Transfer
 
  Přihlášení  

Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

  RECENZE

zpátky na seznam recenzí
Conan - Violence Dimension

ConanViolence Dimension

Monachos25.8.2025
Zdroj: mp3 (320 kbps)
Posloucháno na: pc / mobil
VERDIKT: Album zkoumající prostor mezi strachem žít a strachem zemřít.

Máme tu novou desku od Conan, tří barbarů z Liverpoolu. Jejich hudební styl je charakterizován jako doom/sludge metal s extrémně zkresleným a podladěným zvukem. Sami svůj styl označují jako „caveman battle doom“. To sedí. Když se zaposloucháte do jejich hudby, v mysli se vám kromě svalnatého Conana objeví i jeskynní muž s zakrvácenou kamennou sekerou.

 

Conan rovněž nejsou žádní zelenáči. Violent Dimension je již jejich sedmé album, na kterém se poprvé představuje nový baskytarista, ostřílený David Ryley. Ten v devadesátých letech působil v kapele Fudge Tunnel, která ovlivnila mnoho kapel na sludge a noise rockové scéně. Davidova těžká a dunivá basa byla neodmyslitelnou součástí zvuku Fudge Tunnel a není tomu jinak ani v případě Conan. Mimochodem, zpěvák/kytarista Fudge Tunnel Alex Newport působil s Maxem Cavalerou v kultovní úderce Nailbomb. Je ta scéna malá...

 

Conan bandVraťme se však k aktuálnímu počinu „conanistů“. Co vás jako první udeří do uší, je zvuk nahrávky, který je extrémně těžký, fuzzy a drtivý. Je to magická brána do Violent Dimension, do světa, který nezná žádné slitování. Je to sludge, který láme kosti a zaživa vytrhává z těla orgány. Skladby často obsahují pomalé, repetitivní riffy a hromové bicí, což vytváří mohutnou a pohlcující atmosféru plnou pravěké zloby a krutosti. Ačkoli Violence Dimension zůstává věrný „mateřskému“ zvuku Conan, album přináší i mírnou evoluci. Je o něco dynamičtější, více experimentuje se změnami tempa, sóly a efekty. Nejrychlejší a zároveň nejkratší skladbou je šestá Warpsword, která působí spíše jako rošťárna než jako seriózní skladba. Zřejmě nějaká vzpomínka na HC začátky členů kapely. Mimochodem, určitá HC skákavost je přítomna na celém albu, ale v značně zpomalené a zdeformované podobě. Jako by na pódiu dupali rozzuření sloni nebo Barbar Conan se svými kumpány.

 

Co se týče efektů (kytarových), to je kapitola sama o sobě. Kromě hustých, těžkých, syrových a rozmazaných riffů zdobí chlapi svou tvorbu zkreslenými sóly, které se vám vryjí hluboko do mozku. Působivou ukázkou tohoto zvráceného umění je závěr skladby Total Bicep nebo bonusová instrumentální skladba Vortexxion, která se noří do hlubokých dronových vod, které trochu připomínají legendu Sunn 0)). Na albu se také zpívá, ale Violence Dimension není album založené na vokálech. Ne že by kytarista Jon Davis zbytečně namáhal své hlasivky. Jeho hlas je slyšet a podepisuje se na celkové (násilné) atmosféře alba, ale Jon se více soustředí na hru na kytaru. Jak je u sludge kapel zvykem, a Conan nejsou výjimkou, většina skladeb má přes 8 minut, což nabízí prostor pro hypnotické instrumentální pasáže. Celkový charakter nahrávky tvoří spíše zvuky než slova. Příkladem je titulní skladba Violence Dimension, která je z větší části instrumentální. Až ke konci se ozve Jonův přidušený vokál, který jako by se ozýval z podzemní kobky.

 

Pro ty, kteří váhají a nemohou se rozhodnout, zda vstoupit do „dimenze násilí“, připravili Conan videoklip k singlu Desolation Hexx. Je to opojná koláž násilí, sadismu a destrukce, která dokonale vizualizuje hudbu na tomto půvabně deviantním albu, které podle samotné kapely zkoumá prostor mezi strachem žít a strachem zemřít a narušuje představu, že musíme žít podle jednoho souboru pravidel. Všichni žijeme v dimenzii násilí a není úniku.

