Transfer
 
  Přihlášení  

Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

  RECENZE

zpátky na seznam recenzí
D.O.P. - Ve jménu míru

D.O.P.Ve jménu míru

Jirka D.10.12.2013
Zdroj: jewel case CD (# CR 132), promo album od vydavatele
Posloucháno na: SONY CDP-XA5ES / SONY TA-F 730ES / ELAC CL 82
VERDIKT: Deska přímá, poslouchatelná a projevit osobní sympatie není problém. Na druhou stranu nelze tvrdit, že hráčské a kompoziční kvality dosahují vyšších úrovní, není tomu tak.

Žďárskou kapelu D.O.P. jsem svého času viděl živě v jednom malém klubu a dojmy o kapele, která dokonale maskuje svoje schopnosti, jsou asi to jediné, co mi z celé akce zbylo. O to překvapivěji na mě teď působí už ne zcela aktuální, ale přesto pořád poslední album, které se do análů sice významně nezapíše, ale rozhodně překonává moje minimální až nulové očekávání.

 

Hodně syrový mix ostře řezané kytary, pragmaticky vedených bicích, jednoduché baskytary a nasraného vokálu asi nejvíc připomíná tvorbu Debustrolu. Celé album spojuje naprostá jednoduchost - zvuk ořezaný (a samozřejmě dost komprimovaný) až na kost, minimální používání efektů na kytaře, minimální instrumentální nápaditost, jednoduchá rytmika, jednoduchá kompozice, jednotný směr skladeb. Ze všeho je naopak cítit upřímná snaha hrát nikoliv komplikovaně, ale především upřímně a uvěřitelně, a pokud k uspokojení z alba vede nějaká cesta, tak právě tato. Vedle dlouhé řady kapel, při jejichž poslechu je mi trapně a stále se ohlížím přes rameno, jestli mě náhodou někdo nevidí a nemyslí si něco o tom, že už jsem se zbláznil docela, je album „Ve jménu míru“ především o vyjádření postoje – ke světu, ke společnosti, k dění kolem nás – a volba výrazových prostředků je skromná možná proto, že to prostě stačí. Jinak řečeno upřímnosti kapely věřím a vedle všech hvězdiček metalu, které dříve protest-žánr metal předělaly na trapný cirkus, mi je snaha D.O.P. nemálo sympatická.

 

 

Přiznám se, že jsem nepochopil název alba, když texty jsou obsahově především revoltou proti všemu možnému, zatínají se vám u nich pěsti a jejichž přednes je nasraný štěkot, mimochodem skvěle podaný. Zmíněná jednoduchost je samozřejmě podstatou i textů, ale právě tuhle přímost lze v duchu výše napsaného považovat minimálně za sympatickou. Netvrdím, že by práce s češtinou (ano, češtinou!) byla na kdovíjaké úrovni (navíc s několika prohřešky proti dobrým mravům mluvnice), ale opět – vedle velké většiny anglických textů tuzemských kapel, které přeložíte a vzápětí papír s poznámkami raději hodíte do koše, aby snad někdo nezačal přemýšlet o jejich hlouposti, je tahle přímočará kritika minimálně důstojným obrazem toho, že protestsong ještě nevymřel.

 

Pro vyváženost argumentace je samozřejmě nutné přiznat, že hráčské i kompoziční kvality kapely jsou na slabé úrovni, kytara je rytmicky řezaná až primitivně jednoduše (mimochodem jsem přesvědčen, že druhý kytarista by mohl výrazně prospět), řídce se vyskytující kytarová sóla vytváří dojem spíše pokusu o ně, bicí jsou zahrané na té nezbytně nutné úrovni a baskytara jakbysmet. Obdobně nevýrazný dojem zanechává i struktura skladeb, z nichž kdybyste vystřihnuli vokální stopu, zbude jedna dlouhá, nijak se neměnící kompozice. Kapela je nejsilnějí v přímočarých momentech, náznaky melodiky ve zpěvu nebo v instrumentaci nedopadají kdovíjak, ale je jich naštěstí minimum (s velkou výjimkou skladby "D.O.P.", protože ta společně s "Zůstali jsme sami"se povedla hodně). Edice CDčka je punkově jednoduchá a s obsahem dokonale spolupracuje.

 


Autor hodnotí:

Čtenáři hodnotí:

Tvoje hodnocení:


  DISKUZE K RECENZI

zrušit

Reagujete na komentář

parlost / 3.8.14 13:17

Pro mě je Mike Oldfield jeden ze svaté trojice: Pink Floyd, Vangelis, Mike Oldfield. Hudbu jsem začal poslouchat jako -náctiletý v druhé polovině let devadesátých a Mike Oldfield byl myslím druhý autor (po Vangelisovi), který mě chytl za srdce albem Islands, ke kterému jsem se nějak náhodou dostal. Pro mě jsou nejlepší alba. Crises (1983), Islands (1987), Tubular Bells II. (1992), Voyager (1996), Guitars (1999). Následný odklon od kytarové hudby, které započalo už paradoxně albem Tubular Bells III. mě zase tak moc nesedl. Jako mladší jsem si i říkal, že by bylo super, kdyby Mike překvapil rockovým albem ve stylu let osmdesátých. Stalo se téměř o patnáct let později a přiznám se, že při poslechu prvního singlu (Sailing) jsem byl nepříjemně překvapen. Ostatní písně jsou naštěstí laděny jinak, ale i tak je pro mě album trochu zklamáním. Celkově mě přijde monotónní, bez nějakých výraznějších kytar, zapamatovatelných okamžiků a trochu mě i zarazilo, že vše zpívá jeden (byť dobrý) zpěvák. Nicméně jak už v mnoha recenzích zaznělo, toto album se musí naposlouchat. Po více posleších jsem k němu byl smířlivější. Jsou okamžiky, které se mi líbí docela dost: např. kytarové sólo v Castaway či píseň Nuclear. Každopádně Mike už má své "odskládané" a nedá se čekat, že by v současném věku nějak hýřil inovativností a kreativitou. Ostatně po The essential Mike Oldfield (1997) se už jeho hudba čím dál více množila odkazy na Tubular Bells a další starší věci (např. vyloženě nevhodné zařazení jinak celkem slušné písně Man in the Rain do alba Tubular Bells III., ke kterému tato "kopie" Moonlight Shadow měla připoutat pozornost). Takže pro mě je to slušné album, avšak není dost dobré na Mika. Nicméně, Mike za svou kariéru byl už párkrát v útlumu, aby následně šokoval nějakým excelentním albem.

Kontrolní kód
opište kontrolní kód

Pavel / 4.10.15 17:25odpovědět

Jsou perfektní , nepotřebuji kecy okolo , prostě mne oslovili v množství muziky na Bandzone.

  NOVINKY VE ZKRATCE  /  další novinky