Transfer
 
  Přihlášení  

Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

  RECENZE

zpátky na seznam recenzí
David Lynch - The Big Dream

David LynchThe Big Dream

Victimer12.8.2013
Zdroj: mp3 (320 Kbps)
Posloucháno na: JVC UX-H330, PC, KOSS KTX/PRO1
VERDIKT: Druhá hudební zpověď mistra Lynche nenavazuje na neotřelost debutu stylem, ani nápaditostí. Jen tak bezvýznamně světélkuje ve tmě verandy domu, kde sedí starý písničkář, který nemá co říct.

DAVID LYNCH coby skladatel, to je umělec dávající svým hudebním myšlenkám defintivní tvář až po šedesátce. Teprve dva roky staré debutové album "Crazy Clown Time" bylo experimentální, bylo provokativní, bylo mystické a především bylo hravé. Jediné co mu scházelo, byla možnost považovat jej za dokonalé, ale dalo by se říci, že k tomu scházelo mnohem méně, než jsem si byl schopen v době jeho vydání připustit. Starý pán se uvedl skutečně dobře. Když tedy na chvíli zapomenu na fakt, že jeho úplné hudební začátky šlo zaznamenat ještě o pěkných pár let dřív. Bavme se ale o albech a jejich posláních. O prvním, přinejmenším překvapivě dobrém, už byla řeč. Na řadě je tedy aktuální novinka "The Big Dream". O té se to samé v bledě modrém bohužel říci nedá.

 

V experimentálním duchu se pokračuje, vše je patřičně zastřeno, prošpikováno elektronikou, ale to hlavní gró, tedy venkovské blues songy, jsou příliš usedlé a skladatelsky mravné na to, aby nám daly záminku je neustále chtít. Dva, možná tři prsty by mi stačily k tomu, abych si ponořen do křesla mohl v klidu zabroukat opravdu zajímavou skladbu, která narostla do bohatších rozměrů. Jinak je vše přidušeno, bezprostorové, jako kouř v místnosti, kde není puštěný větrák, aby trochu pročísl tabákové klima. Další položkou alba je nezbytná psychedelie. Ta se snaží popohnat smutné večerní balady trochu zajímavějším směrem, ale jde spíš o úsměvné prosvěcování nečeho, co má stejně zůstat ve tmě.

 

Na celkovou atmosféru byl LYNCH vždycky kabrňák. Podařilo se mu jí nastolit v případě první placky, má jí i novinka, ale ne takovou, aby zakryla vnitřní nedůvěru v unaveného muže brouzdajícího svými vzpomínkami. Chtělo by to poněkud svěžejšího vypravěče. Bolest, která by měla z alba proudit a snad i proudí, nezachraňuje pocit nekomplikované chmurnosti uvádějící poslech do lehké letargie, kdy už člověk prakticky nic nečeká. Hledal jsem, čekal, po různu měnil svůj přístup, ale "The Big Dream" mi možnost snění velkého snu v oparu experimentálního blouznění na okraji rock and blues nenabídlo. Řekněme si to natvrdo - novinka DAVIDA LYNCHE nudí.

 

http://cdn.pitchfork.com/news/51289/5240e08d.jpg

 

Věřím tomu, že změny, které LYNCH na svém druhém albu provedl, měly své opodstatnění. Nikdo přece nechce nahrát svou předchozí práci, kterou jen za pomlčkou vystřídá to nepěkně se tvářící oštítkování "vol.2". Nikdo nechce stát na místě a už vůbec ne tento postarší elegán s jiným než běžným vnímáním uměleckého světa. DAVID LYNCH tedy učinil krok stranou a nahrál album, které nemělo debut moc připomínat. Slabším naturelem nových skladeb se tak ale děje i ve smyslu kvality. Ta je nyní o třídu níž.


Autor hodnotí:

Čtenáři hodnotí:

Tvoje hodnocení:


