Transfer
 
  Přihlášení  

Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

  RECENZE

zpátky na seznam recenzí
Dagoba - Post Mortem Nihil Est

DagobaPost Mortem Nihil Est

Garmfrost26.7.2013
Zdroj: mp3
Posloucháno na: Philips MCD183, Koss Porta Pro
VERDIKT: Jednoduché album skrývá plnou truhlu s pokladem. Totiž nejlepší album od DAGOBA.

Před pár lety jsem narazil na jméno DAGOBA v souvislosti s jejím předskakováním Paradise Lost. Byl jsem zhnusen touhle kombinací a kapelu jsem nelítostně zasklil. Po dalším čase jsem neustále narážel na slova uznání této skupiny a tak mi to nedalo a poslechl si „Face the Colossus“. Byl jsem konsternován kvalitou a hlavně nasazením této už ne začínající smečky, která však právě v té době prorážela do světa. Za sebou dvě parádní desky, které jsem zpětně vzal na milost a propadl jim. Jen jsem pořád nerozuměl spojování DAGOBY death metalem.

 

Ano příměs stylu smrti industriálnímu groove metalu byla znatelná zejména v kytarách. Ale jinak určitě ne. „Poseidon“ byl už kapku razantnější než předchůdce, ale také se zaobíral čím dál chytlavější melodikou. Nebylo to špatné album, ale... To novinkové peklo „Post Mortem Nihil Est“ je jiné kafe. Pryč je to přílišné otírání o Fear Factory nebo i Machine Head (tam hlavně ve zpěvu). Pryč jsou i hradby melodií, které svojí monumentálností drtily posluchače silou velikou.

 

Rozepisoval jsem minulost zejména kvůli tomu, abych mohl dát na jevo šok, který jsem při poslouchání novinky zažíval. Než začnu psát o novém feelingu kapely, popíšu, co ve výrazivu DAGOBY zůstalo. Občasné melodické výlety, stejně tak určité filmové melodie, které v minulosti plnily v písních DAGOBY jednu ze stěžejních rolí. Smyčky sice už nejsou v popředí, ale přece jen se jich dočkáte. Rytmické parádičky dvojice Werthera a Costanzy i nadále baví posluchače svojí rafinovaností. Novic Yves Terzibachian skvěle zapadl k ůstřední trojici a dodal skupině právě death metalovou kytaru. Mě ale posadil na zadek Shawter. Jeho expresivní řev je na této fošně jen okrajově. Hlavní je hluboký kvalitní growling. Melodické zpěvy jsou využity minimálně, ale na druhou stranu cítíte v jeho hlasu nebývalou jistotu.

 

Úvodní „When Winter“ otevírá desku motivem jako vypadnutým z dílny takových Dimmu Borgir. Náramně jsem se polekal, že jde DAGOBA módní symfonickou cestou. Naštěstí se po pár okamžicích rozjede až old schoolový death metal, který jsem od dávno zajeté moderní kapely nečekal. Deska jede hlavně v onom kvapíku, který občas sklouzne k popově naladěné pasáži, jinde hardcorové řvanici. Můj favorit „I, Reptile“ je brutální klepačka s parádním refrénem. Dočkáme se i tanečně uhopsaného kusu či instrumentální atmosférické nádhery „Nevada“. Pánové jsou letos vyvážení a i přes výboje ven z metalového extrému sedí všechno pěkně pohromadě. Takže shrnutě řečeno - DAGOBA vynechali patos a drží se víc při zemi. Jejich styl je nyní dost jednoduchý a přímočarý, avšak díky svému talentu je možné objevovat chytré finesy i po x posleších. Pro mě jednoznačně nejlepší album, které DAGOBA natočili.

