Transfer
 
  Přihlášení  

Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

  RECENZE

zpátky na seznam recenzí
Cult Of Occult - Hic Est Domus Diaboli

Cult Of OccultHic Est Domus Diaboli

Bhut24.7.2013
Zdroj: mp3 (320 Kbps)
Posloucháno na: Sony CMT-NEZ3, 2x 10 W
VERDIKT: Chmurnost, špína a horko, to jsou atributy této nahrávky, která se směle šplhá vzhůru. Tady se potkává krása pomalých unavených melodií s hnusem a nečistotou. Pravý nefalšovaný sludge doom metal a přeci jen kořeněný okultismem a esoterikou.

Tak trochu tuctovej název kapely Cult Of Occult, ale komu to nakonec vadí. Název debutové placky Hic Est Domus Diaboli už sice takové klišé není, za to použitý jazyk ano. Lebky na obalu a sludge doom metal v emblému už také nevypovídají o zrovna dvakrát originálních nápadech. Co je tedy na této kapele a jejich novém albu tak zajímavé? Odpovíme si rovnou.

 

Zajímavé je minimálně to, že se mi vůbec nepodařilo najít jména postav, či alespoň počet hlav, kteří stojí za vznikem tohoto díla. Buď je to důsledkem mé google neohrabanosti, anebo si dává kapela záležet na tajnostech. Ať je to jak chce, tajnůstkáři to trochu budou i tak. To tvrdím na základě několika poslechů jejich nové šestiskladbové placky. Ta totiž tajemně působí až až a právě o atmosféře celá ta deska je. V současných dnech bych vás tady mohl zahlcovat pocity, kterak je to chladivé, mrazivé, příjemně těžkopádné a podobně, ale zkusme se vcítit naopak do role zcela opačné. Deska je žhavá, valivá jak nevinná láva a neúprosně vařící. Spálit se při jejím poslechu můžete. Ne však z hlediska zklamání, nýbrž z pohledu skutečného trýznění nenasytného žáru. Polévá vás horko, pot se pomaloučku řine po těle. Sklenice s tekutinami kamsi odbíhají a již kalný zrak těžko stmelující jeden předmět do jednoho pohledu se sám zdá být hladový.

 

I hudba je to hladová. Hladově plouživá a vláčná. Snad i utahaně ospalá, ale přesto všechno z ní tryská bezedný gejzír energie a silných emocí. Údery do nástrojů jsou natolik silné, že jsou schopny jedním šmahem rozbít kámen. A právě z těchto intenzivních pocitových výstřelků sálá ono horko. Sálá skrze blikající oči aparátu, skrze jejich membrány, přičemž se vzduchem řine nesnesitelný zápach pálících se kabelů. Odér se mísí s potem a špinavým dechem samotného zpěváka. Jste zajati v tmavé místnosti plné vedra a jediná možnost úniku ven jsou chabě osvětlené plechové dveře. Každý má možnost vstát a odejít, ale nikomu se nechce. Se zavřenými očními víčky naplno vnímají tu roztodivnou atmosféru, která by se za jiných okolností nedala slučovat s pobytem. Tohle je ale jiné. Tady hrají Cult Of Occult a svou okultní tématiku nerozvíjí bombastickými klávesami, nýbrž pouhým mučením svých strunných a bicích nástrojů. Jak prosté a při tom dokonale funkční.

 

Třeba je podobné muziky už strašná spousta, třeba už ji nikoho ani nebaví sledovat. Třeba ji někoho ani nezačalo bavit sledovat. A třeba už je to všechno dávno mrtvý žánr. Ovšem důvod, proč se o tom tady nyní bavíme, není ten, že na světě kráčí další tuctová kapela. Není to žádná seznamka s nováčky na scéně, kteří předvádějí úctyhodný start, žádný dobrý průměr, tohle je ryzí síla a neuvěřitelná schopnost lapit posluchače a nepustit jej, dokud z něj nebude vycucána poslední kapka jakékoliv kapaliny. Za pomocí roztahaného tempa a nenápadně košatých kompozic je celý proces nepěkně natahován a tortura doznává svého cíle. Nemusíme se nořit do rakví, nemusíme vyvolávat příbuzné démony, ačkoliv siluety všech se nám mnohdy v odlesku diod zablyští. Chmurnost, špína a horko, to jsou atributy této nahrávky, která se směle šplhá vzhůru. Jakoby nekonečná pouť sebedestrukcí a zkouška vlastní výdrže. Přežijete? Zkuste to, věřím, že ano, neb tady se potkává krása pomalých unavených melodií s hnusem a nečistotou. Největším důkazem mé předchozí věty budiž třetí skladba Opus Ad Odio, při které se mi ježí aj chlupy na pérdeli. Pravý nefalšovaný sludge doom metal a přeci jen kořeněný okultismem a esoterikou.


