Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

Zase si zahrajeme na nostalgickou notu, nejde jinak. Nějak se ke mně totiž poslední dobou dostávají bandy, které jsem objevoval v době puberty a dnes se k nim vracím jako k veteránům, protože dál vydávají svoje desky. Naposledy !T.O.O.H.!, teď Contrastic. Jen knírek pubescenta vystřídala šedivá bradka a horší vstávání. Je vzpruha vidět, jak to tyhle kapely pořád baví kosit a že se najde pár magorů, co mají o jejich renovované prasopaly pořád zájem.

O existenci mostecké grindové úderky Contrastic jsem poprvé zavadil během zlatých devadesátek na kompilaci přidané jako příloha k jednomu magazínu. Asi to byl Rock Extremum a asi to bylo u Pavla Roháčka v jeho řečkovickém bytě. Ta síla bližšího kontaktu se syrovým undergroundem, který byl najednou všude kolem nás, byla až omamná. Ihned jsme změnili vlastní vizuál, šatník a sbírku kazet, ve které byla do té chvíle nejtvrdší záležitostí Sepultura a svalová hmota Henryho Rollinse. Šlo se do sklepení, do sraček, do podhoubí, šlo se na dřeň. Doba, kdy se nakupovaly věci jako Ingrowing, Melancholy Pessimism, Isacaarum a taky Contrastic. Posledně jmenovaní vydali v roce 2000 velmi ceněný debut, kde svinčík potírali elektronikou a dali tak jasně najevo, že se experimentů bát nebudou. Dodnes je to úžasná deska.

K období debutu musím ještě přidat účast na kompilaci Czech Assault, kde se Contrastic uvedli čtyřmi songy, z nichž Liars Are Winners a Radicals jsou pro mě doteď to nejlepší, co kdy kapela vydala. Pak bylo x let ticho. Až v roce 2014 se objevilo EPko Jařmo, na kterém se odpočinutí a vyspaní Contrastic dál prezentovali jako nadžánroví bořiči grindových hranic. Nedá se ale říct, že bych byl tak nadšený jako z první etapy kapely. Borci se ještě více otevřeli, po stránce elektro doprovodu se jistě posunuli, ale už to nepůsobilo jako tlaková vlna, ale spíš jako svěží legrácky na drsném podkladu.

Takto ke mně promlouvá i nové album Mamun. Klasicky krátká prda mezi oči, ze které zrak už tolik nepřechází, ačkoliv je to zase porce energie na druhou. Přesto jsou Contrastic oproti svým začátkům krotší a ještě více experimentální, uvolněnější. Mamun je směs grindu, elektroniky, deathmetalových výjezdů, mnohdy hodně melodických, ale jinak je to prostě drsný bigbít s výstřelky, u kterého je asi jedno, jakým stylem na něj vyskládat škatulky. Tady jde o jen o dvě věci - musí to mít koule a mělo by to být efektní, netradiční.

Na rovinu. Když jsem slyšel o tom, že Contrastic mají napilno a blíží se vydání nové desky, chtěl jsem ji mít. Všechno pak definitivně rozhodl song Na márách. Výborná, na poměry kapely klidná hra, ozvěny šansonu a dalších nálad. Pak se doma objevilo komplet CD s opravdu pěknými ústředními motivy, ale jinak velmi strohé na informace. Po otevření jenom názvy skladeb a pozadí ve stejném módu jako z vnějška, jen bez barev. Trochu zklamání? Možná... A taky musím konstatovat, že skvěle rozehranou věc Na márách už potom nic netrumflo. Trochu zklamání? Možná...

Když se v Homoheresy spustí lavina modliteb v různých jazycích, je to osvěžení. Kristovi nohsledi objevující se ve zkažené metalové muzice působí vždycky nějak obskurně. Vše vyloženě svádí k tomu se jim znovu vysmát a brát je jako zločince. Mysli i těla. Zaujalo mě jak Contrastic poměrně často melodizují svoje kajtry, jako by chvilku hráli v dresu Tre kronor, ale to bude jen taková záliba. Vždycky se včas ke slovu dostane našinec a jeho vyřídilka, poťouchlost a vztek. Mentální výtok! Ty elektro prokliky jsou prostě pořád kouzelné a mají na mě větší dopad, než souvislejší klávesování. Koutky znovu cukají. Asi porucha z mládí... Volnější Tenkrát na severu pouští do Mamun víc světla, které celkově na albu probleskuje víc než v minulosti. Energie tu je, ale je víc rozběhaná, svobodnější. Asi i dospělejší. Kus spratka v Contrastic pořád dříme, jen už nechodí tolik za školu. Už maká.

Mám radost, ale míval jsem ji větší. Možná něco vyprchalo a nemusí to být nutně ta zmiňovaná energie Contrastic. Ti byli vždycky nad věcí a dnes jsou ještě výš, ale Mamun nebudu stavět nad debut ani nad Assault kompilát. Tohle CD si dám někde bokem a budu se k němu vracet vždy, když přijde chuť na syntetikou prošpikovaný nátěr, který už se významně neposouvá, ale pořád v něm bouchají saze, kus dravé provokace a letmých vzkazů.