Transfer
 
  Přihlášení  

Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

  RECENZE

zpátky na seznam recenzí
Demonical - Hellsworn

DemonicalHellsworn

Michal Z16.6.2009
Zdroj: promo CD
VERDIKT: Recyklace švédského death metalu, který byl v kurzu v 90. letech, s připasovaným moderním zvukovým kabátkem. Demonical nepřesvědčují a nestrhávají na svoji stranu barikády.

Staré trezory opět nenechaly někoho spát a ten se rozhodl je rozpárat autogenem. Při poslechu druhého alba „Hellsworn“, relativně mladého švédského spolku Demonical, vyskakují od první minuty dávné vzpomínky na alba jejich krajanů Unleashed„Across the Open Sea“ (1993) či Entombed„Wolverine Blues“ (1993). Kdo má obtisknuty tyto počiny do uší, může jen letmo poslechnout jedinkrát hodnocený počin a odměnou mu bude totéž, pouze v modernějším hávu. Struktura skladeb, vokál, barva kytary, riffy - vš je jen lehkou variací dávno řečeného. Po prvním poslechu desku znáte a není třeba litovat jejího odložení.

 

Nebýt toto CD promo, nedám si tu dřinu do něj více pronikat. Deska má příjemně krátkou stopáž a alespoň zde jsou Demonical soudní. Tvůrci díla „Hellsworn“ jsou již ostřílení borci (Johan Jansson, Martin Schulman a Ronnie Bergerstahl), kteří své přilbice kuli mj. v souboru Centinex. Na výsledném díle skrápěném nudností a šedí to nelze poznat. Pouze precizně nahraný švédský hrubozrnný death. Jako by se sešli staří dobří známí před velkou akcí a místo guláše se samou radostí zkalili a uvařili planou řídkou polévku bez chuti a zápachu. Ani to bublání ve varu není ve správné frekvenci. Opar nad hrncem hladové navnadí, leč najezené, či přivyklé na bohatší krmi po první degustaci značně odradí. Zaprášená masová konzerva s etiketou death metal zavařená již v 90. letech a vytáhnutá z rohu spižírny ke konzumaci. Máte chuť?

 

Věřím, že spousta death maniaků tuto porci zvládne a pojme za blízkou svému srdci, přesto bych zájemce směřoval k vypečeným výtvorům ze zlaté éry švédského death metalu. Kdo naposlouchal milníky dané doby, zjistí lacinost předkládané poživatiny. Nutno ovšem - pro vyváženost - uznat otvíráku „Baptized In Fire“ obrovské koule a death feeling první třídy. V následujících zásecích se nic příliš odlišného neděje a zajeté koleje vedou rovně bez jediného zapamatovatelného bodu. Nuda přichází brzy, snaha udržet tempo je sympatická, planá a upachtěná. Vlivy raných Entombed, Dismember a Unleashed jsou hmatatelné v každé skladbě. Skladby jsou jako vejce z klecového chovu. Co na tom, že zvuk je muskulaturní, válcující a stínací! Kytarová sóla, když už se vyskytnou, krčí se stydlivě pod mohutnou krustou a spatříte je pouze se zvýšenou koncentrací.

 

Více pozitivna a odvahy pracovat se strukturou a dynamikou se až stydce skrývá v posledních dvou skladbách alba – „Bow To The Monolith“ a především v titulní „Hellsworn“.  Tempo je naprosto odlišné od celého alba, hustá atmosféra je přesně krájená lomozící drsnou kytarou (hmatatelný přesah do doomu), do toho velmi nápaditě prokreslená melodická kytarová linka. Naprostý vrchol alba bohužel přichází osamoceně po půlhodině a po něm pád na hubu, případně neustálé mačkání čísla 9 na přehrávači, pro další drsné tonutí v hromadách ostnatého drátoví. Tak alespoň konec dobrý, ale je to trochu málo. Na to, že se jedná o ostřílené borce, kteří si samotní prošli drásavou historií při bujení death metalu v 90. letech, je materiál neomluvitelně suchopárný a slabý. Nahráno jen pro radost?


