Transfer
 
  Přihlášení  

Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

  RECENZE

zpátky na seznam recenzí
Deep Purple - Now What?!

Deep PurpleNow What?!

David23.7.2013
Zdroj: flac
Posloucháno na: Yamaha CDX-480, Yamaha AX-490, Beyerdynamic DT 770 PRO 250 Ohm
VERDIKT: Deep Purple žijí, užívají a nahrávají. Momentálně ale nejsou schopni nabídnout nic lepšího, nežli svou vlastní existenci.

Noví Deep Purple jsou venku a svět se točí dál. Po vynikající Purpendicular, nadprůměrné Abandon, slušné Bananas a obstojné Rapture Of The Deep tu máme další placku, která dozajista opět potěší skalní příznivce hard rockové legendy. Ovšem to je asi tak vše. Nemá cenu si nic nalhávat. Deep Purple jsou již dávno za zenitem a tvorbu posledních patnácti let můžeme nazývat všelijakými přívlastky, jen ne vzrušující, nápaditá nebo dech beroucí. Na místo neotřelosti a brilantně aplikovaného instrumentálního mistrovsví se postupem času vkradla šeď, nuda doprovázená slabým odvarem své vlastní velikosti.

 

Now What

 

Now What?! bohužel z nastoleného trendu neuhýbá ani o píď. Pánové sázejí na nekonfliktní, v jejich dosavadní kariéře x-krát použité šablony, které, jak se zdá, bez větších problémů snesou s odstupem času opakovaný, nenásilný proces recyklace, na jehož konci spatří světlo světa výtvory vždy zdánlivě svěží a čerstvé. Skutečně vynikající skladbu tak na ploše celého alba budete úspěšně hledat jen s nemalou dávkou fantazie a tolerance. Pár světlých momentů sice vyplyne na povrch během příjemně rezonujícího otvíráku "A Simple Song", závěrečné stylové poctě hororové legendě "Vincent Price" a především majestátné "Uncommon Man", ovšem zde výčet pozitivních záchvěvů končí. Zoufale postrádám jakýkoliv záchytný bod, odrazový můstek, cokoliv, co by mě dokázalo probrat z letargie. Nebýt brilantního výkonu Dona Aireyeho, jehož klávesové party bez nadsázky drží zbytek nemastného neslaného materiálu alespoň nad hladinou potupného podprůměru, měli bychom co dočinění s nejhorší nahrávkou Deep Purple, alespoň co se posledních dvou dekád týče.

 

Pánové evidentně nikam nespěchají, nikomu nic nedokazují. Užívají své jmění, slávu a jednoduše hrají. Fakt, že ještě vůbec dokáží posbírat motivaci a natočit nové album, si jistě zaslouží bezbřehý obdiv, nicméně zdali podobný počin stále ještě vnáší do obsáhlé diskografie této legendy kvalitu hodnou jména Deep Purple, je přinejmenším velmi diskutabilní.


Autor hodnotí:

Čtenáři hodnotí:

Tvoje hodnocení:


