Transfer
 
  Přihlášení  

Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

  RECENZE

zpátky na seznam recenzí
Dødsfall - Djevelens Evangelie

DødsfallDjevelens Evangelie

Bhut10.8.2013
Zdroj: mp3 (320 Kbps)
Posloucháno na: Sony CMT-NEZ3, 2x 10 W
VERDIKT: Výtvor striktně pro zaprodance tohoto žánru. Nesvatost, která špiní a z reproduktorů se krom hbitých tónů povalí také saze a mour. Výborný black metal. Ugh!

Dødsfall patří mezi kapely, které hrají black metal. To je sice informace strohá, ale za to upřímná a sebejistá. Dneska se k tomuto žánru řadí kde kdo. Desky jsou chrleny jak žhavá láva a pramálo z nich umí něco sdělit. Dødsfall letos vydali svůj třetí počin (v rámci dlouhohrajících alb) nazvaný Djevelens Evangelie, kterým deklarují pravost black metalu. Tohle je black metal!

 

Je zvláštní jak se Mexičan Ishtar dokáže vypořádat s evropským žánrem a zahrát jej naprosto dokonale. Samosebou, že mu v tom pomohl novopečený zpěvák Adramelech, který je Nor jak poleno. Hudba tak zní více uvěřitelně a být krev čistě norská, štítek TNBM by nebyl od věci. Ale doktor Bettleheim tvrdí, že je to jedno, protože v krvi není rozdíl. Mnohým jistě již dochází, že náplň, kterou letošní deska této kapely obsahuje, nebude nic jiného než poctivý řízný black. A je to skutečně tak. Nesvatost, která špiní a z reproduktorů se krom hbitých tónů povalí také saze a mour. Trochu toho divokého poctivého svérázného black metalu není nikdy na škodu. Chcete se rozhýbat? Naštval vás šéf, kolega, nebo kdokoli jiný? Došlo pivo v lednici? Pusťte si ve vašem přehrávacím systému Djevelens Evangelie a myšlenky budou během několika málo minut zadupány do země. Soustřeďte se na ty drtivé riffy a klasické melodie, které tento jedinečný žánr nabízí. Povšimněte si vynikajícího zpěvákova hlasu, který svůj rozsah nenápadně provětrává. Tohle je takříkajíc pekelná jízda. Můžeme zde mluvit o černo černých bubácích, kteří vystrkují růžky, kopýtka a zle se mrštící ocásky. Můžeme zde hovořit o hanobení církevních hodnot a dogmat. Anebo se na tyto doprovodné, leč nezbytné, šaškárny můžeme vykvajznout a plně se hroužit do libých tónů opravdového black metalu.

 

Deska vás strhne od samého začátku, nastolí živelné tempo a nepovolí. Je to ale tempo střední, které sluší kapele nejvíc. Během něj totiž lze nejlépe vnímat jednotlivé nástroje, kterým dělá pomyslného vůdce samotná kytara. Krásně na ruku jí jde vokál, se kterým je zacházeno střídmě a svou barvu volí dle naléhavosti dané pasáže.To vše jsou malé detaily a drobné střípky, které když seskládáte dohromady, vznikne vám krásná mozaika připomínající poněkud znetvořený výjev svaté ikony, ne nepodobný obrázku, který zdobí hlavní obal nahrávky. Je mi však jasné, že pro jedince black metalem nepolíbené, zůstane tato deska jen další bezduchou sypačkou a hrubou vymlacovací mašinérií bez ladu a skladu. Každé zboží má svého kupce a pokud jste náruživí sběratelé černého kovu, tento uhel by vám neměl proklouznout mezi ušima. Řemeslo, kterým vůdčí představitel kapely Ishtar vládne, mu jde pěkně od ruky a tento produkt nechá hmatatelný otisk v historii nové éry black metalu. Výtvor striktně pro zaprodance tohoto žánru, k tomu už netřeba co dodávat. Zkrátka vynikající black metal. Ugh!


