Transfer
 
  Přihlášení  

Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

  RECENZE

zpátky na seznam recenzí
Dead Melodies / Zenjungle - Anthropocene

Dead Melodies / ZenjungleAnthropocene

Symptom30.9.2020
Zdroj: mp3 (320 kbps)
Posloucháno na: PC / Creative GigaWorks T40 / Beyerdynamic DT 770 PRO 32 Ohm
VERDIKT: Bezmála hodinová hudební studie na téma jednotvárnosti, která má svou hloubku, pokud ji tam chcete vidět.

Umění má a mělo by mít mnoho podob, to je jisté. Na druhou stranu, zhruba od šedesátých let minulého století, kdy italský umělec Piero Manzoni přišel s nápadem výkalů v plechovce (Merda d'artista, česky Umělcovo hovno), lze při troše obratnosti proslavit a prodat prakticky cokoli. Je to možná až příliš přísný příměr, ale realita posluchače je nekompromisní a zpravidla se omezuje na dva hlavní faktory: líbí a nelíbí. Váhá-li posluchač, hodnotí slovem "nevím" a tím je ve zkratce řečen i můj vlastní postoj k této prapodivné desce.

 

Přes veškeré pochopení žánru, který nemá pevně stanovená pravidla hry a mnohdy i cíleně působí jako stojaté vody, se zde až příliš často utápím v bezbřehé nudě. Jednotícím prvkem dvaapadesátiminutové plochy je syntetické nekonečno s občasnými oázami kreativních nápadů. Přitom nástrojové obsazení je poměrně pestré a klamně budí příslib velké jízdy. Struny, dechy a terénní nahrávky promlouvají nerozvitými větami a nejeví touhu konat bohatýrské skutky. Snad jen ty dechy, jmenovitě tenorsaxofon a altklarinet, propůjčují některým pasážím svůdné jazzové křivky.

 

Jednotlivé skladby budí dojem pudovosti a těžko v nich vysledovat nějaký vzorec, což je vlastně v pořádku. Úkolem desky je vyprávět příběh, vtáhnout posluchače do mlžného závoje a přinutit ho poddat se tajemným příběhům z nejtemnějších zákoutí myslí tvůrčího dua Tom Moore a Phil Gardelis. Jako kulisa k práci i přemýšlení funguje deska dobře a díky svému univerzálnímu vyznění umožňuje spatřovat za notami jakýkoli příběh o křižovatkách lidských tragédií. Pojmout za úkol průzkum možností spojení ambientu s prvky dronu, noisu a jazzu je čin zasloužilý, ne však ojedinělý. Hodnocení takového díla je pak na složité povídání, poněvadž z větší části je to o atmosféře, kterou duch nahrávky vzbuzuje a co to s vámi vnitřně dělá. Což v mém případě není mnoho…

 

Takhle traktovat by šlo donekonečna, pojďme raději k závěrečnému zhodnocení. Deska Anthropocene je v podání poměrně ambiciózního spojení dvou zajímavých postav současné kinematografické hudební scény zbytečně zasukovaná v jedné poloze a z mého pohledu jí chybí více dějových zvratů. Dílu nelze upřít kvalitní technické zpracování a netřeba snad dodávat, že mastering a ilustrace, připravené s péčí Simona Heatha z Atrium Carceri, dodávají výsledku na poctivosti. No, na naději už dávno došlo a z tohoto boje odcházím nezasažen, snad příště.

 


Autor hodnotí:

Čtenáři hodnotí:

Tvoje hodnocení:


  DISKUZE K RECENZI

zrušit

Reagujete na komentář

asphyxia / 30.11.21 12:23

To mám radost, že zrovna pod tímhle albem se rozvinula takováhle diskuse o přístupu k psaní, kterou shodou okolností vedeme s Lomikarem už asi od roku 2016. Při poslechu Kwade Droes minulý týden v noci při cestě domů jsem si zrovna říkala, jestli a jakým způsobem bych byla schopná někomu druhému popsat, jak to zní. A při pokusu pojmenovat to jsem upřímně tápala prázdnými rty. Pro mě podstata toho, co chci od hudební recenze, je přiblížit danou hudbu čtenáři, ať už jakýmikoliv prostředky. Obkreslit ji slovy. Victimerova recenze mě potom o to víc potěšila, nakolik naplnil nelehký úkol vytvarovat prožitek z poslechu takovéhle sonické anomálie do slov; a nakolik skrze jazyk, jaký zvolil, ukázal, jak ta hudba "vypadá". Rozumím očekávání čtenáře, že při čtení jde primárně po rychle identifikovatelných tagech typu žánr, příměrech k jiným kapelám nebo pokusech zasadit album do specifické hudební rodiny či období, které mu pomáhají okamžitě se zorientovat. Ani jeden přístup nevylučuje druhý, pokud jsou podpůrné při cestě vystihnout hudbu, jak jen je to možné. Nicméně u komplikovanějších či komplexnějších tvarů je podle mě nezbytné až za vrstvu faktografie, do lóru imaginace, sáhnout, protože běžné reálie prostě nestačí. Victimerův styl pak ve výsledku nevnímám jako upocenou snahu o verbální exhibicionismus, ale naopak mi pomohla pojmenovat bizarní kompozice neuchopitelného charakteru, kompozice ze světů nehumánních a (kdybych použila slova strýčka Lovecrafta) vymykajících se popisu. Takže díky!

Kontrolní kód
opište kontrolní kód

  NOVINKY VE ZKRATCE  /  další novinky