Transfer
 
  Přihlášení  

Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

  RECENZE

zpátky na seznam recenzí
Deafheaven - Lonely People With Power

DeafheavenLonely People With Power

Symptom30.5.2025
Zdroj: mp3 (320 kbps)
Posloucháno na: PC / Beyerdynamic DT 770 PRO / Adam Audio A7V
VERDIKT: Nikdo nic a najednou Deafheaven dropnou novou desku, která vládne všem.

Letošní novinku bych neoznačil za dlouho očekávanou, protože – minimálně pro mě – se zjevila jako pověstný blesk z čistého nebe. Ano, předcházel jí singl Magnolia, což bylo takové menší zahřmění a hned po něm se spustila dokonalá průtrž mračen. Prší do teď, a ještě dlouho bude, protože kapela tentokrát přichází s esem v rukávu.

 

Pokud je tu něco jako stará a nová vlna blackmetalu, pak rozhodně jedu na vlně modernějšího pojetí. Ne nutně kvůli zvuku nahrávek a kvalitě instrumentace, spíše kvůli celkové estetice, která mě zasahuje podstatně hlouběji. Zatímco klasik stále ždímá náboženské motivy, Deafheaven si jako téma vezmou obyčejný lidský zápas s tíhou života, zatěžkají ho nekompromisní hudbou a do klipu nasadí animaci utrápené uklízečky. Dámy a pánové, nechci se vás dotknout – kdo z vás to má?

 

Borci z amerického San Franciska brnkají na strunu mojí spokojenosti už roky a je radost sledovat, jak se v dlouhodobé perspektivě tvůrčí potenciál kapely mění a rozvíjí. Lonely People With Power je ve znamení návratu ke kořenům. Z výrazné blackové substance klíčí zasněné shoegaze melodie a album jako celek vykazuje ve všech směrech znaky strukturovaného myšlení. Časová proluka čtyř let šesté nahrávce rozhodně prospěla. Dozrálo, co dozrát mělo.

 

Zvukově si nemám nač stěžovat, ukázkový příklad moderní a dobře zvládnuté produkce s artikulovaným a plným zvukem. Možná basový buben se občas trochu ztrácí a skrz jde hlavně těžce diktující virbl. V obnažené pasáži dvojky Doberman kopák na chvíli nepříjemně kliká, což je vzhledem k žánru a níže položené baskytaře pochopitelné, ale i tak bych v této mezeře uvítal špetku automatizovaného zesílení basů. Výšky jsou hladké a neřežou do uší.

 

Přemýšlelo se i nad sekvenováním, takže intenzivní pasáže jsou rovnoměrně rozložené po trase tak, aby deska umožnila oddech i neustálý přísun podnětů s přirozenými změnami tempa. Poslech je kvalitní, plynulý a bez turbulencí v podobě spadlé atmosféry. Mezi tím vším jsou povedené mezihry Incidental I – III, které se dají chápat jako intra následujících skladeb. Ta nejvíce výpravná skladba (epická chcete-li) je zcela předvídatelně až na samém závěru a umí zanechat pocit velkého prožitku, který je potřeba zopakovat.

 

Deafheaven jsou na vrcholu tvůrčích sil a jejich další tah bude stejnou měrou očekávaný i kritický. Aktuální deska bere vše podstatné z dosavadní tvorby, zlepšuje to a více se přiklání na stranu razantnější hry. Výsledek je pestrý a o poznání klenutější. Kombinace rocku, blacku a ambientního koření je po hříchu krásná a hned tak neomrzí. Nejsou to je přísné riffy, co ohromí technikou. Jako vždy je tu i hromada melodií a jednodušších kytarových linek, které vystupují z hlubin podvědomí, aby pronikly a ovládly posluchače. Což se mimochodem daří.

 


Autor hodnotí:

Čtenáři hodnotí:

Tvoje hodnocení:


  DISKUZE K RECENZI

zrušit

Reagujete na komentář

asphyxia / 30.11.21 12:23

To mám radost, že zrovna pod tímhle albem se rozvinula takováhle diskuse o přístupu k psaní, kterou shodou okolností vedeme s Lomikarem už asi od roku 2016. Při poslechu Kwade Droes minulý týden v noci při cestě domů jsem si zrovna říkala, jestli a jakým způsobem bych byla schopná někomu druhému popsat, jak to zní. A při pokusu pojmenovat to jsem upřímně tápala prázdnými rty. Pro mě podstata toho, co chci od hudební recenze, je přiblížit danou hudbu čtenáři, ať už jakýmikoliv prostředky. Obkreslit ji slovy. Victimerova recenze mě potom o to víc potěšila, nakolik naplnil nelehký úkol vytvarovat prožitek z poslechu takovéhle sonické anomálie do slov; a nakolik skrze jazyk, jaký zvolil, ukázal, jak ta hudba "vypadá". Rozumím očekávání čtenáře, že při čtení jde primárně po rychle identifikovatelných tagech typu žánr, příměrech k jiným kapelám nebo pokusech zasadit album do specifické hudební rodiny či období, které mu pomáhají okamžitě se zorientovat. Ani jeden přístup nevylučuje druhý, pokud jsou podpůrné při cestě vystihnout hudbu, jak jen je to možné. Nicméně u komplikovanějších či komplexnějších tvarů je podle mě nezbytné až za vrstvu faktografie, do lóru imaginace, sáhnout, protože běžné reálie prostě nestačí. Victimerův styl pak ve výsledku nevnímám jako upocenou snahu o verbální exhibicionismus, ale naopak mi pomohla pojmenovat bizarní kompozice neuchopitelného charakteru, kompozice ze světů nehumánních a (kdybych použila slova strýčka Lovecrafta) vymykajících se popisu. Takže díky!

Kontrolní kód
opište kontrolní kód

Monachos / 3.6.25 7:32odpovědět

Tá ukážková skladba je pecka, som zvedavý na celý album. Ďakujem za upozornenie, pretože z vlastného podnetu by som asi na klip Deafheaven neklikol. V minulosti sme si s pánmi neboli veľmi sympatickí.

Ho!!! / 30.5.25 8:29odpovědět

Má to sílu, začasto slyším Fluisteraars a Swans.

  NOVINKY VE ZKRATCE  /  další novinky