Autor hodnotí:

Čtenáři hodnotí:

Tvoje hodnocení:


  DISKUZE K RECENZI

zrušit

Reagujete na komentář

jazzko / 28.1.14 14:49

Zkusil jsem si pustit poslední desku Satyricon, navnaděn recenzí, zvědavý po hlasité kritice fanouškovské obce. Nutno na začátek říct, že Satyricon jsem poslouchal od vydání Nemessis až po Now, Diabolical. Poté jsem se, pro celkově stagnující metalovou scénu, která už mě neměla příliš čím obohatit a z mého pohledu jenom opakovala již opakované, zcela odklonil k hudebním žánrům, které s metalem nemají zhola nic společného, avšak které mi umožnily můj další hudební vývoj. Kapely jako Satyricon, Emperor, Dimmu Borgir, CoF, Immortal, Enslaved a mnozí jiní, na které si z hlavy třeba už ani nevzpomenu, to vše byla jména, která se v mé hudební aparatuře v devadesátých letech, ale i v novém miléniu, objevovala velmi často. Nyní, po osmi letech, jsem zvědavě sáhnul po novince od Satyricon. Satyricon jsou na první poslech umírněnější, pomalejší, čitelnější a jaksi hladší. Ta tam je zběsilé tempo z Extravaganzy, zmizel nádech středověku z Nemessis Divina, postrádám i rockovou přímočarost z Volcana či z Diabolical. Kapela patrně měla vždy za cíl neustrnout na stejném místě a snaha o jakýsi posun v celkovém hudebním vyznění je s přihlédnutím k věku tvůrčího dua Satyr-Frost z mého pohledu zcela pochopitelná a logická. Jinak se na hudbu (ale celkově na jakýkoliv jiný druh umění) dívá člověk kterému je 20 let a jinak ten, kterému je už více než čtyřicet. Syrovost, rychlost a technickou složitost nahrazuje důraz na přednes tónu a hra s barvami zvuku. Rozumím tedy klidným pasážím i rozhodnutí pro analogovou nahrávku (která mimochodem na kvalitní aparatuře zní opravdu velmi dobře). Pánové už nemají potřebu dokazovat, že jsou schopni nadzvukových sypaček a extrémní syrovosti (to ostatně stále jsou), byť i na této desce kdo chce, ten tam i tyto aspekty bez problémů najde. Milovníci extrémní řežby se už hold musí poohlédnout někde jinde. Na chvilku bych se pozastavil při tolika propírané kontroverzní skladbě Phoenix. Je pro mně opravdu překvapením, že jí nazpíval někdo jiný, a že vůbec došlo k rozhodnutí použít čistý vokál. Satyrův hlasový projev přitom považuji za snad to nejlepší a nejďábělštější, co jsem v tomto úzce profilovaném žánru kdy slyšel. Phoenix ale není špatnou skladbou a rozhodně nesdílím názor (patrně většinový), že by byla skladba nazpívaná ležérně, či snad zcela odfláknutá. Naopak, mám pocit, že se dotyčný zpěvák do skladby opravdu snažil položit a v rámci svých hlasových možností vydal ze sebe maximum. Že v žánru jako takovém (a klidně i v celém metalu) zcela chybí opravdu kvalitní zpěváci (čest výjimkám jako třeba Anneke z ex The Gathering), to je holý fakt, avšak na druhou stranu, metalová hudba nikdy nebyla tím správným prostorem pro opravdové zpěváky, ti se realizují ve zcela jiných hudebních žánrech a je to tak naprosto v pořádku. Skladba Phoenix tak pro mně zůstává zajímavým oživením desky a byť bych nechtěl, aby byla třeba taková deska celá, jako jednotlivá skladby vsazená do celku mi přijde více než povedená. Satyricon dozráli do dospělosti a pokračují tak tam, kde je to z mého (ale snad hlavně z jejich) pohledu logické. Rozhodně se jedná o správný krok a za sebe jsem rád, že se Satyricon odmítá zařadit do obrovské haldy kapel, které hrají 20 let stejnou hudbu s minimem invence a s totální rezignací na jakýkoliv hudební progres. Satyricon mě tedy i po dvaceti letech pořád baví.. :)

Kontrolní kód
opište kontrolní kód

  NOVINKY VE ZKRATCE  /  další novinky