Autor hodnotí:

Čtenáři hodnotí:

Tvoje hodnocení:


  DISKUZE K RECENZI

zrušit

Reagujete na komentář

jazzko / 28.1.14 14:49

Zkusil jsem si pustit poslední desku Satyricon, navnaděn recenzí, zvědavý po hlasité kritice fanouškovské obce. Nutno na začátek říct, že Satyricon jsem poslouchal od vydání Nemessis až po Now, Diabolical. Poté jsem se, pro celkově stagnující metalovou scénu, která už mě neměla příliš čím obohatit a z mého pohledu jenom opakovala již opakované, zcela odklonil k hudebním žánrům, které s metalem nemají zhola nic společného, avšak které mi umožnily můj další hudební vývoj. Kapely jako Satyricon, Emperor, Dimmu Borgir, CoF, Immortal, Enslaved a mnozí jiní, na které si z hlavy třeba už ani nevzpomenu, to vše byla jména, která se v mé hudební aparatuře v devadesátých letech, ale i v novém miléniu, objevovala velmi často. Nyní, po osmi letech, jsem zvědavě sáhnul po novince od Satyricon. Satyricon jsou na první poslech umírněnější, pomalejší, čitelnější a jaksi hladší. Ta tam je zběsilé tempo z Extravaganzy, zmizel nádech středověku z Nemessis Divina, postrádám i rockovou přímočarost z Volcana či z Diabolical. Kapela patrně měla vždy za cíl neustrnout na stejném místě a snaha o jakýsi posun v celkovém hudebním vyznění je s přihlédnutím k věku tvůrčího dua Satyr-Frost z mého pohledu zcela pochopitelná a logická. Jinak se na hudbu (ale celkově na jakýkoliv jiný druh umění) dívá člověk kterému je 20 let a jinak ten, kterému je už více než čtyřicet. Syrovost, rychlost a technickou složitost nahrazuje důraz na přednes tónu a hra s barvami zvuku. Rozumím tedy klidným pasážím i rozhodnutí pro analogovou nahrávku (která mimochodem na kvalitní aparatuře zní opravdu velmi dobře). Pánové už nemají potřebu dokazovat, že jsou schopni nadzvukových sypaček a extrémní syrovosti (to ostatně stále jsou), byť i na této desce kdo chce, ten tam i tyto aspekty bez problémů najde. Milovníci extrémní řežby se už hold musí poohlédnout někde jinde. Na chvilku bych se pozastavil při tolika propírané kontroverzní skladbě Phoenix. Je pro mně opravdu překvapením, že jí nazpíval někdo jiný, a že vůbec došlo k rozhodnutí použít čistý vokál. Satyrův hlasový projev přitom považuji za snad to nejlepší a nejďábělštější, co jsem v tomto úzce profilovaném žánru kdy slyšel. Phoenix ale není špatnou skladbou a rozhodně nesdílím názor (patrně většinový), že by byla skladba nazpívaná ležérně, či snad zcela odfláknutá. Naopak, mám pocit, že se dotyčný zpěvák do skladby opravdu snažil položit a v rámci svých hlasových možností vydal ze sebe maximum. Že v žánru jako takovém (a klidně i v celém metalu) zcela chybí opravdu kvalitní zpěváci (čest výjimkám jako třeba Anneke z ex The Gathering), to je holý fakt, avšak na druhou stranu, metalová hudba nikdy nebyla tím správným prostorem pro opravdové zpěváky, ti se realizují ve zcela jiných hudebních žánrech a je to tak naprosto v pořádku. Skladba Phoenix tak pro mně zůstává zajímavým oživením desky a byť bych nechtěl, aby byla třeba taková deska celá, jako jednotlivá skladby vsazená do celku mi přijde více než povedená. Satyricon dozráli do dospělosti a pokračují tak tam, kde je to z mého (ale snad hlavně z jejich) pohledu logické. Rozhodně se jedná o správný krok a za sebe jsem rád, že se Satyricon odmítá zařadit do obrovské haldy kapel, které hrají 20 let stejnou hudbu s minimem invence a s totální rezignací na jakýkoliv hudební progres. Satyricon mě tedy i po dvaceti letech pořád baví.. :)

Kontrolní kód
opište kontrolní kód

  NOVINKY VE ZKRATCE  /  další novinky