Transfer
 
  Přihlášení  

Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

  RECENZE

zpátky na seznam recenzí
Diespnea - Radici

DiespneaRadici

Monachos28.10.2025
Zdroj: mp3 (320 kbps)
Posloucháno na: pc / mobil
VERDIKT: Radici je odvážné album kapely, která se nebojí převést své divoké fantazie do hudby. Fantazie, které se jako hadi ovíjejí kolem kořenů axis mundi.

Výzkumy ukazují, že přibližně 27 % lidí trpí dušností (italsky diespnea), tj. obtížným dýcháním, které se může projevovat tlakem na hrudi nebo zvýšenou námahou při dýchání. Právě tento poněkud nepříjemný lékařský termín/fyzický pocit si italské duo, které letos vydalo své druhé album, vybralo pro svůj hudební projekt. Název kapely odpovídá jejímu logu, které subjektivně považuji za jedno z nejnápaditějších, jaké jsem v posledních letech viděl. Za neméně povedený považuji i obal jejich aktuálního alba Radici, který příliš neprozrazuje, jakému hudebnímu žánru se tito hoši ze země slunce a mafie věnují. Nebudu vás napínat, je to black metal, konkrétně avantgardní black metal. Je třeba dodat, že se jedná o album, které je poměrně experimentální, ale zároveň přístupné, pokud ovšem nejste ultrakonzervativní fanoušek BM, který považuje jakékoli žánrové odchylky za znesvěcení kultu.


Vraťme se ještě k obalu alba, na kterém jsou vyobrazeny kaktusy rodu Saguar, typické pro pouště Mexika a Arizony. Celé album je prodchnuto mexickými mýty, folklórem a šamanismem, které jsou však pouze metaforou pro hlubší, nadčasová a univerzální témata, která duo Diespnea rozvíjí v průběhu téměř hodinové stopáže alba. Radici je jako meskalinový rituál, který vám buď přinese osvícení, nebo špatný trip, který vám na celý život zjizví mysl. Konkrétněji řečeno, Diespnea na tomto albu nabízí dynamický styl, připomínající legendy jako Dodheimsgard a Ved Buens Ende. Důležitým prvkem přítomným v celém albu jsou rituální, tribalistické prvky, které znějí velmi autenticky a evokativně. Díky tomu je hudba nejen agresivní, ale také kontemplativní a často psychotropní, jako výše zmíněný meskalin.

 

Diespnea band


Důležitou roli hrají perkuse, zvukové textury a prvky elektronické hudby. Musím pochválit vokály, které jsou opravdu rozmanité: od agresivního black metalu po hypnotický a hymnický čistý zpěv, šeptání, démonický smích, extatické výkřiky... . Co se týče blackmetalové vrstvy alba, kluci mi trochu připomněli jinou italskou kapelu, a to Ponte Del Diavolo (Season of Mist vydali loni jejich velmi slušné debutové album). Nejsem velký znalec italské BM scény, ale zdá se mi, že tamní dark/black metalové kapely mají specifický styl hraní, který slyším i na Radici. Na albu se mi líbí, že každá skladba má něco jedinečného. Nebudu popisovat všech osm, ale zmíním alespoň ty, které mě zaujaly nejvíce. Třetí skladba, Vultures, je zvláštní hlavně tím, že končí rapovým refrénem s trip-hopovým doprovodem, který mi vzdáleně připomíná norskou avantgardní kapelu Manes. V Necromanteion mě zaujala silná basová linka a šílená „necro-psycho“ pasáž, ve které „se rozpoutá peklo“. Titulní skladba Radici příjemně překvapí jemným pískáním, další skvělou basovou linkou, náznakem breakcore a šamanským outrem. Předposlední skladba Mescalynia je rituální psychedelická hymna, kde se elektronika a folkové prvky skvěle mísí s blackmetalovým základem.


Líbí se mi také texty, které jsou šité na míru hudbě, a jejich znalost vám pomůže ponořit se hlouběji do světa Radici. Album se introspektivně zabývá tématem kořenů („radici“ znamená v italštině „kořeny“) – nejen ve smyslu původu nebo identity, ale také v metaforickém a duchovním smyslu: jak jsou propojeny s neviditelným podzemním světem, s minulostí, s identitou, s otázkami sebepoznání a ztráty. Líbí se mi také, jak Diespena v textech pracuje s přírodními jevy, které slouží jako metafory pro hlubší filozofické významy (supi, mořští červi, psychedelické rostliny, velryby...). Celkově je Radici odvážné album kapely, která se nebojí převést své divoké fantazie do hudby. Fantazie, které se jako hadi ovíjejí kolem kořenů axis mundi.

