Transfer
 
  Přihlášení  

Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

  RECENZE

zpátky na seznam recenzí
CTIB - Smrad v síni tradic

CTIBSmrad v síni tradic

Lomikar23.3.2023
Zdroj: CD - promo od interpreta
Posloucháno na: PC
VERDIKT: Jednoduchá, přímočará deska, která slouží jako příprava na dozajista velmi rozdivočená živá vystoupení.

Být v Česku mladým (sic!) učitelem je zřejmě celkem sysifovský úděl. Soudím tak podle toho, kolik kantorů si takhle zpatra vybavím, kteří svoji frustraci ventilují tu výtvarně, tu poezií, tu třeba tou muzikou. Vlastně tomu docela rozumím, protože si dokážu představit tu třecí plochu, která se vytváří mezi nějaký idealismem, který dotyčného dovedl až k tomuto povolání, a následným bezprostředním kontaktem se syrovým uvažováním mládeže, nesmyslnými institucionálními bariérami a často mimozemskými ambicemi rodičů. To vše často doprovázeno prosáknuvšími společenskými jevy ze všech okrajů politického spektra. Mužský rod zde nepoužívám jako generické maskulinum, protože mi přijde, že učitelé se s těmito třecími plochami vyrovnávají jinak (a hůře) než učitelky. Mám k tomu teorii o tom, že učitel je v institucích vzácnější než učitelka, nezapadne tolik do estabilishmentu školy, musí jednat individuálněji a tím také častěji narazí. Koneckonců v předělu mé oblíbené frustrační písně Spadla škola od kapely Tajné slunce (kdy autorem textu je samozřejmě kantor) slyšíme v pozadí bezobsažné tlachání učitelek jako bariéry k nějaké progresivní změně systému. 

 

Tenhle úvod by byl asi debilní, kdyby interpret dnes recenzované desky nebyl učitelem. Takže ano, takové je zaměstnání muzikanta, který si říká CTIB. Je to podle mě důležité vzít v potaz, protože tohle zatížení je v jeho tvorbě dost znatelné a vytváří důležitý kontext. Jeho deska Smrad v síni tradic je poskládaná z jednoduchých, ale docela úderných protestsongů, ve kterých se v textech mísí nasranost, frustrace a rezignace. Témata písní jsou zde přitom spolu s vokálem v hlavních rolích, protože samotný hudební podklad je skutečně velmi jednoduchý. V zásadě se téměř vždy jedná o jednu elektronickou linku s beatem. Ve své prostotě je to pak úderné a ke kyselé vzteklosti písní to celkem sedne. Bohužel na to, jak jsou zmiňovaná témata konkrétní a hmatatelná, se vlastně nikdy nepracuje s tím, že by je doprovázel právě nějaký trefný hudební motiv, který by s nimi byl nějak provázaný. Hudba je tu vážně pouze anonymní doprovod bez názoru. 

 

 

 

Kde na něm však tratí hudba, tam jím přetéká interpret. Textové zaměření pokrývá snad všechny aspekty nespokojenosti moderního českého progresivisty. Lidová pakultura, rasismus, fake news, domácí násilí, Babiš, nacistické podhoubí společnosti, zkrátka takový ten angažovaný kolovrátek, který je sice pochopitelný, ale rozhodně není v kruzích, pro které je určen, ničím novým, nedejbože originálním. Navíc má zvláštní nádech období kolem roku 2015, kdy se v důsledku uprchlických vln zvedla občanská aktivita na všech stranách politického spektra a mnoho hudebních projektů se začalo vyjadřovat k aktuálním tématům s podobně kousavou dikcí. Jasně, že lze namítnout, jak jsou v naší smutné realitě všechna tato témata bohužel stále aktuální, ale že bych k tomu chtěl deset let poslouchat písničky o tom, že Babiš je debil, na Aeronetu píšou sračky a rasismus je debilita, kvůli tomu jsem zase klíčema necinkal. 

 

Ne, že by ty texty byly povětšinu času nějak zvlášť rafinované, ale mají svá místa. Kupříkladu v písních Kardinál či Dotek medúzy. Když jsem se pak na ně soustředil více, budily ve mě zvláštní povědomé pocity, které jsem dlouho nebyl schopný k ničemu přiřadit. Až po nějaké době mi docvaklo, že takhle zněly moje básničky v období tvůrčího přetlaku, který nastal přesně v těch mých aktivistických dobách, kdy jsem byl nejvíce frustrovaný ze zákonů okolního světa. Upozorňuji, že byly hrozné a to především z toho důvodu, že podléhaly tyranii povinného rýmu za každou cenu a nadvládě rytmu, který jsem měl zrovna v hlavě. Když jsem později nespokojeně bilancoval svojí poetickou kariéru, dospěl jsem k závěru, že jediná možnost spasení oněch veršů by byla jejich aplikace na hudební podklad, kde by ve správném kontextu mohly získat alespoň na nějaké síle. A já bych skoro vsadil voko, že podobně právě vznikl CTIB jakožto hudební těleso. 

 

 

Když jsem dostal nabídku tuhle desku recenzovat, nevěděl jsem o něm vůbec nic. Ale jen pár hodin od okamžiku, kdy jsem ji přijal, jsem najednou tuhle vedle v hospodě slyšel, že někdo teď poslouchal u kámoše novýho CTIBa a byla to pecka, na nějakém koncertě u merche zase někdo někomu vyprávěl, že známej byl na CTIBově živém vystoupení, že prej nářez a všelijaké takové malé drobky, které skládaly dohromady neodpiratelnou skutečnost, že potenciál tohohle muzikanta se skrývá v živých vystoupeních, nebo když ho někdo pustí do éteru na dobrym večírku. Úplně vidím ten skákací hrad kolem něj, zatímco on si drze stěžuje do mikrofónu s tou svojí vokální dikcí rozpínající se někde na škále od Matěje Homoly po Františka Štorma. 


Autor hodnotí:

Čtenáři hodnotí:

Tvoje hodnocení:


  DISKUZE K RECENZI

zrušit

Reagujete na komentář

horyna / 8.4.19 9:57

palec hore za bezchybnou recenzi od fanouška/recenzenta srdcaře

Kontrolní kód
opište kontrolní kód

  NOVINKY VE ZKRATCE  /  další novinky