Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

Zavětřete, přátelé, pokud prahnete po energické rockové desce. Po něčem, co je současné a nevtírá se to podbízivě jako mast na akné. Kapela je mladá a sází na poměrně přehlednou písničkovou formu a vzdušné refrény. Když se mrknete na hodnocení, určitě vás nepřekvapí skutečnost, že tato mladá kapela je talentovaná. Och, jaký to otřepaný výraz! Tohle je potřeba trochu proprat a rozpitvat, nebudu vás totiž uspávat pohádkou ani lovit na laciné cetky.

DLC mají za sebou už jednu poměrně hodně povedenou desku. Tuhle věc jsem poslouchal ve své době setsakramentsky hodně a nakonec o ní sepsal recenzi, která se mi dodnes nelíbí, protože nestála za nic. Jejich hudbu jsem v té době totiž nedokázal vysvětlit, bylo to prostě popisování frenetických stavů u výborné hudby, která se mi zdála "jen" výborně vyladěná. Nahrála ji pětice zcela neznámých hochů odněkud z Austrálie a posadila mě na zadek. A věděl jsem, že tohle je událost, která by měla mít následovníka. Toho jsem se ale víc bál, než se na něj těšil.

Protože tyhle mladé kapely dokáží prorazit mezi elitu jedinou vyšperkovanou deskou a pak prostě zmizet. Buď si hoblovat stále to svoje ale bez výraznějších nápadů (které se vyčerpaly na debutu) nebo přidat smyčce, zpomalit, získat si srdce producenta, co tomu dá velké hosty. A pak se kapele rozpadne osobitost, protože v ní velká jména vidí peníze a začne se jim diktovat, jak mají hrát.

Ale tento smutný příběh vám vyprávět nebudu.

Pětice Australanů to podruhé zvládla s ještě větším nadšením a od nikoho si do desky nenechala příliš kecat. A to je dobře. Hudba DLC stojí na principech, na jakých stáli ve své době Muse (období Absolution). Můžete tu zaslechnout i vlivy My Chemical Romance nebo mých oblíbenců Karnivool (mimochodem též Austrálie). Samotní muzikanti se hrdě hlásí i k ovlivněnosti Tool, Deftones nebo Radiohead. V jejich hudbě se odráží ale i čistě elektroničtí interpreti, jako jsou Bristolští Massive Attack nebo UNKLE (Ninja Tune elita, která má blízko jak k trip-hopu, tak k rockové hudbě). Dost ale s vlivy, kterých každé ucho slyší bezpočet.

The Catalyst Fire je deskou překvapivou každým coulem. Debut si to uháněl velkým tempem kupředu od prvního hrábnutí do strun a setrval v tom téměř do konce desky (jejich tempo končí někde u osmé skladby). Pro DLC je stěžejní především kytarová hra – je specificky rychlá, zcela jasně rozeznatelná, plná divokých gejzírů a výbuchů do všech stran. Tohle mi hodně připomíná Bellamyho (Muse) hru, která je strhujícím způsobem agresivní, ostrá a osobitá. O The Catalyst Fire jsem napsal, že překvapuje a rád se k tomu vrátím. Debut byl energetickou náloží a říkal jsem si, že by bylo zázrakem tuhle laťku udržet. Druhá deska to však zvládá s naprostým přehledem. Ovšem trochu jinými prostředky. Tak především, nová deska je daleko více protkaná velmi dobře zakomponovanou elektronikou, až se dá hovořit o jisté fúzi space rocku. Je vzletná, působí takovým až cyber dojmem, ale přitom tu nic netucá (na debutu se přitom pánové proslavili i skladbou Cage, která si produněla svůj start v rytmu trance až do divokého rockového finále). Elektronika je všudypřítomná, ale není podlézavá, nepřebírá iniciativu dominantní milenky, která už to nemůže vydržet.

DLC jsou mistři nálad a umělci atmosférických konstrukcí. Takoví byli i na debutu a tahle devíza jim zůstala i nadále. Opět je to specifické, zvláštně tajemné, hodně nabité energií, která se uvolňuje v tu správnou chvíli. A stejně jako kluci umí pomalu gradovat skladby až do divokého finále (tohle jim šlo především na první desce), umí to rozparádit divokou věcí už od startu (singl Lodestar). S čistě elektronickými podklady se tu počítá v duchu dnešní doby (Kachina), ale vrcholnými okamžiky jsou kytarová sóla, hojně rozesetá po celém albu (příkladem budiž 2:30 ve skladbě Lost Without Leaders). K pozastavení je tu velmi dobře zahraná basa, na kterou se lze soustředit klidně celou desku a vychutnat si poslech trochu jinak. Někdy mi přijde, že si Hill jen tak odlétne k tanečním polohám a jeho basa zabíhá do skotačivých linek, převážnou dobu ale silně podporuje téměř každý úder do bicích. Ty Williamsovy jsou průrazné a kopou zezadu do kapely tak, že rychlejší pasáže jsou správně frenetické. Zpěváka si užijete opravdu silně - má příjemný rozsah, je poznat, že si je ve všech polohách hodně jistý.

Tihle kamarádi to dotáhli v Austrálii na zlatou desku a celosvětově se sklouzli na turné s Linkin Park nebo právě Muse.

Ačkoli to zatím zní tak, že DLC jsou trochu kopírka Muse, už na první poslech je zjevné, že tahle kapela si hraje na svoje housličky ve svém světě. Muse jsou v mých očích trochu velká Bellamyho exhibice (ale myšleno víceméně v dobrém smyslu), DLC nejsou „kapelou okolo jednoho divokého multiinstrumentalisty“. Z desek mám pocit, že perfektně fungují jako celek a vývoj vpřed je tu nepopiratelný. Zatímco první deska This Is The Warning byla energickým osvěžením, zahraným až na výjimky čistě rockovým stylem, druhotina se pohybuje více v prostorech kosmu. To znamená přidanou hodnotu k už tak našlapanému kvapíku v podobě kláves, samplů a efektů.

Negativem je pro mne i přes veškerou energii mírné zvolnění z tempa, kdy ony divoké poryvy nepřicházejí zdaleka tak často. Na druhou stranu deska mi připadá dotaženější než minulá, která po osmi skladbách začala mírně ztrácet dech.

DLC jsou hitmakeři, kteří by měli v rádiích zahájit útok na pozice nejvyšší a prodrat se přes mrtvolnou nudu popové současnosti. Skupina tvoří úžasně hitové skladby, které příjemně vlezou do hlavy, ale nejsou načichlé podbízivou malostí, nevystavují obnažený klín jako lehká děva z vykřičeného domu.

Co více napsat? Sdělení je jasné a prosté. Jedná se o moderní, hodně dobře vysoustruženou desku, která má schopnost zaujmout a přitom to není balíček nablýskaných aplikací do smartphonu o velikosti víka od popelnice.