Transfer
 
  Přihlášení  

Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

  RECENZE

zpátky na seznam recenzí
Decadent Fun Club - Oko

Decadent Fun ClubOko

Lomikar12.11.2025
Zdroj: mp3
Posloucháno na: mp3 přehrávač, PC
VERDIKT: Pokud ve vás procítěná polština nevybouzí pubertální pohihňávání, album Oko můžete pojmout jako takový promo reel k jejich zajisté velmi intenzivním živým vystoupením. Pro ně je dle všeho kapela primárně určená.

Když jsem před pár lety sháněl kazetový přehrávač, abych mohl zrecenzovat nahrávku Ing. Králíka, ani mě nenapadlo, jak daleko by mě moje recenzentská obětavost mohla ještě dovést. Sám nevím, jak jsem na kapelu Decadent Fun Club přišel, protože ačkoli měli teprve letos podepisovat prezenčku na Prague Gothic Treffenu (nakonec z důvodu nemoci vynechali), jejich jméno jsem si do seznamu muziky k prozkoumání nemohl zapsat dříve než takových pět let zpátky. Ano, tak strašně jsem pozadu. Nečekanou bariérou se nicméně stalo, že banda nemá své poslední album Oko ani v bandcampové nabídce. A protože pořizovat si přes kopce desku jenom proto, abych si ji jen tak otestoval nějaké hubeňoury, o kterých jsem slyšel někde na pavlači, mi přijde poměrně marnivé, musel jsem se uchýlit k formátu, kterého jsem si myslel, že se znovu nedočkám - konverze jejich písní do mp3 formátu z YouTube. Zvukoví fašisté právě teď umřeli a ti ostatní mohou číst dále.  

 

Jakkoli to vypadá, že uvnitř hranic Polska jde ve svých kruzích o poměrně zajetou kapelu, respektive tak zajetou, jak jen může performativní queer synthpop v Polsku zajetý být, najít o ní informace kdekoli, kde není v každě větě minimum pěti W, je docela quest. Ale například na českém gotickém serveru sanctuary.cz se několikrát zmiňují v souvislosti s jejich nadšeným přijetím v reportu na dva roky starou zahraniční kastelánskou akci Castle Party. Místo toho, abychom proháněli překladačem informace o tom, co ta kapela je vlastně teda zač a co si z ní máme vzít, přistupme k ní prostě jako tabula rasa a podívejme se, co to umí. 

 

Skutečnost, že ve své domovině jsou chlapci takto objevení, zatímco mimo ni prakticky neznámí, se odhalí již při úvodním poslechu. Exaltovaný, procítěně plačtivý zpěv frontmana Paveuha Ostrovskyho zabírá takřka po celou dobu poslechu desky většinu sonického prostoru, a to se vší tou svou neodpouštějící, členitou polštinou, která napovídá, že v textech písní se toho odehrává více než v samotné muzice. A když neovládáte polštinu, či co hůř, ten jazyk vám přijde jako vědomě škodolibá parodie na češtinu, tak v lepším případě vám něco zásadního z desky uniká, v případě horším při poslechu sem tam vyprsknete smíchy ("zbrodňal som ti kara"). To se samozřejmě nemůže projevit jakkoli do hodnocení alba, naopak to ale může vyvolat v člověku otázku: "Může si člověk nerozumící češtině něco odnést třeba z takového Filipa Topola?"

 

 

Decadent Fun Club se však skládá ze čtyř členů, přičemž další osazené nástroje jsou baskytara, bicí a pochopitelně syntetika. Melodicky se skladby obecně štítí silnějších motivů a spíš jen vytvářejí posmutnělou kulisu pro truchlivé bloudění zpěváka. Synťákové linky jsou jednoduché, místy až trochu iritující a působí jen jako setmělé ulice, kterou jsou písně vedeny, ale přitom se nestanou nikdy jejich ústředním tématem. Vzhledem k žánru a nástrojovému složení jsem si pak pro srovnání vzal islandské Kaelan Mikla, které i navzdory podobně výraznému vokálnímu projevu dokáží přenést intenzitu svých skladeb i mimo jazykovou bariéru. Zde jim ale v mém případě může hrát do karet i to, že jsem je poprvé zaregistroval rovnou skrze jejich výrazná živá vystoupení. 

 

V tom bude zřejmě, i dle reakcí těch, kteří Decadenty viděli prvně naživo, jejich největší síla. I skrze čistý poslech lze odhadnout jejich performativní podstatu, která koncertně velmi pravděpodobně dokáže jejich písně prezentovat násobně lépe, než je tomu při čistém poslechu. Však se stačí podívat na pár jejich fotografií z různých vystoupení. Pojďme se tedy v tomto případě vzdát hodnocení a vnímat tento text spíše jako seznámení s další podivuhodnou kapelou, na kterou když narazíte v budoucnu někdy na soupisce, můžete si vzpomenout, že jste o ni četli kdysi na Echoes. A kámoš se vás na to zeptá: "Kde?" A vy:...


