Transfer
 
  Přihlášení  

Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

  RECENZE

zpátky na seznam recenzí
Darkane - The Sinister Supremacy

DarkaneThe Sinister Supremacy

Garmfrost15.8.2013
Zdroj: mp3
Posloucháno na: Philips MCD183, Koss Porta Pro
VERDIKT: Zpozorněte vy, kteří jste poslední roky frflali, že už to není ono a DARKANE jsou v háji. A také vy, kteří milujete masivní moderní rubanici prvotřídní kvality. The Sinister Supremacy má schopnost vás plně uspokojit.

Švédští thrashers DARKANE, kteří do svého rambajzu přidávají různá koření včele s lehkou formou deathu, opět dokazují, že z nich jejich pověstná mladistvá energie dosud nevyprchala. Po rozporuplně přijatém předchůdci "Demonic Art" (2008), s Jensem Bromanem za mikrofonem, se vrací ztracený syn Lawrence Mackroy, jenž tak parádně nazpíval dávný debut „Rusted Angel“ (1999), který je katapultoval mezi elitu. Hlas tohoto pána mám rád zejména v parádních Scarve. Jeho projev je dechberoucí a myslím, že DARKANE, byť ve svém táboře měli různá pěvecká esa, Lawrence potřebují. Zasvěcení vědí, o čem mluvím a pro ty ostatní podotýkám, že se tento PAN zpěvák nebojí žádné polohy hlasu. Ať už je to jeho pýcha - expresivní silový zpěv, growling či thrashové štěkání.

 

Dost už o mém pochlebování mistru, DARKANE totiž není rozhodně jen o zpěvu. Zbytek sestavy je prakticky neměnný a semknutý, přesto zde vyčnívá věhlasný světoběžník Peter Wildoer, kterého bude znát asi každý metalový fanda. Jeho bicí šlapou jako přesně seřízené hodinky. Je rychlý až zběsilý, je ale i hračičkovský. V některých místech, v nichž se příliš rozdovádí, mám strach, že se vše rozjede do naprostého bordelu. Nikdy! Löfberg se svojí mistrnou basou je zárukou, že i technické šílenosti mohou být zábavné a plné pravého metalu. Jen bych jej tedy poněkud zvýraznil, aby jeho nástroj lépe vynikl. Stejně tak kytarový tandem Ideberg s Malmströmem nestojí ve stínu žádného z kolegů a mnohdy velice složité plochy předkládají přístupnou formou. Dočkáme se střelhbitých vyhrávek a sól, parádně hebkých akustických vybrnkávaček, které ovšem nikdy, ani na okamžik nesklouznou do sladkostí a podobného póvlu, který se už nějaký pátek usadil v tomhle ranku. Je úžasné, jak dokážou, držet takhle vysoký nadstandard v naprosto civilní rovině.

 

DARKANE se nevracejí k špinavé rozervanosti debutu, jdou dál po zvukové stránce nastolené předchůdcem. Opustili ale předvídatelné postupy s refrény pro holčičky a vy se můžete těšit z těžkotonážní jízdy, místy pěkně extrémní. Abych to upřesnil, melodie jsou všudypřítomné, ale ne prvoplánovité a na jedno použití. Zde slyším melodiku onoho sotisfikovaného thrashe v čele s Testament. Není to ale tak jednoduché, protože DARKANE si vždy dělali, co chtějí a tak plynule přecházíme z vyšperkovanosti do brutální části jejich já, nevarováni, jsme biti math metalovou rovnicí. Když tohle vydýcháte, budete zaskočeni klavírní tichostí „Hate Repentance State“. Zvlášť zajímavé jsou bonusy. První z nich „I, Author of Despair“ se nese v krkolomném duchu, aniž by ale opustil thrash / deathové pozice. Je to opravdu špičková záležitost, kterou společně s druhým bonusem „Malicious Strain“, drtící vaše uši deathovou silou, řadím mezi to nejlepší, co nám novinka přináší.

 

Zpozorněte vy, kteří jste poslední roky frflali, že už to není ono a DARKANE jsou v háji. A také vy, kteří milujete masivní moderní rubanici prvotřídní kvality. Na tvrzení, zda se jedná o nejlepší album těchto Švédů, je asi ještě brzo. Nicméně to nejlepší, co DARKANE dokážou, je zde pěkně pohromadě a vyvážené do dokonalosti. Navíc poučeni o chyby i zkušenosti, které za ty roky nasbírali, servírují nám dílo hodné mistrů, které ještě možná zahýbe budoucností. Nemám nic, co bych kritizoval. Jsem nadšen a pohlcen. Snad jen ten obal, byť je motiv zajímavý, se mi moc nezamlouvá. To je ale otázkou vkusu každého z nás.


