Transfer
 
  Přihlášení  

Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

  RECENZE

zpátky na seznam recenzí
Doctor D - Time Loop

Doctor DTime Loop

Jirka D.8.8.2025
Zdroj: mp3 (320 kbps) // promo od autora
Posloucháno na: PC // Beyerdynamic DT 770 Pro 250 ohm
VERDIKT: Tohle je víc než old-school, tohle je vyšisované retro vzdávající hold raným formám black a death metalu.

Hele, děti, nesmějte se. Já vím, že při pohledu na tu obálku a třeba i na fotku autora níže popadne člověka podezření o příčetnosti kohokoliv, kdo se něčím takovým může seriózně zabývat, ale dnešní recenze bude snaha o obhajobu a o nalezení aspoň několika argumentů, že ona ta serióznost v tom do jisté míry skryta je. Dnešní recenze bude taky o tom, že metal není jen otázkou tradičních destinací, ale třeba i pro nás destinací vzdálených, protože tenhle Doctor D pochází z Indonésie. Známe něco z Indonésie? Tik tak tik tak tik tak … jasně, Kekal. Kekal máme rádi a máme toho o nich dost k přečtení (ZDE, ZDE, ZDE, ZDE…) a byl to právě Jeff Arwadi z Kekal, který nahrával, míchal a produkoval tuhle desku. Už je to lepší?

 

Doctor DDoctor D je prý cosi jako mentalista a psychiatr žijící v nostalgickém prostředí 80. let, který nemá rád myšlenku sociálních médií, a proto nic takového nemá. Tolik citace. A proto o něm nejde dohledat žádné velké drby, které bych vám tu mohl převyprávět. K poslechu lze dohledat kompilační desku Call from the Grave Capsule vydanou v květnu 2025, jejímž obsahem je starší materiál pokrývající roky 1996 až 1999, který většinou na kazetě vycházel na indonéském vydavatelství THT Productions pod názvem Bealiah. Pokud se nějak srovnáte se zhoršenou estetickou úrovní obalu, poslouchat můžete TADY.

 

Novinka z letošního července pokračuje shodně minimálně v estetice grafiky, která je našemu vidění světa poněkud vzdálená. Ona je svým způsobem ještě vzdálenější, když si přečtete, že žánrově se jedná o hudbu pro fanoušky Amebix, Hellhammer/Celtic Frost, Discharge, Venom, Bathory, Sodom, Mantas/Death, Massacre, Darkthrone, což jsou všechno silná slova vzbuzující podezření, jestli si autor při uvedení profese psychiatra omylem nespletl strany. Hele, nespletl. Při prvním poslechu ještě bez přečtení těchto odvážných srovnání jsem si už nevím u které skladby vzpomněl na Darkthrone. O čem to tedy je?

 

Time Loop je deska svým způsobem podzemní a neskutečně dřevní – zvukem, přístupem ke kompozicím, aranžím, prostě ke všemu. V dnešní produkci už něco podobného vůbec není ke slyšení a třeba zvuk připomíná 8-bitovou verzi už tak laciného modelu. Bicí jsou šílené. Celkové diletantství připomíná rané Bathory. Motorem všeho je silná kytara většinu času rifující způsobem, který bychom v tomto století označili za primitivní. Zpěv není zpěv ani z odstupu deseti kroků (tímto zdravím Quorthona). A pokud bychom něco takového označili jako old-school, ještě stále nebudeme úplně u podstaty, protože ta leží ještě o něco hlouběji. Mnoho dnešních kapel tvářících se jako old-school je proti tomuhle neskutečná moderna.

 

 

Vším tím mířím k tomu, že jestli autor tvrdí, že podstata jeho tvorby leží v raných fázích black metalu a death metalu 80. let, pak ano, souhlasím, podepisuju a nemám nic proti. Je tam duch světa na druhé straně, špína, syrovost a okázalá jednoduchost coby forma vyhranění se proti lakovanému účesu a vyběleným zubům. Výše uvedené kapely si můžete probrat jednu po druhé a postupně je dohledávat jako možné inspirace, nejspíš je tam najdete. Za mě překvapivě tam třeba v kytaře slyším i ty Amebix, které bych nejspíš ani nečekal.

 

Současně ale nebudu tvrdit, že by obsahem alba bylo něco, co by obstálo samo o sobě. Time Loop je zhudebněná nostalgie limitovaná … teď vlastně váhám čím. Možná do jisté míry schopnostmi autora, možná ale i jeho vědomým rozhodnutím ty limity nastavit a desku držet v hranicích dřevního undergroundu se vším všudy. I za cenu toho, že to celé bude působit poněkud narušeným dojmem a že to osloví jen minimum posluchačů. Těžko říct a těžko odhadovat. Za mě si vždycky musím přikrýt ten titulní obrázek něčím drsnějším, třeba obalem od mléčné čokolády, pak mě poslech svým způsobem baví a autorova snaha mi je svým způsobem sympatická.