 


Autor hodnotí:

Čtenáři hodnotí:

Tvoje hodnocení:


  DISKUZE K RECENZI

zrušit

Reagujete na komentář

jazzko / 28.1.14 14:49

Zkusil jsem si pustit poslední desku Satyricon, navnaděn recenzí, zvědavý po hlasité kritice fanouškovské obce. Nutno na začátek říct, že Satyricon jsem poslouchal od vydání Nemessis až po Now, Diabolical. Poté jsem se, pro celkově stagnující metalovou scénu, která už mě neměla příliš čím obohatit a z mého pohledu jenom opakovala již opakované, zcela odklonil k hudebním žánrům, které s metalem nemají zhola nic společného, avšak které mi umožnily můj další hudební vývoj. Kapely jako Satyricon, Emperor, Dimmu Borgir, CoF, Immortal, Enslaved a mnozí jiní, na které si z hlavy třeba už ani nevzpomenu, to vše byla jména, která se v mé hudební aparatuře v devadesátých letech, ale i v novém miléniu, objevovala velmi často. Nyní, po osmi letech, jsem zvědavě sáhnul po novince od Satyricon. Satyricon jsou na první poslech umírněnější, pomalejší, čitelnější a jaksi hladší. Ta tam je zběsilé tempo z Extravaganzy, zmizel nádech středověku z Nemessis Divina, postrádám i rockovou přímočarost z Volcana či z Diabolical. Kapela patrně měla vždy za cíl neustrnout na stejném místě a snaha o jakýsi posun v celkovém hudebním vyznění je s přihlédnutím k věku tvůrčího dua Satyr-Frost z mého pohledu zcela pochopitelná a logická. Jinak se na hudbu (ale celkově na jakýkoliv jiný druh umění) dívá člověk kterému je 20 let a jinak ten, kterému je už více než čtyřicet. Syrovost, rychlost a technickou složitost nahrazuje důraz na přednes tónu a hra s barvami zvuku. Rozumím tedy klidným pasážím i rozhodnutí pro analogovou nahrávku (která mimochodem na kvalitní aparatuře zní opravdu velmi dobře). Pánové už nemají potřebu dokazovat, že jsou schopni nadzvukových sypaček a extrémní syrovosti (to ostatně stále jsou), byť i na této desce kdo chce, ten tam i tyto aspekty bez problémů najde. Milovníci extrémní řežby se už hold musí poohlédnout někde jinde. Na chvilku bych se pozastavil při tolika propírané kontroverzní skladbě Phoenix. Je pro mně opravdu překvapením, že jí nazpíval někdo jiný, a že vůbec došlo k rozhodnutí použít čistý vokál. Satyrův hlasový projev přitom považuji za snad to nejlepší a nejďábělštější, co jsem v tomto úzce profilovaném žánru kdy slyšel. Phoenix ale není špatnou skladbou a rozhodně nesdílím názor (patrně většinový), že by byla skladba nazpívaná ležérně, či snad zcela odfláknutá. Naopak, mám pocit, že se dotyčný zpěvák do skladby opravdu snažil položit a v rámci svých hlasových možností vydal ze sebe maximum. Že v žánru jako takovém (a klidně i v celém metalu) zcela chybí opravdu kvalitní zpěváci (čest výjimkám jako třeba Anneke z ex The Gathering), to je holý fakt, avšak na druhou stranu, metalová hudba nikdy nebyla tím správným prostorem pro opravdové zpěváky, ti se realizují ve zcela jiných hudebních žánrech a je to tak naprosto v pořádku. Skladba Phoenix tak pro mně zůstává zajímavým oživením desky a byť bych nechtěl, aby byla třeba taková deska celá, jako jednotlivá skladby vsazená do celku mi přijde více než povedená. Satyricon dozráli do dospělosti a pokračují tak tam, kde je to z mého (ale snad hlavně z jejich) pohledu logické. Rozhodně se jedná o správný krok a za sebe jsem rád, že se Satyricon odmítá zařadit do obrovské haldy kapel, které hrají 20 let stejnou hudbu s minimem invence a s totální rezignací na jakýkoliv hudební progres. Satyricon mě tedy i po dvaceti letech pořád baví.. :)

Kontrolní kód
opište kontrolní kód

  NOVINKY VE ZKRATCE  /  další novinky