Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

Čekání bylo dlouhé a recenze mu bude přímoúměrná. Vzhůru tedy k rozkladu nejočekávanější, podzemně death metalové desky „Promulgation Of The Fall“ od řeckých Dead Congregation. Šest let od prvního alba, osm nových skladeb, čtyřicet minut death metalu zakořeněného ve stylu Immolation či Incantation, modely 1996-98. Toť fakta.

Oproti debutu „Graves of the Archangels“ vnesla kapela do výsledného zvuku trochu více siřičitosti. Hudba tím na povrchu zdrsněla, přitemnila a přináší vzpomínky na skvělé EP „Purifying Consecrated Ground“. Nový materiál také zatěžkává výraznější využití doomových pasáží. Absolutní zničení se ale nekoná. Jakoby tyto zhoubné party ustrnuly v půli cesty; nejdou úplně na dřeň, nedrásají, nevyhlazují. Působí temnější, místy až uplakaně britskou melancholií, a to zkrátka nestačí, pakliže se chceme bavit o špičkovém death metalu.

Do hudby si ve velké míře našla cestu melodická sóla. Jestliže dnes ještě někdo přísahá na expresívnost Roba Vigni, Treye Azagthotha či jiných US death metalových velikánů, nebo prostě chce jen slyšet o pár pekelných tónů navíc, bude těmito čitelnými sóly s předvídatelnými, až finským death metalem načichlými melodiemi zklamán. Samotnému provedení jako takovému přitom nelze vytknout nic. Nedostatek vlastního rukopisu zde ovšem naprosto schází.

Skladatelský posun, který kapela za šest let prodělala, je znatelný, ovšem nikterak zásadní. Tím se dostáváme k nejslabší stránce nového materiálu i kapely samotné. Dead Congregation se stále prezentují jako kapela inspirací jdoucí na jistotu. Dál ani krok. Naprosto komplexně, až úctyhodně své vlivy absorbují, přesto ale zůstávají u kopírování. Bez debat náleží mezi nejlepší žáky svých učitelů, ovšem očekávání, že se s novinkou usadí do poslední lavice a rozpoutají vůči svým nadřízeným trochu rebelie a projeví trochu svého nespoutaného naturelu, zůstávají nenaplněna. Pojďme se tedy podívat do řad učitelského sboru, jehož vlivu Dead Congregation stále podléhají.

Kaamos - švédská skvadra, která zasela sémě obnovy toho času strádajícího, dřevního death metalu. K jejich smůle přišli příliš brzy a smetanu slízli později jiní. Relativně svěží odkazy na staroškolský death metal z devadesátek v hudbě Dead Congregation by se měly z velké části přičítat deskám těchto Švédů z let 2002 a 2005, kdy to byli právě Kaamos, kteří oduševnili upadající death metal svěžím výrazivem a ortodoxním přístupem, z kterých se nebojí Dead Congregation čerpat.

Arkhon Infaustus - s deskou „Orthodoxyn“ spáchali jednu z nejlepších satanistických black/deathových nahrávek žánru posledních 15 let. Jak už to tak bývá, více doceněna bude časem, dnešním posluchačem death metalu určitě ne. Je potěšující, že Dead Congregation v nich našli inspiraci, nicméně Arkhon Infaustus prošli za dobu své existence přesně tím vývojem a hledáním sebe sama, jež u Dead Congregation začínám postrádat.

Drawn & Quartered - další z žáků Immolation a Incantation, kteří jejich vliv zpracovávají mnohem svojštěji (neznamená vždy kvalitněji) než Dead Congregation. Ti od těchto Američanů přebírají syrovost a neuhlazenost některých riffů, také si od nich z části uzmuli i přístup k sólům aneb jednoduše a efektivně (viz deska „Hail Infernal Darkness“), jen chybí onen zmíněný rukopis a osobitý feel.

Diabolic - vliv naprosto zřejmý od prvního alba. Na energii riffů z prvních dvou desek Diabolic Řekové jen tak nedosáhnou, nic jim ale nebrání v jejich občasném přejímání. Opět vzor z extrémně ušlechtilých.

Immolation - odkaz těchto velmistrů death metalu na novince znatelně zapulzuje, je výraznější, dotaženější než v minulosti.

Incantation - konotace s těmito peklaři se se jménem Dead Congregation skloňují nejčastěji. Jakkoliv někdo přísahá na první dvě desky Incantation, pravda jest, že Incantation svou kreativitu a kompozici dotáhli až na albu „Diabolical Conquest“, odkud čerpají Dead Congregation měrou vrchovatou. Avšak například do mistrně zvládnuté, doomové apokalypsy „Diabolical Conquest“ chybí „Promulgation of the Fall“ mnoho. Vazbení a propojování skladeb ala Incantation, vše u Dead Congregation najdeme.

Morbid Angel - ozvěna této žánrotvorné legendy na novince značně zesílila, ať už jde o částečnou kompoziční inspiraci, nebo aranžmá jednotlivých riffů a harmonií.

