Transfer
 
  Přihlášení  

Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

  RECENZE

zpátky na seznam recenzí
Darkher - The Buried Storm

DarkherThe Buried Storm

Symptom30.11.2022
Zdroj: Spotify
Posloucháno na: PC / Marshall Major II
VERDIKT: Málo letní, zato hodně zlověstná hudba, vhodná pro širokou hudební obec.

Darkher už asi lze považovat za stálici na scéně temného doom-rocku s folkovým nádechem a také sázku na jistotu pro fanoušky Chelsea Wolfe. Jayn Maiven aka Darkher už dávno není nová štika v rybníce, ale pro toho, kdo kapelu právě objevil, může její hudba být svěží vítr do plachet. Nová deska The Buried Storm nikam nechvátá a v klidném tempu odvypráví celých svých jednačtyřicet minut plných tísně a plíživého neklidu. Bude-li novinka vzpomínána, tak určitě v dobrém a jako ta klidnější, více usazená v atmosféře smyčců a vokálů, co nepoutá pozornost ke tvrdé kytaře.

 

Lehce klaustrofobní jízda začíná hned při úvodní skladbě Sirens Nocturne, která v roli éterického intra přenechává rockové entrée dvojce Lowly Weep. To v pomalém tempu a se špinavě nakreslenou basou drtí poslední zbytky radosti a života. Kromě toho představuje v podstatě ideální model rukopisu severoanglické zpěvačky a producentky. Obsahuje totiž vše od temné folkařiny až po doomovou jízdu apokalypsy. V mezihře Unbound vstupuje do hry jednoduchá a vždy efektivní akustická kytara. Kombinací s vokálem a podkresem vznikla vkusně vzdušná skladba, co zřejmě nikoho nepřekvapí aranžemi ani výkony. Prostě kus, co se dá poslouchat jen tak z plezíru bez potřeby vše kriticky hodnotit.

 

Album se dobře poslouchá jako celek tím, jak beze spěchu plyne. Dobře tak vyniká kontrast mezi klidnými plochami a intenzivnější složkou alba zahranou na rockovou až doomovou notu. Přísnější elektrická kytara s příjemně zkresleným zvukem se v doprovodu bicích zjevuje nad hladinou jinak klidné kompozice jako skalní hrot uprostřed hladiny oceánu za temné noci před bouří. V páté Love's Sudden Death se od první noty kumuluje napětí, které se jako těžké vodní vlny převaluje sem a tam aniž by vyvrcholilo nějakým překvapivým nápadem. Podobně do ztracena vyznívá i sedmička Immortals. Nic proti strategii nevyřčené myšlenky, ale upřímně řečeno by mě zajímalo, kam až by se jinak nadějná kompozice mohla dostat.

 

Druhé studiové album The Buried Storm akcentuje některé úspěšné postupy první desky Realm (2016), doručuje kompaktní a hlavně vyzrálý hudební zážitek. Není to jen éterický vokál, který by na sebe strhával veškerou pozornost, hodně pro atmosféru skladeb dělají i hosté se smyčcovými nástroji. Jejich zvukem je různým způsobem prosyceno všech osm skladeb. Hloubka většiny skladeb je značná a uniká mi pouze hudební poselství osmé Fear Not, My King s dost možná dobře temperovaným, ale ne příliš zajímavým klavírem.

 


Autor hodnotí:

Čtenáři hodnotí:

Tvoje hodnocení:


  DISKUZE K RECENZI

zrušit

Reagujete na komentář

David / 19.8.22 12:12

Dovolím si komentář týkající se především zvukové podoby nahrávky, respektive mého osobního pocitu ní. Když už Radek zmínil návratové album Tool, shodou okolností jsem si před několika dny pořídil jeho vinylovou edici https://www.discogs.com/release/24071501-Tool-Fear-Inoculum a během jednoho večera ji protočil v těsném závěsu za deskou C/C https://www.discogs.com/release/23675435-Porcupine-Tree-Closure-Continuation Není žádným tajemstvím, že alba Tool, i přes veškerý skladatelský um a instrumentální mistrovství autorů, zrovna nedisponují bůhvíjak oslnivou zvukovou kvalitou, což je ve stínu ohromného balíku peněz, které za produkcí takového Fear Innoculum stojí, minimálně s podivem, nicméně v porovnání s drtivou většinou současné produkce, řekněme „progresivního“ rocku/metalu, se stále jedná o velmi pěkný a vcelku bez problémů poslouchatelný nadprůměr… přímé srovnání s novinkou PT ale naplno odhaluje nedostatky, které desku Tool degradují kamsi na úroveň Potěmkinovy vesnice. Velmi limitovaná dynamika, detaily topící se kdesi hluboko uvnitř zvukové masy, omezená šířka i hloubka scény… Oproti tomu C/C zní jako polité elixírem života. Tepající, volně dýchající, plné drobných laskomin, které je radost s každým dalším poslechem postupně rozkrývat a vyzobávat jako ty nejlepší kousky z babiččiny bonboniéry. Přesně, jak napsal Jirka… „Porcupine Tree a samozřejmě Steven Wilson jsou v tomto hledu hrozně moc napřed, daleko před zbytkem scény.“

Kontrolní kód
opište kontrolní kód

  NOVINKY VE ZKRATCE  /  další novinky