Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

Debauchery je třeba brát zkrátka s rezervou. On totiž ne každému sedne jejich AC/DC death metal. Pro ty, kterým to nelahodí, může být jako kompenzace zbytek skladeb, které jsou čistě hutné konzistence a táhnou se jak chlazené salko. Kings Of Carnage je již jejich osmá řadová deska, která de facto neservíruje nic nového z jejich zajeté kuchyně. Takže jestli hledáte změnu v jejich tvorbě – tak vás nepotěším.

Začneme obalem. Ten je vyveden v megalomanském fantasy evil stylu. Tedy zrovna v tom druhu obrázků, které mi nic neříkají a nedokážu je ocenit. Proto na mne působí dosti úsměvně ono vyobrazení jakéhosi děsivě svalnatého a drsného tvora, který by z fleku mohl šéfovat samotnému peklu, či nějaké vymahačské společnosti. Možná je to záměr vypadat takhle kýčovitě, ale mne tento tah absolutně neoslovil. Naštěstí adekvátní kompenzaci za nic neříkající obal nabízí samotný obsah alba. Ten si to šine v již osvědčené mašinérii hard rock death metalu. Kapela natočila materiál, který je pro tentokrát trochu vyrovnanější, šťavnatější, barevnější a nabízí z každého jejich období trochu. V mixu najdeme přímočarost a šlapavost alba Back In Blood, nebo agresi a hnus z desky Continue To Kill. Pokud jste tedy fandy alespoň tohoto období, myslím, že si smlsnete i nyní. Ale opětovně podotýkám, že nic nového nečekejte. Je to totiž naprosto zbytečné.

Desku odstartuje pomalé intro, které uchu lahodí ať už je mysl v jakémkoliv rozpoložení. Nadále je nastolen hrubý death metal, jehož komprese a natlakování nemálo mučí (zejména při rozjeté dvojšlapce). Válcující tempo svižných skladeb je přeťato čistě šlapavým hard rock rytmem páté skladby Kings Of Carnage. A od této chvíle bych mohl hovořit o té lepší části alba. Jsem jednoduše větším fandou jejich AC/DC death metalu, než nelítostné rubanici, která se po chvilce začne slévat v jednu monolitou skladbu a po dlouho netrvajícím poslechu je nutné drobet přeladit, respektive vyměnit interpreta. Tyto pocity se mohou dostavit i nyní, nebudu nalhávat opak. Přeci jen, hudba od téhle bandy není pro každého, ačkoliv se tváří prostě. Jde spíš o momentální rozpoložení a úhel pohledu. Je třeba sjednat nadhled a oprostit se přísných obličejů a kritických názorů. Takováhle hudba vzniká pro pocit z nadšení z její tvorby, nikoliv pro dosahování met a boření cílů. O tom celém je nejen toto album, ale hudba Debauchery obecně. Když dosáhnete patřičného stavu, pak vám věc jako zpěvná The Last Crusade nebo Man In Blood, rozhodně nezůstane lhostejná a ještě s úsměvem na rtu si budete podupávat do jejího rytmu. Nemám to sice ve zvyku, ale přihodím do této recenze i ukázku, kterou bude tvořit právě posledně zmiňovaná skladba. A pokud chcete více a toužíte po pohyblivých obrázcích, můžete se tady juknout na oficiální videoklip skladby Let There Be Blood.

Poslechnuto? Líbí? Pokud ne, tak nemá cenu, abyste zkoušeli kapelu dál objevovat, protože se vám ničeho progresivnějšího nedostane. V případě druhém neváhejte ani minutku a shánějte další písničky. Je to fajn odreagovačka a až na pár nutných vatových skladeb se dá album přechroustat klidně dvakrát po sobě. Jde o to najít patřičné nadšení pro poslech. V hudbě Debauchery vždycky šlo o to říct vše co nejvíce na rovinu a to se jim myslím daří báječně i tentokrát.

Na absolutní doplnění se hodí ještě připsat cosi o bonusových skladbách. Ty se již tradičně projevují jako coververze. Tentokrát bylo vybráno pět skladeb z rozličných a přesto spjatých žánrů: Fast As A Shark (Accept), Bodycount’s In The House (Bodycount), Man In Black (Johnny Cash), Animal (W.A.S.P.) a Böse (Die Fantastischen Vier). Ve všech případech neznám originál, ale u těch druhých mohu říct, že se mi Debauchery verze nikterak nezamlouvá. Covery jim hold zas tak dobře nejdou. Takže pokud seženete verzi bez tohoto bonusu – o nic nepřicházíte.