|
|
||||||||||
Korn máme za sebou, posunujeme se k další kapele, které patří v mých vzpomínkách čestné a nenahraditelné místo – Deftones. Když jsem přemýšlel, která alba z jejich diskografie vybrat k připomenutí, první myšlenka zaletěla k White Pony, které je asi nejlepší a hlavně mě v roce 2000 zastihlo zcela připraveného a plného očekávání. Jenže recenzi na bílého poníka jsem tu psal, i když nevím, jestli je čím se chlubit, byl to můj úplně první pisálkovský pokus, takže to tak berte. Abych to neprodlužoval, volba tentokrát padla na starší věci, které jsem nezachytil přímo v roce jejich vzniku, ale přesto jsem je následně protáčel tak často, že snad nebude přílišná troufalost něco o nich napsat. Mnozí asi už víte nebo přinejmenším tušíte, řeč bude o druhé desce Around The Fur (1997) a debutu Adrenaline (1995), kterým dnes začneme.
V roce vzniku mě album Adrenaline rozhodně nezastihlo, na to jsem byl ještě dost malé pivo a když tak hledám v paměti a zkouším objevit nějaké skryté vzpomínky, vlastně ani nevím, kdy se začal psát rok nula našeho vzájemného vzatu. Čert to vem. Adrenaline má potenciál ohromit i dnes a to je asi to nejdůležitější, co dělá velkou desku velkou deskou a kapele dobré jméno. Deftones ovšem zahájili svou kariéru o hodně dříve, vlastně se znali už od studií a tahle nahrávka je vyústěním všech společně strávených chvil a vzájemných vztahů. Z této desky je totiž více než z kterýchkoliv jiných cítit společné nasazení a jak se dnes říká „srdce“. Pokud snad Adrenaline ještě neznáte a pustíte se do poslechu, objektivní kritéria budete muset nechat ve větší míře stranou – zvukově syrová hudba s hodně zvýrazněnou Carpenterovou kytarou, která nemá problém přebít vše ostatní včetně zpěvu, jenž je zase sejmutý ... no, nazvěme to autenticky, ale stejně tam můžeme použít slovo nekvalitně ... ale třeba i přirozeně. Jenže kouzlo Adrenaline je právě v tom, že tahle kvalitativní kritéria jsou jaksi mimo (i když třeba bubnování snese měřítek přísných, stejně jako hra na kytaru) a album funguje úplně v jiné rovině. Spíš mám ale dojem, že už jsme natolik zblblí dnešními vyleštěnými nahrávkami, že máme problém přijmout přirozeně znějící věc. Je na čase to změnit.
Když jsem přemýšlel o vhodným adjektivech pasujících k této nahrávce, došel jsem k sugestivní, upřímná, naléhavá či procítěná. Všechny tyto atributy Deftones dál pilovali a zdokonalovali ruku v ruce s lepšícím se projevem hráčským i vokálním a samozřejmě s rostoucími náklady na masteringy, ProTools a podobné nezbytnosti, kterými je prý dlážděna cesta ke slávě. Přesto základní kameny dnešních Deftones byly položeny právě na této desce a již tehdy, v roce 1995, kapela jasně ukázala, že jakékoliv škatulkování jako nu metal a podobně, je na ní krátké, protože od samého počátku tu stojí zcela svébytná formace, která sem tam zavadí o jakousi žánrově čistší polohu, ale přesto si nepopiratelně kráčí svou vlastní, alternativní cestou. Už tehdy dokázala dát dohromady skvělé písně jako „Bored“, „Nosebleed“, mírně odlišnou „7 Words“ či poměrně rychlou „Engine No. 9“, které svou atmosférou naplněnou vnitřní výpovědí Camilla „China“ Morena dokázaly strhnout a jasně ukázaly, že tahle kapela se v ruchu doby neztratí.
Vůbec je zajímavé sledovat, kolik emocí se do těch skladeb podařilo dostat, kam až je dokáže vokalista „vytáhnout“ a zaujmout tak posluchače, který v podstatě ani nemusí mít tušení, o čem se zpívá a přesto to cítí na těle, zvláštní mrazení, skrytý vztek, životní zklamání... Stejně tak podkres kytary v pomalejších pasážích a její pravidelný nástup do ostře vyřezávaných „monologů“ je vynikajícím způsobem fungující kontrast, jehož se při poslechu skvěle chytá a jenž posouvá tuhle desku zase o kus dopředu. Zvuk Carpenterovy kytary je prostě pojem, kdo zná Deftones a ví, kam se tenhle projev časem posunul, nalezne bezpečně základy všeho budoucího právě na tomto albu. I proto je mám hodně rád, i když měřeno čistotou a leskem nedosahuje takových vrcholků, jako desky příští. Pro takové z vás si z bodového ohodnocení jednoho bobříka (ti přísní dva) odečtěte, já s lehkými vzpomínkami a falešnou sentimentalitou hodnotím výš.
Autor hodnotí:
Čtenáři hodnotí:
Tvoje hodnocení:
Label:Maverick / Warner Bros.
Vydáno:Říjen 1995
Žánr:nu metal
Stephen Carpenter – guitars
Chi Cheng – bass guitar, backing vocals
Abe Cunningham – drums
Chino Moreno – vocals
1. Bored
2. Minus Blindfold
3. One Weak
4. Nosebleed
5. Lifter
6. Root
7. 7 Words
8. Birthmark
9. Engine No. 9
10. Fireal
11. Fist
Deftones
Koi No Yokan
Deftones
Diamond Eyes
Deftones
White Pony
Mastodon
Emperor Of Sand
Temple Koludra
Seven! Sirens! To A Lost Archetype
Decoherence
Unitarity
A/Oratos
Ecclesia Gnostica
Colp
Phase #12
Salem's Pot
Pronounce This!
Klone
Here Comes the Sun
Voidhanger
Dark Days of the Soul
17. května vyjde páté řadové album pražských retropsychedeliků pojmenované Weird In A Weird Way. Křest proběhne 24.5. v Praze (Kasárna Karlín) a den n...
24.4.2024Psychedeličtí prog/blackers Hail Spirit Noir vydají 28. června u Agonia Records své páté dlouhohrající album, pojmenované Fossil Gardens. V současné c...
21.4.2024Pražské metalové vydavatelství a čím dál aktivnější nakladatelství MetalGate ohlašuje další knižní titul, kterým se na konci dubna stane kniha americk...
18.4.2024Hanging Garden streamují své live EP Citylight Sessions, které vychází u Agonia Records. Na koncert mrkněte na TOMHLE odkazu.
18.4.2024Ze svého nadcházejícího alba Cutting the Throat of God, které vyjde 14. června na Debemur Morti, zveřejnili Ulcerate nový singl To Flow Through Ashen ...
© ECHOES 2012, All Rights Reserved
Logo & web design by © Ondrej Hauser
Code by Ivosch
Runs on © iSys
Všechny články a recenze na stránkách echoes-zine.cz podléhají licenci Creative Commons
Uveďte autora-Neužívejte dílo komerčně-Nezasahujte do díla 3.0 Unported.