 


Autor hodnotí:

Čtenáři hodnotí:

Tvoje hodnocení:


  DISKUZE K RECENZI

zrušit

Reagujete na komentář

jazzko / 28.1.14 14:49

Zkusil jsem si pustit poslední desku Satyricon, navnaděn recenzí, zvědavý po hlasité kritice fanouškovské obce. Nutno na začátek říct, že Satyricon jsem poslouchal od vydání Nemessis až po Now, Diabolical. Poté jsem se, pro celkově stagnující metalovou scénu, která už mě neměla příliš čím obohatit a z mého pohledu jenom opakovala již opakované, zcela odklonil k hudebním žánrům, které s metalem nemají zhola nic společného, avšak které mi umožnily můj další hudební vývoj. Kapely jako Satyricon, Emperor, Dimmu Borgir, CoF, Immortal, Enslaved a mnozí jiní, na které si z hlavy třeba už ani nevzpomenu, to vše byla jména, která se v mé hudební aparatuře v devadesátých letech, ale i v novém miléniu, objevovala velmi často. Nyní, po osmi letech, jsem zvědavě sáhnul po novince od Satyricon. Satyricon jsou na první poslech umírněnější, pomalejší, čitelnější a jaksi hladší. Ta tam je zběsilé tempo z Extravaganzy, zmizel nádech středověku z Nemessis Divina, postrádám i rockovou přímočarost z Volcana či z Diabolical. Kapela patrně měla vždy za cíl neustrnout na stejném místě a snaha o jakýsi posun v celkovém hudebním vyznění je s přihlédnutím k věku tvůrčího dua Satyr-Frost z mého pohledu zcela pochopitelná a logická. Jinak se na hudbu (ale celkově na jakýkoliv jiný druh umění) dívá člověk kterému je 20 let a jinak ten, kterému je už více než čtyřicet. Syrovost, rychlost a technickou složitost nahrazuje důraz na přednes tónu a hra s barvami zvuku. Rozumím tedy klidným pasážím i rozhodnutí pro analogovou nahrávku (která mimochodem na kvalitní aparatuře zní opravdu velmi dobře). Pánové už nemají potřebu dokazovat, že jsou schopni nadzvukových sypaček a extrémní syrovosti (to ostatně stále jsou), byť i na této desce kdo chce, ten tam i tyto aspekty bez problémů najde. Milovníci extrémní řežby se už hold musí poohlédnout někde jinde. Na chvilku bych se pozastavil při tolika propírané kontroverzní skladbě Phoenix. Je pro mně opravdu překvapením, že jí nazpíval někdo jiný, a že vůbec došlo k rozhodnutí použít čistý vokál. Satyrův hlasový projev přitom považuji za snad to nejlepší a nejďábělštější, co jsem v tomto úzce profilovaném žánru kdy slyšel. Phoenix ale není špatnou skladbou a rozhodně nesdílím názor (patrně většinový), že by byla skladba nazpívaná ležérně, či snad zcela odfláknutá. Naopak, mám pocit, že se dotyčný zpěvák do skladby opravdu snažil položit a v rámci svých hlasových možností vydal ze sebe maximum. Že v žánru jako takovém (a klidně i v celém metalu) zcela chybí opravdu kvalitní zpěváci (čest výjimkám jako třeba Anneke z ex The Gathering), to je holý fakt, avšak na druhou stranu, metalová hudba nikdy nebyla tím správným prostorem pro opravdové zpěváky, ti se realizují ve zcela jiných hudebních žánrech a je to tak naprosto v pořádku. Skladba Phoenix tak pro mně zůstává zajímavým oživením desky a byť bych nechtěl, aby byla třeba taková deska celá, jako jednotlivá skladby vsazená do celku mi přijde více než povedená. Satyricon dozráli do dospělosti a pokračují tak tam, kde je to z mého (ale snad hlavně z jejich) pohledu logické. Rozhodně se jedná o správný krok a za sebe jsem rád, že se Satyricon odmítá zařadit do obrovské haldy kapel, které hrají 20 let stejnou hudbu s minimem invence a s totální rezignací na jakýkoliv hudební progres. Satyricon mě tedy i po dvaceti letech pořád baví.. :)

Kontrolní kód
opište kontrolní kód

bača / 4.12.21 18:48odpovědět

dagoba má energiu na rozdávanie

  NOVINKY VE ZKRATCE  /  další novinky