Transfer
 
  Přihlášení  

Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

  RECENZE

zpátky na seznam recenzí
Der Weg Einer Freiheit - Innern

Der Weg Einer FreiheitInnern

Jirka D.27.11.2025
Zdroj: mp3 (320 kbps)
Posloucháno na: PC // Beyerdynamic DT 770 Pro 250 ohm
VERDIKT: Podmanivá metalová nahrávka.

Tvrdé syntezátory v úvodních pasážích skladby Marter by mohly předznamenávat muziku Cult of Luna, ale není tomu tak a v podstatě jde o další argument do diskuze nad tím, jak moc už je téhle kapele čistý blackmetalový žánr úzký a těsný. Přitom pokud jde o rychlost a nátlakové části, řekl bych, že Der Weg Einer Freiheit nebyli už dlouho tak intenzivně ponořeni do černého žánru. A ten, ačkoliv stále dominuje a určuje celkový rámec, v podání této čtveřice je víc než zřejmé, že jde pouze o prostředek k dosažení maximálního účinku jejich hudby. Jestli dost často píšu klišé o tom, že forma zvítězila nad obsahem a že i když ta která kapela dělá všechno prakticky správně, v důsledku jde o hezky nacvičenou přehlídku, pak tentokrát je to přesně naopak. Kapela je v roli tvůrce.

 

Album Innern je v diskografii šestou studiovou nahrávkou a čtvrtou, s níž DWEF pokračují ve vydavatelské spolupráci se silným francouzským labelem Season of Mist. Jde o vztah odstartovaný deskou Stellar (2015), tedy vztah už poměrně dlouhý a z tohoto pohledu nejspíš smysluplný pro obě strany. Innern vyšlo v polovině letošního září a na ploše slabě přesahující čtyřicet minut přináší šestici skladeb, u nichž je dobré začít uvědoměním si toho, že kromě bicích byly kompletně nahrány v domácích podmínkách Nikity Kamprada (kytara, zpěv). Stejný člověk nahrávku míchal a masteroval, což při celkové komplexnosti aranží a v důsledku finálního zvuku nahrávky nelze než ocenit. Tvrdá, ostrá tak akorát, dynamicky snesitelná, intenzivní, přehledná.

 

Der Weg Einer Freiheit band

 

Při přemýšlení o albu a o tom, jak ho nejlépe vystihnout a přiblížit, si sám sobě musím položit otázku, jestli ho mám raději pro jeho klidnější, post-rockové a atmosferičtější části, anebo pro jeho naprosto nekompromisní emocionálně-metalový běs, který výrazně převažuje. Svádí mě to odpovědět druhým uvedeným důvodem a jsou to skladby jako Fragment, s nimiž kapela pro tenhle můj závěr nabíjí ty nejlepší argumenty, ale vlastně si musím chtě nectě přiznat, že je to kombinace obojího. Schopnost pohybovat se na hranicích extrémů, a především mezi nimi přirozeně přecházet, nekomplikovaně a nenásilně. Jako třeba skončit Fragment v rychlosti sto dvacet tepů za minutu a navázat na něj klavírem ve Finisterre III. A pokračovat naprosto éterickým úvodem Folorn a být ještě pořád ještě plný emocí ze zuřivých metalových vichřic Xibalba. Black metal? Post-rock? Atmo? Emo? Disonantní moderna díky Eos? A není to úplně jedno?

 

Když hledám vhodné přívlastky, které by dokázaly vystihnout to, jak na mě Innern působí, budou to slova jako strhující, pohlcující nebo maximálně intenzivní. Je to přesně ta forma hudebního rituálu, kterou jako posluchač vyhledávám u kapel typu Amenra, Oranssi Pazuzu nebo zmíněných Cult of Luna. Dlouhé skladby nepodřízené žádné klasické šabloně, pouze sled motivů, které se vzájemně proplétají, občas se vrací, občas mizí v nenávratnu. Hudební flow jako předurčené pro meditativní poslech, pro odpoutání se od běžného toku času a prostoru.

 

Trochu v závěru přemýšlím, jestli je nutné vést polemiku nad tím, jestli je nová deska novým vrcholem, nebo jestli ta předchozí (výborná Noktvrn, 2021) byla povedenější. Zachytil jsem oba názory a řekl bych, že ty vyzdvihující kvalitu předchůdce lehce převažovaly. Osobně jsem obě nahrávky porovnával přímým poslechem po sobě asi třikrát a za sebe tvrdím, že novinka je silnější. Víc tlačí na pilu, jde víc do těla, intenzivněji pracuje s emocemi, i když ji k tomu možná stačí méně výrazových protikladů. Anebo mě prostě jenom víc baví, přeberte si to třeba takhle. Osobně jsem ale přesvědčen, že ať už se na to díváme z kterékoliv strany, Der Weg Einer Freiheit jsou na vrcholu a beze sporu hrají první ligu současného atmo metalu. A mimochodem, artwork od Maxe Löfflera je prostě úchvatný!