  DISKUZE K RECENZI

zrušit

Reagujete na komentář

jazzko / 28.1.14 14:49

Zkusil jsem si pustit poslední desku Satyricon, navnaděn recenzí, zvědavý po hlasité kritice fanouškovské obce. Nutno na začátek říct, že Satyricon jsem poslouchal od vydání Nemessis až po Now, Diabolical. Poté jsem se, pro celkově stagnující metalovou scénu, která už mě neměla příliš čím obohatit a z mého pohledu jenom opakovala již opakované, zcela odklonil k hudebním žánrům, které s metalem nemají zhola nic společného, avšak které mi umožnily můj další hudební vývoj. Kapely jako Satyricon, Emperor, Dimmu Borgir, CoF, Immortal, Enslaved a mnozí jiní, na které si z hlavy třeba už ani nevzpomenu, to vše byla jména, která se v mé hudební aparatuře v devadesátých letech, ale i v novém miléniu, objevovala velmi často. Nyní, po osmi letech, jsem zvědavě sáhnul po novince od Satyricon. Satyricon jsou na první poslech umírněnější, pomalejší, čitelnější a jaksi hladší. Ta tam je zběsilé tempo z Extravaganzy, zmizel nádech středověku z Nemessis Divina, postrádám i rockovou přímočarost z Volcana či z Diabolical. Kapela patrně měla vždy za cíl neustrnout na stejném místě a snaha o jakýsi posun v celkovém hudebním vyznění je s přihlédnutím k věku tvůrčího dua Satyr-Frost z mého pohledu zcela pochopitelná a logická. Jinak se na hudbu (ale celkově na jakýkoliv jiný druh umění) dívá člověk kterému je 20 let a jinak ten, kterému je už více než čtyřicet. Syrovost, rychlost a technickou složitost nahrazuje důraz na přednes tónu a hra s barvami zvuku. Rozumím tedy klidným pasážím i rozhodnutí pro analogovou nahrávku (která mimochodem na kvalitní aparatuře zní opravdu velmi dobře). Pánové už nemají potřebu dokazovat, že jsou schopni nadzvukových sypaček a extrémní syrovosti (to ostatně stále jsou), byť i na této desce kdo chce, ten tam i tyto aspekty bez problémů najde. Milovníci extrémní řežby se už hold musí poohlédnout někde jinde. Na chvilku bych se pozastavil při tolika propírané kontroverzní skladbě Phoenix. Je pro mně opravdu překvapením, že jí nazpíval někdo jiný, a že vůbec došlo k rozhodnutí použít čistý vokál. Satyrův hlasový projev přitom považuji za snad to nejlepší a nejďábělštější, co jsem v tomto úzce profilovaném žánru kdy slyšel. Phoenix ale není špatnou skladbou a rozhodně nesdílím názor (patrně většinový), že by byla skladba nazpívaná ležérně, či snad zcela odfláknutá. Naopak, mám pocit, že se dotyčný zpěvák do skladby opravdu snažil položit a v rámci svých hlasových možností vydal ze sebe maximum. Že v žánru jako takovém (a klidně i v celém metalu) zcela chybí opravdu kvalitní zpěváci (čest výjimkám jako třeba Anneke z ex The Gathering), to je holý fakt, avšak na druhou stranu, metalová hudba nikdy nebyla tím správným prostorem pro opravdové zpěváky, ti se realizují ve zcela jiných hudebních žánrech a je to tak naprosto v pořádku. Skladba Phoenix tak pro mně zůstává zajímavým oživením desky a byť bych nechtěl, aby byla třeba taková deska celá, jako jednotlivá skladby vsazená do celku mi přijde více než povedená. Satyricon dozráli do dospělosti a pokračují tak tam, kde je to z mého (ale snad hlavně z jejich) pohledu logické. Rozhodně se jedná o správný krok a za sebe jsem rád, že se Satyricon odmítá zařadit do obrovské haldy kapel, které hrají 20 let stejnou hudbu s minimem invence a s totální rezignací na jakýkoliv hudební progres. Satyricon mě tedy i po dvaceti letech pořád baví.. :)

Kontrolní kód
opište kontrolní kód

tom / 29.1.15 16:23odpovědět

lepši než nic

Ondra / 10.1.14 19:03odpovědět

Tato recenzia je tak ako sam autor pise o DP plitka a plna sedi a uplne len potvrdzuje že recenzent nemá ani sajnu o com vlastne píše. Ako niekto od Pánov s DP môže očakávať aby sa v svojom veku odklonili od toho co cely život robili, aby hrali a tvorili niečo úplne iné ako značka Deep Purple? Len nejaký pseudoexpert ako pán recenzent asi. Ja sám som naopak prijemne prekvapený albumom ktorý podľa mna je dosť inovatívny a zachadza do viacerych žánrov nenásilné ale stále sa drží platformy DP

Jirka D. / 10.1.14 20:35odpovědět

Co navrhuješ? Jíst víc vlákniny?

Dan / 9.10.13 12:28odpovědět

Tato recenze je zcela, ale velmi zcestna. Jedna se dle meho o jedno z jejich nejlepsich alb vubec. Autorovi recenze doporucuji vyplach usi..:-)

-krusty- / 23.7.13 11:01odpovědět

Přiznám se, že já jsem novinkou DP nadšen. Hraje jim to (stále) parádně a svěží nápady tam nacházím také. Jejich gentlemansky pohodový hardrock je občas míchán dokonce až s progresívními postupy - ano, je to jenom moje ucho, které velí tohle tvrdit. Tohle album s nehezkým obalem mě neskutečně baví. Pochvalu zaslouží Gillan a Airey....ale tohle můžeme tvrdit vlastně o každém ze sestavy. A souhlasím, že je svým způsobem úžasné, že se ve svých letech stále dokážou sejít, zkoušet a točit velice slušná alba...přestože by mohli do omrzení hrát "Smoke On The Water" :-)

  NOVINKY VE ZKRATCE  /  další novinky