Autor hodnotí:

Čtenáři hodnotí:

Tvoje hodnocení:


  DISKUZE K RECENZI

zrušit

Reagujete na komentář

jazzko / 28.1.14 14:49

Zkusil jsem si pustit poslední desku Satyricon, navnaděn recenzí, zvědavý po hlasité kritice fanouškovské obce. Nutno na začátek říct, že Satyricon jsem poslouchal od vydání Nemessis až po Now, Diabolical. Poté jsem se, pro celkově stagnující metalovou scénu, která už mě neměla příliš čím obohatit a z mého pohledu jenom opakovala již opakované, zcela odklonil k hudebním žánrům, které s metalem nemají zhola nic společného, avšak které mi umožnily můj další hudební vývoj. Kapely jako Satyricon, Emperor, Dimmu Borgir, CoF, Immortal, Enslaved a mnozí jiní, na které si z hlavy třeba už ani nevzpomenu, to vše byla jména, která se v mé hudební aparatuře v devadesátých letech, ale i v novém miléniu, objevovala velmi často. Nyní, po osmi letech, jsem zvědavě sáhnul po novince od Satyricon. Satyricon jsou na první poslech umírněnější, pomalejší, čitelnější a jaksi hladší. Ta tam je zběsilé tempo z Extravaganzy, zmizel nádech středověku z Nemessis Divina, postrádám i rockovou přímočarost z Volcana či z Diabolical. Kapela patrně měla vždy za cíl neustrnout na stejném místě a snaha o jakýsi posun v celkovém hudebním vyznění je s přihlédnutím k věku tvůrčího dua Satyr-Frost z mého pohledu zcela pochopitelná a logická. Jinak se na hudbu (ale celkově na jakýkoliv jiný druh umění) dívá člověk kterému je 20 let a jinak ten, kterému je už více než čtyřicet. Syrovost, rychlost a technickou složitost nahrazuje důraz na přednes tónu a hra s barvami zvuku. Rozumím tedy klidným pasážím i rozhodnutí pro analogovou nahrávku (která mimochodem na kvalitní aparatuře zní opravdu velmi dobře). Pánové už nemají potřebu dokazovat, že jsou schopni nadzvukových sypaček a extrémní syrovosti (to ostatně stále jsou), byť i na této desce kdo chce, ten tam i tyto aspekty bez problémů najde. Milovníci extrémní řežby se už hold musí poohlédnout někde jinde. Na chvilku bych se pozastavil při tolika propírané kontroverzní skladbě Phoenix. Je pro mně opravdu překvapením, že jí nazpíval někdo jiný, a že vůbec došlo k rozhodnutí použít čistý vokál. Satyrův hlasový projev přitom považuji za snad to nejlepší a nejďábělštější, co jsem v tomto úzce profilovaném žánru kdy slyšel. Phoenix ale není špatnou skladbou a rozhodně nesdílím názor (patrně většinový), že by byla skladba nazpívaná ležérně, či snad zcela odfláknutá. Naopak, mám pocit, že se dotyčný zpěvák do skladby opravdu snažil položit a v rámci svých hlasových možností vydal ze sebe maximum. Že v žánru jako takovém (a klidně i v celém metalu) zcela chybí opravdu kvalitní zpěváci (čest výjimkám jako třeba Anneke z ex The Gathering), to je holý fakt, avšak na druhou stranu, metalová hudba nikdy nebyla tím správným prostorem pro opravdové zpěváky, ti se realizují ve zcela jiných hudebních žánrech a je to tak naprosto v pořádku. Skladba Phoenix tak pro mně zůstává zajímavým oživením desky a byť bych nechtěl, aby byla třeba taková deska celá, jako jednotlivá skladby vsazená do celku mi přijde více než povedená. Satyricon dozráli do dospělosti a pokračují tak tam, kde je to z mého (ale snad hlavně z jejich) pohledu logické. Rozhodně se jedná o správný krok a za sebe jsem rád, že se Satyricon odmítá zařadit do obrovské haldy kapel, které hrají 20 let stejnou hudbu s minimem invence a s totální rezignací na jakýkoliv hudební progres. Satyricon mě tedy i po dvaceti letech pořád baví.. :)

Kontrolní kód
opište kontrolní kód

  NOVINKY VE ZKRATCE  /  další novinky