je druhým albem kapely, a obrazně řečeno, znovu v zajetí ptactva. Podivná ornitologická záliba se datuje už od prvních nahrávek, akorát vrabce (nebo co to kruci je) vystřídala mocnější sova, pro kterou je na tentokrát vzrůstem menší ptactvo pouhým doprovodem. Hledáte mouchy? Tak to nemohu sloužit, vidím jen ty ptáky. Čekáte chmury? Ty vyhnala obyčejná radost bez kapek a kaluží.

 

Když se mrknu zpátky, tak debut "Born To Make A Sound" působí také pozitivním dojmem, ale ta lehkost tam ještě není. Ještě jej něco svazuje. Člověk by si řekl, že pod dohledem sovy by se mohlo zdát, že aktuální deska bude přísněji střeženým materiálem. Ta je ale naopak až nebezpečně hravá a královsky odvázaná. Tohle prostě člověka nabije novým dechem a chutí vykašlat se na spaní a ještě si vyjít večer do města za trochou zábavy. Noc je mladá, času dost. Pravdou je, že hrací doba alba oproti tomu letí strašně. Ale proč by také neletěla, když se to poslouchá úplně samo, bez zbytečných překážek a klacků pod nohama. Když je třeba si zakřičet, tak si zakřičíme, když je třeba povolit a hodit nohu přes nohu, prostě se tak uprostřed kanape stane. Jedenáct skladeb? Ale kdež, jen jedno album. To naše, to jejich, to do pohody. Popisovat nějak sáhodlouze děj desky by bylo nošením dříví do lesa. O tom tohle vůbec není. Tohle je totiž o náladě a kladných vibracích, které dodají víc sil do těla, než kofeinová masáž srdce energetických nápojů zaručených značek a marketů. Zkuste tu pravou jiskru v každém tónu, tu vervu, která z kapely COLOSSA čiší. Že je to pořád stejné? Ale jděte, rýpalové. 

 

 


Autor hodnotí:

Čtenáři hodnotí:

Tvoje hodnocení:


  DISKUZE K RECENZI

zrušit

Reagujete na komentář

jazzko / 28.1.14 14:49

Zkusil jsem si pustit poslední desku Satyricon, navnaděn recenzí, zvědavý po hlasité kritice fanouškovské obce. Nutno na začátek říct, že Satyricon jsem poslouchal od vydání Nemessis až po Now, Diabolical. Poté jsem se, pro celkově stagnující metalovou scénu, která už mě neměla příliš čím obohatit a z mého pohledu jenom opakovala již opakované, zcela odklonil k hudebním žánrům, které s metalem nemají zhola nic společného, avšak které mi umožnily můj další hudební vývoj. Kapely jako Satyricon, Emperor, Dimmu Borgir, CoF, Immortal, Enslaved a mnozí jiní, na které si z hlavy třeba už ani nevzpomenu, to vše byla jména, která se v mé hudební aparatuře v devadesátých letech, ale i v novém miléniu, objevovala velmi často. Nyní, po osmi letech, jsem zvědavě sáhnul po novince od Satyricon. Satyricon jsou na první poslech umírněnější, pomalejší, čitelnější a jaksi hladší. Ta tam je zběsilé tempo z Extravaganzy, zmizel nádech středověku z Nemessis Divina, postrádám i rockovou přímočarost z Volcana či z Diabolical. Kapela patrně měla vždy za cíl neustrnout na stejném místě a snaha o jakýsi posun v celkovém hudebním vyznění je s přihlédnutím k věku tvůrčího dua Satyr-Frost z mého pohledu zcela pochopitelná a logická. Jinak se na hudbu (ale celkově na jakýkoliv jiný druh umění) dívá člověk kterému je 20 let a jinak ten, kterému je už více než čtyřicet. Syrovost, rychlost a technickou složitost nahrazuje důraz na přednes tónu a hra s barvami zvuku. Rozumím tedy klidným pasážím i rozhodnutí pro analogovou nahrávku (která mimochodem na kvalitní aparatuře zní opravdu velmi dobře). Pánové už nemají potřebu dokazovat, že jsou schopni nadzvukových sypaček a extrémní syrovosti (to ostatně stále jsou), byť i na této desce kdo chce, ten tam i tyto aspekty bez problémů najde. Milovníci extrémní řežby se už hold musí poohlédnout někde jinde. Na chvilku bych se pozastavil při tolika propírané kontroverzní skladbě Phoenix. Je pro mně opravdu překvapením, že jí nazpíval někdo jiný, a že vůbec došlo k rozhodnutí použít čistý vokál. Satyrův hlasový projev přitom považuji za snad to nejlepší a nejďábělštější, co jsem v tomto úzce profilovaném žánru kdy slyšel. Phoenix ale není špatnou skladbou a rozhodně nesdílím názor (patrně většinový), že by byla skladba nazpívaná ležérně, či snad zcela odfláknutá. Naopak, mám pocit, že se dotyčný zpěvák do skladby opravdu snažil položit a v rámci svých hlasových možností vydal ze sebe maximum. Že v žánru jako takovém (a klidně i v celém metalu) zcela chybí opravdu kvalitní zpěváci (čest výjimkám jako třeba Anneke z ex The Gathering), to je holý fakt, avšak na druhou stranu, metalová hudba nikdy nebyla tím správným prostorem pro opravdové zpěváky, ti se realizují ve zcela jiných hudebních žánrech a je to tak naprosto v pořádku. Skladba Phoenix tak pro mně zůstává zajímavým oživením desky a byť bych nechtěl, aby byla třeba taková deska celá, jako jednotlivá skladby vsazená do celku mi přijde více než povedená. Satyricon dozráli do dospělosti a pokračují tak tam, kde je to z mého (ale snad hlavně z jejich) pohledu logické. Rozhodně se jedná o správný krok a za sebe jsem rád, že se Satyricon odmítá zařadit do obrovské haldy kapel, které hrají 20 let stejnou hudbu s minimem invence a s totální rezignací na jakýkoliv hudební progres. Satyricon mě tedy i po dvaceti letech pořád baví.. :)

Kontrolní kód
opište kontrolní kód

Jirka D. / 1.10.13 6:55odpovědět

Je to fajn deska, tou energií mi připomíná Foo Fighters a ... opravdu se poslouchá úplně sama.

  NOVINKY VE ZKRATCE  /  další novinky