 


Autor hodnotí:

Čtenáři hodnotí:

Tvoje hodnocení:


  DISKUZE K RECENZI

zrušit

Reagujete na komentář

jazzko / 28.1.14 14:49

Zkusil jsem si pustit poslední desku Satyricon, navnaděn recenzí, zvědavý po hlasité kritice fanouškovské obce. Nutno na začátek říct, že Satyricon jsem poslouchal od vydání Nemessis až po Now, Diabolical. Poté jsem se, pro celkově stagnující metalovou scénu, která už mě neměla příliš čím obohatit a z mého pohledu jenom opakovala již opakované, zcela odklonil k hudebním žánrům, které s metalem nemají zhola nic společného, avšak které mi umožnily můj další hudební vývoj. Kapely jako Satyricon, Emperor, Dimmu Borgir, CoF, Immortal, Enslaved a mnozí jiní, na které si z hlavy třeba už ani nevzpomenu, to vše byla jména, která se v mé hudební aparatuře v devadesátých letech, ale i v novém miléniu, objevovala velmi často. Nyní, po osmi letech, jsem zvědavě sáhnul po novince od Satyricon. Satyricon jsou na první poslech umírněnější, pomalejší, čitelnější a jaksi hladší. Ta tam je zběsilé tempo z Extravaganzy, zmizel nádech středověku z Nemessis Divina, postrádám i rockovou přímočarost z Volcana či z Diabolical. Kapela patrně měla vždy za cíl neustrnout na stejném místě a snaha o jakýsi posun v celkovém hudebním vyznění je s přihlédnutím k věku tvůrčího dua Satyr-Frost z mého pohledu zcela pochopitelná a logická. Jinak se na hudbu (ale celkově na jakýkoliv jiný druh umění) dívá člověk kterému je 20 let a jinak ten, kterému je už více než čtyřicet. Syrovost, rychlost a technickou složitost nahrazuje důraz na přednes tónu a hra s barvami zvuku. Rozumím tedy klidným pasážím i rozhodnutí pro analogovou nahrávku (která mimochodem na kvalitní aparatuře zní opravdu velmi dobře). Pánové už nemají potřebu dokazovat, že jsou schopni nadzvukových sypaček a extrémní syrovosti (to ostatně stále jsou), byť i na této desce kdo chce, ten tam i tyto aspekty bez problémů najde. Milovníci extrémní řežby se už hold musí poohlédnout někde jinde. Na chvilku bych se pozastavil při tolika propírané kontroverzní skladbě Phoenix. Je pro mně opravdu překvapením, že jí nazpíval někdo jiný, a že vůbec došlo k rozhodnutí použít čistý vokál. Satyrův hlasový projev přitom považuji za snad to nejlepší a nejďábělštější, co jsem v tomto úzce profilovaném žánru kdy slyšel. Phoenix ale není špatnou skladbou a rozhodně nesdílím názor (patrně většinový), že by byla skladba nazpívaná ležérně, či snad zcela odfláknutá. Naopak, mám pocit, že se dotyčný zpěvák do skladby opravdu snažil položit a v rámci svých hlasových možností vydal ze sebe maximum. Že v žánru jako takovém (a klidně i v celém metalu) zcela chybí opravdu kvalitní zpěváci (čest výjimkám jako třeba Anneke z ex The Gathering), to je holý fakt, avšak na druhou stranu, metalová hudba nikdy nebyla tím správným prostorem pro opravdové zpěváky, ti se realizují ve zcela jiných hudebních žánrech a je to tak naprosto v pořádku. Skladba Phoenix tak pro mně zůstává zajímavým oživením desky a byť bych nechtěl, aby byla třeba taková deska celá, jako jednotlivá skladby vsazená do celku mi přijde více než povedená. Satyricon dozráli do dospělosti a pokračují tak tam, kde je to z mého (ale snad hlavně z jejich) pohledu logické. Rozhodně se jedná o správný krok a za sebe jsem rád, že se Satyricon odmítá zařadit do obrovské haldy kapel, které hrají 20 let stejnou hudbu s minimem invence a s totální rezignací na jakýkoliv hudební progres. Satyricon mě tedy i po dvaceti letech pořád baví.. :)

Kontrolní kód
opište kontrolní kód

  NOVINKY VE ZKRATCE  /  další novinky