Transfer
 
  Přihlášení  

Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

  RECENZE

zpátky na seznam recenzí
Deep Purple - InFinite

Deep PurpleInFinite

-krusty-1.5.2017
Zdroj: CD z limitované edice CD/DVD/12"vinyl/3x10"vinyl/...
Posloucháno na: TECHNICS SL-D3 / JVC AX-70
VERDIKT: Při poslechu posledních Deep Purple si prostě řeknete jak je na tom světě ještě pořád krásně... „InFinite“ je moderní staroškolské album. Protimluv? Ale kdeže...

Zatímco jiní old-schooloví brontosauři živoří a objíždí kvůli obživě každou třetí tělocvičnu v Evropě, opravdoví králové stále tvoří a jejich tvorba má stále co říct a stále co nabídnout k postupnému objevování.

 

DP led

 

Jsou v životě nádherně zrežírovaná tu období, tu pouhé momentky, kdy se rozhoupete k aktivitě zabořit se do tvorby starých pák....protože „na nich přecejenom musí NĚCO být, když na ně přísahá celá historie rock'n'rollu“. A všichni, koho tohle potkalo, mi dají za pravdu, že je to úžasně dobrodružná cesta tam a zase zpátky. Kupříkladu takoví Deep Purple. Jo, jasně...ti, co napsali bilionkrát profláklou Smoke On The Water. Jasně, solidní riff, ale stačilo. Děkujeme a jdeme o dům dál. Já říkám rezolutní NE! Když se ponoříte do jejich kompletní tvorby zuřivěji, otevřete Pandořinu skříňku, poněvadž po pár albech se přestanete nutit nebo nedejbože dokonce nudit. Budete procházet všemi etapami Deeps...od rozkošných začátků s Rodem Evansem a Nickem Simperem, přes nejklasičtější ze všech klasických sestav, které kdy psaly dějiny rocku...zažijete rozkol a hupsnete na funky vlnu s Coverdalem, Hughesem a Bolinem. Potom oslavíte reunion, letmo minete Joe Lynn Turnera a po poslední fatální rozepři se naladíte na Morseův styl. A vždy si pošmáknete. Nelžu vám, poslední éra Deep Purple mě baví zdaleka nejvíc. Jako by s příchodem Dona Aireyho skupina chytila třetí, čtvrtou nebo pátou mízu. Ze starých vlků se stali zase kluci, co do toho třískají hlava nehlava...jenom si musejí dávat trošku pozor na bolavá záda a na čtení textů už hledají brýle.

 

Nové a pro mne nečekané album InFinite plynule navazuje na předchozí Now What?!. Pokračuje v nastolené linii....a pravděpodobně ji i uzavírá, poněvadž se šušká o definitivně posledním albu Deep Purple. Já vím, já vím, takových prohlášení jsme už slyšeli tuny. Ale těmto týpkům už není čtyřicet, padesát, ani šedesát a leckomu ze současného line-upu už ani sedmdesát. A to ještě navíc právě vyjíždí na několikaleté „poslední“ turné.

 

 

 

Nebudeme ale povrchně hysteričtí a zakážeme si novou kolekci skladeb brát jako jejich epitaf. Budeme objektivní. Ze židle musí zvednout už pilotní singl Time For Bedlam, který zní po čertech moderně a nadupaně. Gillan hlasově zestárnul, ale slušelo by se napsat spíše: dozrál. Jeho hlas je usazenější, barva velice příjemná a pokud si to píseň žádá, dokáže ještě sešlápnout pedál. Dalším, kdo na albu kraluje, je Don Airey, kterýžto už léta více-než-zastupuje ikonického Jona Lorda. Jeho klávesy dodávají hudbě řádnou hutnost a tvrdost a když zaburácí nízké akordy hammondů, máte pocit, že právě tohle je nejtvrdší hudba na světě. Morseova kytara je navzdory jeho virtuozitě tak nějak v pozadí – jinak řečeno, dokonale pracuje pro celek a nesóluje za každou cenu. Tak jako tak, jeho zvuk je jeden z nejpříjemnějších na scéně. Blackmore je zapomenut...čemuž se zástupy skalních fans stále brání uvěřit. Glover a Paice – to je ta nejsehranější rytmika nejen v Deep Purple. Zvláště bicí jsou naprosto lahůdkové a je moje ostuda, že jsem si Iana Paiceho začal naplno vážit a objevovat jej až díky posledním dvěma albům.

 

Lehce zvolníme ve stylové Hip Boots, což je nadechnutí se před druhým singlem All I Got Is You, kterýžto je po otevíráku druhým vrcholem alba. Natlakovaná One Night In Vegas, zatěžkaný, leč průměrný kus Get Me Outta Here a další vrchol alba je na řadě. The Surprising je netradičně aranžovaná a víceméně progrocková záležitost se skvělým Aireyho klávesovým vkladem. Takhle měli znít poslední Yes, protože tady si podává ruce poctivý hard rock a vznešený art rock. Vítané pokračování náznaků ze čtyři roky starého alba se tedy koná! Johnny´s Band nás vrátí nazpět do chytlavého hard rocku, On Top Of The World ničím nepřekvapí, snad kromě ayreonovské recitace a Birds Of Prey by mohla být skvělým a logickým ukončením celého alba. Ale tím kupodivu není, poněvadž Deep Purple se s námi rozloučili coververzí Roadhouse Blues od The Doors. Což je celkem překvapivé, poněvadž doba purpleovských coververzí je přece dávno pryč. Ale je sympatické, že byla vybrána píseň z let, kdy Purple byli už velkou kapelou, tudíž se jedná o uznalé pokývnutí hlavou směrem k The Doors - jakožto kolegům.

 

 

 

Kapela je n.e.u.v.ě.ř.i.t.e.l.n.ě sehraná a k dosažení výsledného efektu doporučuji poslech se sluchátky na uších a texty v ruce. Á propós, nečekejte textové hledání smyslu světa a cestování intergalaktickými dimenzemi....počtete si spíše o životě, vztazích, hudebním průmyslu, alkoholovém opojení nebo pocitech stárnoucího gentlemana.

 

Album produkoval zkušený Bob Ezrin (mj. Alice Cooper, NIN, Peter Gabriel, Kiss, Pink Floyd...) a zvuk ukuchtil opravdu výtečný. Pokud se rozhodnete poslouchat kytaru – slyšíte ji, pokud klávesy, máte je mít...a to platí o všech nástrojích. Očekávejte tedy nadupaný, leč svým způsobem pozitivně „děravý“ zvuk, kde si ucho najde, čeho si žádá.

 

limitka

 

A ještě jedna velice důležitá věc: celkový design a grafika jsou famózní. Zdánlivě nelogická arkticko-objevitelská stylizace je k sežrání a různé varianty tématu základního artworku na singlech či bonusových vinylech limitované edice jsou rozkošné...ona vůbec limitka je nádherná.               

 

Album jsem slyšel tolikrát, že už ze mne nemluví prvotní okouzlení...ale takto po všech stránkách dotažené album se jen tak nevidí. Jsem prostě potešen a šťasten, že InFinite vyšlo.


Autor hodnotí:

Čtenáři hodnotí:

Tvoje hodnocení:


  DISKUZE K RECENZI

Kontrolní kód
opište kontrolní kód

  NOVINKY VE ZKRATCE  /  další novinky