  DISKUZE K RECENZI

zrušit

Reagujete na komentář

jazzko / 28.1.14 14:49

Zkusil jsem si pustit poslední desku Satyricon, navnaděn recenzí, zvědavý po hlasité kritice fanouškovské obce. Nutno na začátek říct, že Satyricon jsem poslouchal od vydání Nemessis až po Now, Diabolical. Poté jsem se, pro celkově stagnující metalovou scénu, která už mě neměla příliš čím obohatit a z mého pohledu jenom opakovala již opakované, zcela odklonil k hudebním žánrům, které s metalem nemají zhola nic společného, avšak které mi umožnily můj další hudební vývoj. Kapely jako Satyricon, Emperor, Dimmu Borgir, CoF, Immortal, Enslaved a mnozí jiní, na které si z hlavy třeba už ani nevzpomenu, to vše byla jména, která se v mé hudební aparatuře v devadesátých letech, ale i v novém miléniu, objevovala velmi často. Nyní, po osmi letech, jsem zvědavě sáhnul po novince od Satyricon. Satyricon jsou na první poslech umírněnější, pomalejší, čitelnější a jaksi hladší. Ta tam je zběsilé tempo z Extravaganzy, zmizel nádech středověku z Nemessis Divina, postrádám i rockovou přímočarost z Volcana či z Diabolical. Kapela patrně měla vždy za cíl neustrnout na stejném místě a snaha o jakýsi posun v celkovém hudebním vyznění je s přihlédnutím k věku tvůrčího dua Satyr-Frost z mého pohledu zcela pochopitelná a logická. Jinak se na hudbu (ale celkově na jakýkoliv jiný druh umění) dívá člověk kterému je 20 let a jinak ten, kterému je už více než čtyřicet. Syrovost, rychlost a technickou složitost nahrazuje důraz na přednes tónu a hra s barvami zvuku. Rozumím tedy klidným pasážím i rozhodnutí pro analogovou nahrávku (která mimochodem na kvalitní aparatuře zní opravdu velmi dobře). Pánové už nemají potřebu dokazovat, že jsou schopni nadzvukových sypaček a extrémní syrovosti (to ostatně stále jsou), byť i na této desce kdo chce, ten tam i tyto aspekty bez problémů najde. Milovníci extrémní řežby se už hold musí poohlédnout někde jinde. Na chvilku bych se pozastavil při tolika propírané kontroverzní skladbě Phoenix. Je pro mně opravdu překvapením, že jí nazpíval někdo jiný, a že vůbec došlo k rozhodnutí použít čistý vokál. Satyrův hlasový projev přitom považuji za snad to nejlepší a nejďábělštější, co jsem v tomto úzce profilovaném žánru kdy slyšel. Phoenix ale není špatnou skladbou a rozhodně nesdílím názor (patrně většinový), že by byla skladba nazpívaná ležérně, či snad zcela odfláknutá. Naopak, mám pocit, že se dotyčný zpěvák do skladby opravdu snažil položit a v rámci svých hlasových možností vydal ze sebe maximum. Že v žánru jako takovém (a klidně i v celém metalu) zcela chybí opravdu kvalitní zpěváci (čest výjimkám jako třeba Anneke z ex The Gathering), to je holý fakt, avšak na druhou stranu, metalová hudba nikdy nebyla tím správným prostorem pro opravdové zpěváky, ti se realizují ve zcela jiných hudebních žánrech a je to tak naprosto v pořádku. Skladba Phoenix tak pro mně zůstává zajímavým oživením desky a byť bych nechtěl, aby byla třeba taková deska celá, jako jednotlivá skladby vsazená do celku mi přijde více než povedená. Satyricon dozráli do dospělosti a pokračují tak tam, kde je to z mého (ale snad hlavně z jejich) pohledu logické. Rozhodně se jedná o správný krok a za sebe jsem rád, že se Satyricon odmítá zařadit do obrovské haldy kapel, které hrají 20 let stejnou hudbu s minimem invence a s totální rezignací na jakýkoliv hudební progres. Satyricon mě tedy i po dvaceti letech pořád baví.. :)

Kontrolní kód
opište kontrolní kód

Ruadek / 12.8.13 18:15odpovědět

Člověče sosnul jsem si YT a nikdy jsem to neslyšel. Zvláštní hudba, čekal jsem něco trochu jiného. Asi sjem příliš zdeformován jeho dvorním filmovým skladatelem a takhle taneční věc mě docela překvapila.

Victimer / 12.8.13 15:55odpovědět

Počítám, že minimálně jednu skladbu z předchozí desky jsi už určitě někde slyšel - Good Day Today. Zkus sosnout a uvidíš. Novinka takovou nemá, divně se šine, je jiná, nedá se na ni tancovat :)

Ruadek / 12.8.13 10:02odpovědět

Tak o tomhle jsem popravdě neměl nejmenší tušení. O tom, že sám král úchylně temné atmosféry sám komponuje hudbu, to jsem tedy skutečně překvapen. Na doporučení vyzkouším jeho prvotinu a uvidíme, jak se popasuji s druhotinou. Zajímá mě, zda nějakým způsobem čerpá z Badalamentiho (ovlivnění tu prostě musí být) a nakolik se atmosféra jeho hudby přibližuje filmům, případně jakým z jeho tvorby. Každopádně zajímavé, velmi děkuji za tip.

  NOVINKY VE ZKRATCE  /  další novinky