 


Autor hodnotí:

Čtenáři hodnotí:

Tvoje hodnocení:


  DISKUZE K RECENZI

zrušit

Reagujete na komentář

jazzko / 28.1.14 14:49

Zkusil jsem si pustit poslední desku Satyricon, navnaděn recenzí, zvědavý po hlasité kritice fanouškovské obce. Nutno na začátek říct, že Satyricon jsem poslouchal od vydání Nemessis až po Now, Diabolical. Poté jsem se, pro celkově stagnující metalovou scénu, která už mě neměla příliš čím obohatit a z mého pohledu jenom opakovala již opakované, zcela odklonil k hudebním žánrům, které s metalem nemají zhola nic společného, avšak které mi umožnily můj další hudební vývoj. Kapely jako Satyricon, Emperor, Dimmu Borgir, CoF, Immortal, Enslaved a mnozí jiní, na které si z hlavy třeba už ani nevzpomenu, to vše byla jména, která se v mé hudební aparatuře v devadesátých letech, ale i v novém miléniu, objevovala velmi často. Nyní, po osmi letech, jsem zvědavě sáhnul po novince od Satyricon. Satyricon jsou na první poslech umírněnější, pomalejší, čitelnější a jaksi hladší. Ta tam je zběsilé tempo z Extravaganzy, zmizel nádech středověku z Nemessis Divina, postrádám i rockovou přímočarost z Volcana či z Diabolical. Kapela patrně měla vždy za cíl neustrnout na stejném místě a snaha o jakýsi posun v celkovém hudebním vyznění je s přihlédnutím k věku tvůrčího dua Satyr-Frost z mého pohledu zcela pochopitelná a logická. Jinak se na hudbu (ale celkově na jakýkoliv jiný druh umění) dívá člověk kterému je 20 let a jinak ten, kterému je už více než čtyřicet. Syrovost, rychlost a technickou složitost nahrazuje důraz na přednes tónu a hra s barvami zvuku. Rozumím tedy klidným pasážím i rozhodnutí pro analogovou nahrávku (která mimochodem na kvalitní aparatuře zní opravdu velmi dobře). Pánové už nemají potřebu dokazovat, že jsou schopni nadzvukových sypaček a extrémní syrovosti (to ostatně stále jsou), byť i na této desce kdo chce, ten tam i tyto aspekty bez problémů najde. Milovníci extrémní řežby se už hold musí poohlédnout někde jinde. Na chvilku bych se pozastavil při tolika propírané kontroverzní skladbě Phoenix. Je pro mně opravdu překvapením, že jí nazpíval někdo jiný, a že vůbec došlo k rozhodnutí použít čistý vokál. Satyrův hlasový projev přitom považuji za snad to nejlepší a nejďábělštější, co jsem v tomto úzce profilovaném žánru kdy slyšel. Phoenix ale není špatnou skladbou a rozhodně nesdílím názor (patrně většinový), že by byla skladba nazpívaná ležérně, či snad zcela odfláknutá. Naopak, mám pocit, že se dotyčný zpěvák do skladby opravdu snažil položit a v rámci svých hlasových možností vydal ze sebe maximum. Že v žánru jako takovém (a klidně i v celém metalu) zcela chybí opravdu kvalitní zpěváci (čest výjimkám jako třeba Anneke z ex The Gathering), to je holý fakt, avšak na druhou stranu, metalová hudba nikdy nebyla tím správným prostorem pro opravdové zpěváky, ti se realizují ve zcela jiných hudebních žánrech a je to tak naprosto v pořádku. Skladba Phoenix tak pro mně zůstává zajímavým oživením desky a byť bych nechtěl, aby byla třeba taková deska celá, jako jednotlivá skladby vsazená do celku mi přijde více než povedená. Satyricon dozráli do dospělosti a pokračují tak tam, kde je to z mého (ale snad hlavně z jejich) pohledu logické. Rozhodně se jedná o správný krok a za sebe jsem rád, že se Satyricon odmítá zařadit do obrovské haldy kapel, které hrají 20 let stejnou hudbu s minimem invence a s totální rezignací na jakýkoliv hudební progres. Satyricon mě tedy i po dvaceti letech pořád baví.. :)

Kontrolní kód
opište kontrolní kód

  NOVINKY VE ZKRATCE  /  další novinky