Transfer
 
  Přihlášení  

Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

  RECENZE

zpátky na seznam recenzí
Colp - PHilosophisED (EP)

ColpPHilosophisED (EP)

Jirka D.19.1.2014
Zdroj: CD-R v papírové pošetce, promo od kapely
Posloucháno na: Pioneer PD-S504 / SONY TA-F730ES / ELAC CL 82
VERDIKT: Na první poslech ostře se tvářící deska, s jejich narůstajícím počtem ale ztrácí dech. Pes, který štěká, evidentně nekouše.

Jihočeská kapela Colp funguje už pěknou řádku let a když bych navíc připočetl předchozí inkarnaci Colporrhaphia, řádka by se rozrostla dobře přes dvacítku. Po pěti dlouhohrajících deskách a tři roky od té poslední „Masquerade“ kapela pod vlastní značkou vydává čtyřskladbové EP, zhmotnělé na vypáleném CD-R v papírové pošetce. Důvod? Těžko říct...

 

Samotná edice a smysl nahrávky pro mě nepřestávají být záhadou, pochopil bych, kdyby se takto prezentovala mladá začínající kapela, ale nepochopím, proč v době přesycenosti všech a vším, kdy dodat přidanou hodnotu znamená zaujmout, neskončila nahrávka alespoň na klasickém CDčku. Ideálně třeba na desetipalci, nebo na split LP s nějakou obdobně nasměrovanou grupou. Možností je nepřeberně a ta, pro kterou se Colp nakonec rozhodli, mi přijde jako jedna z těch velmi mizerných.

 

Obsah takovou mizérii nezpůsobuje, ale k nadšeným závěrům má přece jen daleko. Zjevná inspirace u Meshuggah nebo u toho, co aktuálně představují post-meshu kapely typu Vildhjarta, napadne asi každého jen trochu vyposloucheného fanouška. Což je samozřejmě skutečnost, se kterou se každý může vypořádat po svém. Výjimkou je pouze čtvrtá „Disassembled“, která si vypůjčuje nu-metalovou rytmiku a místy možná zaslechnete KoRn.

 

 

Dominantní úlohu na nahrávce hrají kytary, jejichž stopy dostaly logicky nejvíc prostoru, a možná budete mít pocit, že je „překytarováno“. Kousavé riffy, breaky, rozsekaná rytmika, všechno je na první pohled fajn, jenže mezi „umět hrát“ a „dát dohromady dobrou skladbu“ je dlouhá cesta, kterou Colp překonávají velmi rozpačitě. I v rámci jedné skladby jsou schopni stvořit slušnou pasáž (závěr „Heatrage“) i nezajímavou instrumentální exhibici (větší část téže skladby), která tak jako tak v ploše EPka převládá. Na mnoha místech šestnáctiminutové nahrávky mám dojem jakéhosi nezajímavého až rozpačitého přešlapování (typicky „Equation“), bubeník hraje ohleduplně především k paličkám a o nějakém živelném projevu nemůže být řeč. Jestli mi aktuální deska Protest the Hero přijde jako velmi slušné splynutí hráčské ekvilibristiky a kompozičního nadání, pak tohle EPko poněkud bledne.

 

Celkový dojem nezachraňuje ani zvuk, který možná mnozí označí za moderní a dnešní, ale při bližším pohledu nepřekvapuje vůbec ničím. Vše je nalisováno do jedné nepřehledné úrovně, což trochu paradoxně vynikne nejvíc v hudebně povzbudivém konci druhé skladby, v němž se zvukově vše slévá a zahlcuje. Opět jedna z nahrávek, která byla nesmyslnými post-produkčními úpravami dynamiky proměněna v rámus, o kterém už ani nemám sílu se dál rozepisovat.

 

Colp


Autor hodnotí:

Čtenáři hodnotí:

Tvoje hodnocení:


  DISKUZE K RECENZI

zrušit

Reagujete na komentář

Štěpán Šimek / 27.1.14 11:45

Mně se recenze na Echoes zine líbí a velmi oceňuji, že dáváte prostor i kritice formální zvukové stránce alba. Nicméně dodnes jsem zcela nepobral tzv. fenomén Loudness war. Jakž takž ho registruji při remasterovaných vydání nějakých klasik 70./80. let, ale obecně si myslím, že problémem je spíše u vybraných žánrů. Kupříkladu "Halo of Blood" od COB má dle dr.loudness-war.info velmi špatné skóre, avšak při běžném poslechu jsem nic špatného nezaregistroval. Prostě metalová nahrávka by asi měla mít tento typ "přebuzeného" zvuku, avšak jedním dechem dodávám, že ten samý zvuk by se nehodil třeba pro nu jazz. Osobně ale Loudness war považuji spíše za marginální problém a při subjektivním poslechu ho nijak výrazně neregistruji (tedy pokud nějaké album není přebuzené už fest, hlavně ty různě tranceové či electro počiny typu Junkie XL, sice parádní muzika, ale na dlouhodobý poslech na sluchátkách nepoužitelná). Podotýkám, že hudbu poslouchám nejčastěji na špičkovém flac přehrávači Fiio X3 s relativně slušnými sluchátky Sennheiser HD 239. Pak Na věži Yamaha s vintage hi-fi regálovýma bednama z 90. let ho pak neregistruji prakticky vůbec.

Kontrolní kód
opište kontrolní kód

  NOVINKY VE ZKRATCE  /  další novinky