Transfer
 
  Přihlášení  

Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

  RECENZE

zpátky na seznam recenzí
Depressive Disorder - Sep7em

Depressive DisorderSep7em

Victimer21.9.2014
Zdroj: CD, promo od vydavatele
Posloucháno na: JVC UX-H330
VERDIKT: Sedm smrtelných hříchů člověka v přítomnosti tvrdě elektronického projevu kapely, která možná stojí na rozcestí.

Informace o zastavení koncertní činnosti z důvodu časového vytížení a nenaplněných očekávání z posledních akcí přišla nečekaně, ale berme ji jako realitu. Jako taková však oprávněně ostře kontrastuje s čerstvým a avízovaným vydáním novinky "Sep7em". Aktuálním tématem k správnému uchopení nového alba je zpracování vize zabývající se sedmi smrtelnými hříchy člověka v elektro-industriálním prostředí, který nabízí mnoho výzev ke konečnému vyznění. 

 

DEPRESSIVE DISORDER se povedlo dát dohromady vyváženou strojovou vizi, které nechybí chytlavé momenty, tradičně naléhavý vokál (jenž zároveň nikdy nedominoval, jako spíš s kapelou žil svým životem) a zejména očekávané napětí a chlad. Ten je ostatně v tak ožehavém konceptu naprosto neodkladný. První průzkumné mise pod závoj "Sep7em" nebyly přímo vlažné, ale dotknout se jádra věci vyžadovalo svůj čas. Ten postupně nechal nahlédnout pod pokličku stísněně působícího materiálu, ve kterém se skrývá kus půvabu a několik pozitivních momentů na to, abych mohl v klidu manévrovat polosvětem temnoty a neživých útržků lidské posedlosti po prohřešku.

 

http://www.echoes-zine.cz/files/editor/Victimer/d%20disorder%20recka.png

 

Sedm příběhů spojuje schopnost kapely zabývat se melodickou linkou v zajetí mechanismů, neúprosných a údavajících tón. DEPRESSIVE DISORDER se odkazují na smutnou písničku schovanou pod nánosem těžkých rytmů a smyček, které nejsou natolik silné, aby jí nedovolili se probudit a vyletět na povrch a pozemské světlo. Sice jsme někdy svědky občasného nedůrazu, nebo spíš přešlapování na nezáživných místech, ale v rámci vyjadřování kapely je novinka jasným signálem k osvojení názoru, že v případě "Sep7em" se bavíme o  zatím nejsvébytnějším článku jejich dosavadní kariéry. 

 

Poslech a přizpůsobení se prostředí "Sep7em" chce svůj správný okamžik. Zaujme věrné, elektronikou stižené duše, další si nejspíš cestu nenajdou, ale mohou se alespoň pokusit. Pod slupkou striktně působící elektroniky je totiž třeba hledat a nalézat. A řekl bych, že tahle věčná vášeň bude platit i pro ty zaběhanější po elektronickém dvorku. DEPRESSIVE DISORDER ukazují, ač ne přímo v ozvěnách geniality a všech vyčerpaných možností, že zpracovat téma se povedlo a není od věci se jím proplétat. Koncept "Sep7em" určitě splňuje svůj účel a dokáže žít svým životem. Nikoli na bázi uhrančivé temnoty (Vanessa je jen jedna), ale v podstatě v mezích sympatického uchopení elektronické řeže, jež v sobě umí najít poselství obyčejné, byť tvrdě zkoušené písničky.

 


Autor hodnotí:

Čtenáři hodnotí:

Tvoje hodnocení:


  DISKUZE K RECENZI

zrušit

Reagujete na komentář

parlost / 3.8.14 13:17

Pro mě je Mike Oldfield jeden ze svaté trojice: Pink Floyd, Vangelis, Mike Oldfield. Hudbu jsem začal poslouchat jako -náctiletý v druhé polovině let devadesátých a Mike Oldfield byl myslím druhý autor (po Vangelisovi), který mě chytl za srdce albem Islands, ke kterému jsem se nějak náhodou dostal. Pro mě jsou nejlepší alba. Crises (1983), Islands (1987), Tubular Bells II. (1992), Voyager (1996), Guitars (1999). Následný odklon od kytarové hudby, které započalo už paradoxně albem Tubular Bells III. mě zase tak moc nesedl. Jako mladší jsem si i říkal, že by bylo super, kdyby Mike překvapil rockovým albem ve stylu let osmdesátých. Stalo se téměř o patnáct let později a přiznám se, že při poslechu prvního singlu (Sailing) jsem byl nepříjemně překvapen. Ostatní písně jsou naštěstí laděny jinak, ale i tak je pro mě album trochu zklamáním. Celkově mě přijde monotónní, bez nějakých výraznějších kytar, zapamatovatelných okamžiků a trochu mě i zarazilo, že vše zpívá jeden (byť dobrý) zpěvák. Nicméně jak už v mnoha recenzích zaznělo, toto album se musí naposlouchat. Po více posleších jsem k němu byl smířlivější. Jsou okamžiky, které se mi líbí docela dost: např. kytarové sólo v Castaway či píseň Nuclear. Každopádně Mike už má své "odskládané" a nedá se čekat, že by v současném věku nějak hýřil inovativností a kreativitou. Ostatně po The essential Mike Oldfield (1997) se už jeho hudba čím dál více množila odkazy na Tubular Bells a další starší věci (např. vyloženě nevhodné zařazení jinak celkem slušné písně Man in the Rain do alba Tubular Bells III., ke kterému tato "kopie" Moonlight Shadow měla připoutat pozornost). Takže pro mě je to slušné album, avšak není dost dobré na Mika. Nicméně, Mike za svou kariéru byl už párkrát v útlumu, aby následně šokoval nějakým excelentním albem.

Kontrolní kód
opište kontrolní kód

  NOVINKY VE ZKRATCE  /  další novinky