Výše uvedené ingredience kapela nepoužívá pro hlubší vyjádření sebe sama, nýbrž tyto prvky pouze funkčně a velmi často prvoplánovitě propojuje spoléhajíc se na fakt, že vysoká kvalita provedení udělá kouzlo a postaví tento materiál nejméně na úroveň svých vzorů.

Úvodní Only Ashes Remain je přívalovou vlnou na mlýnské kolo nadšení ze skutečnosti, že člověk konečně po dlouhém čekání třímá toto dílo v ruce. V podstatě vzorový začátek. Že hudba bude hodně o sólech a doomových pasážích, naznačí tato skladba poměrně jasně. Následující, do temnot pozvolně upadající titulní zářez Promulgation of the Fall lehce navodí atmosféru ala Arkhon Infaustus, protáhne vás hlubinami zhouby (šlo by i hlouběji a zleji), aby se v konečné fázi Immolationovskou disonancí a 'houkačkami' rozjel do další skladby – Serpentskin. Ta nastoupí majestátně, v rychlém a ještě rychlejším tempu, načež se přibližně před půlí zlomí v trýznivý flák doomové hutnosti. Zde se prostě nudě ubránit nedokáži.

Následuje plynulý přechod do další skladby Quintessence Maligned. Tempo se opět vystupňuje a následně opadne. Houkající kytary, kvílející sóla, vokál až nepřirozeně tlačený do naprosté hloubky, k tomu trochu vlivu Morbid Angel v druhé půli skladby. Osvědčené prostředky zde pouze opět světí účel. Přichází pátá skladba, Immaculate Poison, která konečně zaujme svým dramaticky strhujícím, old schoolovým rachotem. Slušně prosólovaný počin, kde se kytaristé opět velmi příkladně ve svých sólech prostřídávají. Jak z deathmetalové čítanky pro pokročilé začátečníky. Melodické pasáže, které skladba obsahuje, na mě ale působí dost povrchně. Síla a genialita jednoduchosti chybí stejně jako hlubší komplexnost. Nicméně formulka „rozjedeme, zpomalíme, rozjedeme, zpomalíme“ v tomto případě funguje nadmíru efektivně. Gradace skladby je příkladná. Zbývají poslední tři kompozice, jimiž deska graduje. Nigredo oplývá ikonickou silou, kterou dá pocítit hned s prvním poslechem. Melodické prvky zakomponované do skladby – zde opět bliká velké ne, tuhle hru na death metalovou krásu odmítám – opět vše tak divně zlehčují a dělají přístupnější až nudné.

Předposlední Schizma není nic než sedmiminutová, epicky tryskající infernální masa. Zbavit se stigmatu pocty velkým skladbám Incantation či Immolation se ale nepovedlo. Spontaneita skladby Teeth Into Red z minulé desky se také úplně nekoná. Závěrečná From A Wretched Womb donutí nejednoho posluchače zatáhnout žaluzie a zhasnout. Morbiďácké harmonie zde působí jako dobrá volba. Vypalovák na konec. Toť vše.

Oproti valné většině dnešních kapel upínajících se k jednomu či dvěma vzorům, jež se pak více či povětšinou méně zdařile snaží imitovat, se nachází Dead Congregation na úplně jiné úrovni. Nabízí totiž nesrovnatelně více než současná „konkurence“. Zároveň ale přes výše napsané překvapivě nenabízí nic navíc. Nenabourávají, ani nenapínají hranice stylu. Nekladou na posluchače žádné extra nároky. Ještě než jsem album stačil naposlouchat, ve většině momentů jsem stejně tušil, co, jak a kdy přijde, a kde už jsem onu pasáž slyšel. Po mnoha posleších „Promulgation of the Fall“ také vůbec nevidím další cestu pro vývoj kapely do budoucna, což se trochu tříští o fakt, že potenciál jako takový třímá v kapele ohromný. Ovšem hudba, tak jak je zde složena a prezentována, dosáhla na možné maximum, kam lze toto inspirační pojetí death metalu dotáhnout. Lépe už to prostě nepůjde. I proto lze „Promulgation Of The Fall“ doporučit jako kvalitní sázku na jistotu. Nezklame. Herní a estetická dokonalost je zaručena, pokud ale chcete od hudby opravdovou hloubku a pekelné jiskření, za čas se poohlédnete jinam.

Co dodat na úplný závěr? Není všechno zlato, co se třpytí. Nezbývá než doufat, že svou velice poctivě našprtanou dokonalost vyjádří Dead Congregation na další desce vlastními slovy, že expozici svých vzorů jen nepřestaví a mírně neobmění, ale že ji něčím ozvláštní, že do toho půjdou nesvázáni z pochybení, co se bude dít, když se stanou více sami sebou a dají vlastní energii, kreativitu a duši všanc. Pokud se tak nestane, o to víc pro mě „Promulgation Of The Fall“ zůstane jen monumentem osmi neúspěšných pokusů o napsání death metalové klasiky. Tak blízko a přeci tak daleko.