Transfer
 
  Přihlášení  

Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

  RECENZE

zpátky na seznam recenzí
Der Märtyrer - Der Märtyrer (EP)

Der MärtyrerDer Märtyrer (EP)

Victimer15.9.2025
Zdroj: mp3 (320 kbps)
Posloucháno na: notebook / minivěž / phone / TV
VERDIKT: Krátká načernalá průmyslová krasojízda má čtyři zastávky. Všechny na drogách.

Chladno a zataženo. Minimálně co se týká počasí, je prostředí francouzského projektu Der Märtyrer vybaveno touto strohou předpovědí. Můžeme ještě dodat špatnou viditelnost na cestě hromadou přerušených potrubí. Der Märtyrer je černotou napěchovaný industrial metal, surový a odcizený. Dostatečně zvrácený průmyslový válec na emoce.

 


Ty jsou staženy na minimum, i když během produkce tohoto EPka občas přeskočí jiskra. Jsme ve Francii, takže je v tom i jistá poťouchlost. Taneční kreace spláchnuté hustým dusavým prasopalem. Někde na pomezí Blacklodge a Combichrist, s kusem satanistické plechařiny Mysticum v erbu a EBM projektily jako ochranným zbarvením.


Je to krátká, ostrá jízda nevábným okolím, jehož míra hnusoty dráždí. Co chvíli se chce vyskočit z tepla domova právě do této futuristicky zhmožděné představy, jak vybalancovat špínu a studené ostří. Der Märtyrer je na začátku své cesty. Dělá to dobře, velmi dobře. I přesto, že taky často vyvolá tvorbu dřívějšího interpreta, třeba z těch, které jsem jmenoval výše.


Tohle EP je první nástřel. Vědomá industriální pulsující destrukce, která má své parametry. Hustá hmota, ve které tkví blackmetalová choře osvícená duše zdrogovaného exota, stejně jako taneční hlukařina toho samého jedince. Drogy jsou špatné, áno? V tomto případě a k tvorbě takto surového materiálu ale asi ideální. K tomu je potřeba experimentovat se svým psyché a když už nefetovat, tak aspoň chlastat ligu. Nebo zvládat obojí.

 


Der Märtyrer nabízí krátké, nemocné představení. Všechny čtyři skladby ale splňují kritéria správně extrémního industriálního dobrodružství. Sundej si optiku, bude se bouchat. Sundej ze sebe tu masku, která ti lže do hlavy, že je všechno v pořádku a záhy se dostaví i radost ze života. Nic z toho. Je to peklo, zmar, pevné soukolí. Radši dělej, že hovíš bordelu a bezvýchodnosti. Bude to líp vypadat. Zkusil jsem to a za mě dobrý.


Autor hodnotí:

Čtenáři hodnotí:

Tvoje hodnocení:


  DISKUZE K RECENZI

zrušit

Reagujete na komentář

jazzko / 28.1.14 14:49

Zkusil jsem si pustit poslední desku Satyricon, navnaděn recenzí, zvědavý po hlasité kritice fanouškovské obce. Nutno na začátek říct, že Satyricon jsem poslouchal od vydání Nemessis až po Now, Diabolical. Poté jsem se, pro celkově stagnující metalovou scénu, která už mě neměla příliš čím obohatit a z mého pohledu jenom opakovala již opakované, zcela odklonil k hudebním žánrům, které s metalem nemají zhola nic společného, avšak které mi umožnily můj další hudební vývoj. Kapely jako Satyricon, Emperor, Dimmu Borgir, CoF, Immortal, Enslaved a mnozí jiní, na které si z hlavy třeba už ani nevzpomenu, to vše byla jména, která se v mé hudební aparatuře v devadesátých letech, ale i v novém miléniu, objevovala velmi často. Nyní, po osmi letech, jsem zvědavě sáhnul po novince od Satyricon. Satyricon jsou na první poslech umírněnější, pomalejší, čitelnější a jaksi hladší. Ta tam je zběsilé tempo z Extravaganzy, zmizel nádech středověku z Nemessis Divina, postrádám i rockovou přímočarost z Volcana či z Diabolical. Kapela patrně měla vždy za cíl neustrnout na stejném místě a snaha o jakýsi posun v celkovém hudebním vyznění je s přihlédnutím k věku tvůrčího dua Satyr-Frost z mého pohledu zcela pochopitelná a logická. Jinak se na hudbu (ale celkově na jakýkoliv jiný druh umění) dívá člověk kterému je 20 let a jinak ten, kterému je už více než čtyřicet. Syrovost, rychlost a technickou složitost nahrazuje důraz na přednes tónu a hra s barvami zvuku. Rozumím tedy klidným pasážím i rozhodnutí pro analogovou nahrávku (která mimochodem na kvalitní aparatuře zní opravdu velmi dobře). Pánové už nemají potřebu dokazovat, že jsou schopni nadzvukových sypaček a extrémní syrovosti (to ostatně stále jsou), byť i na této desce kdo chce, ten tam i tyto aspekty bez problémů najde. Milovníci extrémní řežby se už hold musí poohlédnout někde jinde. Na chvilku bych se pozastavil při tolika propírané kontroverzní skladbě Phoenix. Je pro mně opravdu překvapením, že jí nazpíval někdo jiný, a že vůbec došlo k rozhodnutí použít čistý vokál. Satyrův hlasový projev přitom považuji za snad to nejlepší a nejďábělštější, co jsem v tomto úzce profilovaném žánru kdy slyšel. Phoenix ale není špatnou skladbou a rozhodně nesdílím názor (patrně většinový), že by byla skladba nazpívaná ležérně, či snad zcela odfláknutá. Naopak, mám pocit, že se dotyčný zpěvák do skladby opravdu snažil položit a v rámci svých hlasových možností vydal ze sebe maximum. Že v žánru jako takovém (a klidně i v celém metalu) zcela chybí opravdu kvalitní zpěváci (čest výjimkám jako třeba Anneke z ex The Gathering), to je holý fakt, avšak na druhou stranu, metalová hudba nikdy nebyla tím správným prostorem pro opravdové zpěváky, ti se realizují ve zcela jiných hudebních žánrech a je to tak naprosto v pořádku. Skladba Phoenix tak pro mně zůstává zajímavým oživením desky a byť bych nechtěl, aby byla třeba taková deska celá, jako jednotlivá skladby vsazená do celku mi přijde více než povedená. Satyricon dozráli do dospělosti a pokračují tak tam, kde je to z mého (ale snad hlavně z jejich) pohledu logické. Rozhodně se jedná o správný krok a za sebe jsem rád, že se Satyricon odmítá zařadit do obrovské haldy kapel, které hrají 20 let stejnou hudbu s minimem invence a s totální rezignací na jakýkoliv hudební progres. Satyricon mě tedy i po dvaceti letech pořád baví.. :)

Kontrolní kód
opište kontrolní kód

  NOVINKY VE ZKRATCE  /  další novinky