Autor hodnotí:

Čtenáři hodnotí:

Tvoje hodnocení:


  DISKUZE K RECENZI

zrušit

Reagujete na komentář

jazzko / 28.1.14 14:49

Zkusil jsem si pustit poslední desku Satyricon, navnaděn recenzí, zvědavý po hlasité kritice fanouškovské obce. Nutno na začátek říct, že Satyricon jsem poslouchal od vydání Nemessis až po Now, Diabolical. Poté jsem se, pro celkově stagnující metalovou scénu, která už mě neměla příliš čím obohatit a z mého pohledu jenom opakovala již opakované, zcela odklonil k hudebním žánrům, které s metalem nemají zhola nic společného, avšak které mi umožnily můj další hudební vývoj. Kapely jako Satyricon, Emperor, Dimmu Borgir, CoF, Immortal, Enslaved a mnozí jiní, na které si z hlavy třeba už ani nevzpomenu, to vše byla jména, která se v mé hudební aparatuře v devadesátých letech, ale i v novém miléniu, objevovala velmi často. Nyní, po osmi letech, jsem zvědavě sáhnul po novince od Satyricon. Satyricon jsou na první poslech umírněnější, pomalejší, čitelnější a jaksi hladší. Ta tam je zběsilé tempo z Extravaganzy, zmizel nádech středověku z Nemessis Divina, postrádám i rockovou přímočarost z Volcana či z Diabolical. Kapela patrně měla vždy za cíl neustrnout na stejném místě a snaha o jakýsi posun v celkovém hudebním vyznění je s přihlédnutím k věku tvůrčího dua Satyr-Frost z mého pohledu zcela pochopitelná a logická. Jinak se na hudbu (ale celkově na jakýkoliv jiný druh umění) dívá člověk kterému je 20 let a jinak ten, kterému je už více než čtyřicet. Syrovost, rychlost a technickou složitost nahrazuje důraz na přednes tónu a hra s barvami zvuku. Rozumím tedy klidným pasážím i rozhodnutí pro analogovou nahrávku (která mimochodem na kvalitní aparatuře zní opravdu velmi dobře). Pánové už nemají potřebu dokazovat, že jsou schopni nadzvukových sypaček a extrémní syrovosti (to ostatně stále jsou), byť i na této desce kdo chce, ten tam i tyto aspekty bez problémů najde. Milovníci extrémní řežby se už hold musí poohlédnout někde jinde. Na chvilku bych se pozastavil při tolika propírané kontroverzní skladbě Phoenix. Je pro mně opravdu překvapením, že jí nazpíval někdo jiný, a že vůbec došlo k rozhodnutí použít čistý vokál. Satyrův hlasový projev přitom považuji za snad to nejlepší a nejďábělštější, co jsem v tomto úzce profilovaném žánru kdy slyšel. Phoenix ale není špatnou skladbou a rozhodně nesdílím názor (patrně většinový), že by byla skladba nazpívaná ležérně, či snad zcela odfláknutá. Naopak, mám pocit, že se dotyčný zpěvák do skladby opravdu snažil položit a v rámci svých hlasových možností vydal ze sebe maximum. Že v žánru jako takovém (a klidně i v celém metalu) zcela chybí opravdu kvalitní zpěváci (čest výjimkám jako třeba Anneke z ex The Gathering), to je holý fakt, avšak na druhou stranu, metalová hudba nikdy nebyla tím správným prostorem pro opravdové zpěváky, ti se realizují ve zcela jiných hudebních žánrech a je to tak naprosto v pořádku. Skladba Phoenix tak pro mně zůstává zajímavým oživením desky a byť bych nechtěl, aby byla třeba taková deska celá, jako jednotlivá skladby vsazená do celku mi přijde více než povedená. Satyricon dozráli do dospělosti a pokračují tak tam, kde je to z mého (ale snad hlavně z jejich) pohledu logické. Rozhodně se jedná o správný krok a za sebe jsem rád, že se Satyricon odmítá zařadit do obrovské haldy kapel, které hrají 20 let stejnou hudbu s minimem invence a s totální rezignací na jakýkoliv hudební progres. Satyricon mě tedy i po dvaceti letech pořád baví.. :)

Kontrolní kód
opište kontrolní kód

  NOVINKY VE ZKRATCE  /  další novinky