 


Autor hodnotí:

Čtenáři hodnotí:

Tvoje hodnocení:


  DISKUZE K RECENZI

zrušit

Reagujete na komentář

jazzko / 28.1.14 14:49

Zkusil jsem si pustit poslední desku Satyricon, navnaděn recenzí, zvědavý po hlasité kritice fanouškovské obce. Nutno na začátek říct, že Satyricon jsem poslouchal od vydání Nemessis až po Now, Diabolical. Poté jsem se, pro celkově stagnující metalovou scénu, která už mě neměla příliš čím obohatit a z mého pohledu jenom opakovala již opakované, zcela odklonil k hudebním žánrům, které s metalem nemají zhola nic společného, avšak které mi umožnily můj další hudební vývoj. Kapely jako Satyricon, Emperor, Dimmu Borgir, CoF, Immortal, Enslaved a mnozí jiní, na které si z hlavy třeba už ani nevzpomenu, to vše byla jména, která se v mé hudební aparatuře v devadesátých letech, ale i v novém miléniu, objevovala velmi často. Nyní, po osmi letech, jsem zvědavě sáhnul po novince od Satyricon. Satyricon jsou na první poslech umírněnější, pomalejší, čitelnější a jaksi hladší. Ta tam je zběsilé tempo z Extravaganzy, zmizel nádech středověku z Nemessis Divina, postrádám i rockovou přímočarost z Volcana či z Diabolical. Kapela patrně měla vždy za cíl neustrnout na stejném místě a snaha o jakýsi posun v celkovém hudebním vyznění je s přihlédnutím k věku tvůrčího dua Satyr-Frost z mého pohledu zcela pochopitelná a logická. Jinak se na hudbu (ale celkově na jakýkoliv jiný druh umění) dívá člověk kterému je 20 let a jinak ten, kterému je už více než čtyřicet. Syrovost, rychlost a technickou složitost nahrazuje důraz na přednes tónu a hra s barvami zvuku. Rozumím tedy klidným pasážím i rozhodnutí pro analogovou nahrávku (která mimochodem na kvalitní aparatuře zní opravdu velmi dobře). Pánové už nemají potřebu dokazovat, že jsou schopni nadzvukových sypaček a extrémní syrovosti (to ostatně stále jsou), byť i na této desce kdo chce, ten tam i tyto aspekty bez problémů najde. Milovníci extrémní řežby se už hold musí poohlédnout někde jinde. Na chvilku bych se pozastavil při tolika propírané kontroverzní skladbě Phoenix. Je pro mně opravdu překvapením, že jí nazpíval někdo jiný, a že vůbec došlo k rozhodnutí použít čistý vokál. Satyrův hlasový projev přitom považuji za snad to nejlepší a nejďábělštější, co jsem v tomto úzce profilovaném žánru kdy slyšel. Phoenix ale není špatnou skladbou a rozhodně nesdílím názor (patrně většinový), že by byla skladba nazpívaná ležérně, či snad zcela odfláknutá. Naopak, mám pocit, že se dotyčný zpěvák do skladby opravdu snažil položit a v rámci svých hlasových možností vydal ze sebe maximum. Že v žánru jako takovém (a klidně i v celém metalu) zcela chybí opravdu kvalitní zpěváci (čest výjimkám jako třeba Anneke z ex The Gathering), to je holý fakt, avšak na druhou stranu, metalová hudba nikdy nebyla tím správným prostorem pro opravdové zpěváky, ti se realizují ve zcela jiných hudebních žánrech a je to tak naprosto v pořádku. Skladba Phoenix tak pro mně zůstává zajímavým oživením desky a byť bych nechtěl, aby byla třeba taková deska celá, jako jednotlivá skladby vsazená do celku mi přijde více než povedená. Satyricon dozráli do dospělosti a pokračují tak tam, kde je to z mého (ale snad hlavně z jejich) pohledu logické. Rozhodně se jedná o správný krok a za sebe jsem rád, že se Satyricon odmítá zařadit do obrovské haldy kapel, které hrají 20 let stejnou hudbu s minimem invence a s totální rezignací na jakýkoliv hudební progres. Satyricon mě tedy i po dvaceti letech pořád baví.. :)

Kontrolní kód
opište kontrolní kód

  NOVINKY VE ZKRATCE  /  další novinky