Autor hodnotí:

Čtenáři hodnotí:

Tvoje hodnocení:


  DISKUZE K RECENZI

zrušit

Reagujete na komentář

jazzko / 28.1.14 14:49

Zkusil jsem si pustit poslední desku Satyricon, navnaděn recenzí, zvědavý po hlasité kritice fanouškovské obce. Nutno na začátek říct, že Satyricon jsem poslouchal od vydání Nemessis až po Now, Diabolical. Poté jsem se, pro celkově stagnující metalovou scénu, která už mě neměla příliš čím obohatit a z mého pohledu jenom opakovala již opakované, zcela odklonil k hudebním žánrům, které s metalem nemají zhola nic společného, avšak které mi umožnily můj další hudební vývoj. Kapely jako Satyricon, Emperor, Dimmu Borgir, CoF, Immortal, Enslaved a mnozí jiní, na které si z hlavy třeba už ani nevzpomenu, to vše byla jména, která se v mé hudební aparatuře v devadesátých letech, ale i v novém miléniu, objevovala velmi často. Nyní, po osmi letech, jsem zvědavě sáhnul po novince od Satyricon. Satyricon jsou na první poslech umírněnější, pomalejší, čitelnější a jaksi hladší. Ta tam je zběsilé tempo z Extravaganzy, zmizel nádech středověku z Nemessis Divina, postrádám i rockovou přímočarost z Volcana či z Diabolical. Kapela patrně měla vždy za cíl neustrnout na stejném místě a snaha o jakýsi posun v celkovém hudebním vyznění je s přihlédnutím k věku tvůrčího dua Satyr-Frost z mého pohledu zcela pochopitelná a logická. Jinak se na hudbu (ale celkově na jakýkoliv jiný druh umění) dívá člověk kterému je 20 let a jinak ten, kterému je už více než čtyřicet. Syrovost, rychlost a technickou složitost nahrazuje důraz na přednes tónu a hra s barvami zvuku. Rozumím tedy klidným pasážím i rozhodnutí pro analogovou nahrávku (která mimochodem na kvalitní aparatuře zní opravdu velmi dobře). Pánové už nemají potřebu dokazovat, že jsou schopni nadzvukových sypaček a extrémní syrovosti (to ostatně stále jsou), byť i na této desce kdo chce, ten tam i tyto aspekty bez problémů najde. Milovníci extrémní řežby se už hold musí poohlédnout někde jinde. Na chvilku bych se pozastavil při tolika propírané kontroverzní skladbě Phoenix. Je pro mně opravdu překvapením, že jí nazpíval někdo jiný, a že vůbec došlo k rozhodnutí použít čistý vokál. Satyrův hlasový projev přitom považuji za snad to nejlepší a nejďábělštější, co jsem v tomto úzce profilovaném žánru kdy slyšel. Phoenix ale není špatnou skladbou a rozhodně nesdílím názor (patrně většinový), že by byla skladba nazpívaná ležérně, či snad zcela odfláknutá. Naopak, mám pocit, že se dotyčný zpěvák do skladby opravdu snažil položit a v rámci svých hlasových možností vydal ze sebe maximum. Že v žánru jako takovém (a klidně i v celém metalu) zcela chybí opravdu kvalitní zpěváci (čest výjimkám jako třeba Anneke z ex The Gathering), to je holý fakt, avšak na druhou stranu, metalová hudba nikdy nebyla tím správným prostorem pro opravdové zpěváky, ti se realizují ve zcela jiných hudebních žánrech a je to tak naprosto v pořádku. Skladba Phoenix tak pro mně zůstává zajímavým oživením desky a byť bych nechtěl, aby byla třeba taková deska celá, jako jednotlivá skladby vsazená do celku mi přijde více než povedená. Satyricon dozráli do dospělosti a pokračují tak tam, kde je to z mého (ale snad hlavně z jejich) pohledu logické. Rozhodně se jedná o správný krok a za sebe jsem rád, že se Satyricon odmítá zařadit do obrovské haldy kapel, které hrají 20 let stejnou hudbu s minimem invence a s totální rezignací na jakýkoliv hudební progres. Satyricon mě tedy i po dvaceti letech pořád baví.. :)

Kontrolní kód
opište kontrolní kód

  NOVINKY VE ZKRATCE  /  další novinky