Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

Malé velké album. To jest jedna z letošních novinek řecké kapely Dodsferd. Proč mluvím o jedné z novinek? Protože kapela nám letos naservírovala hned dvě řadovky. První z nich je album A Breed Of Parasites, které trošku rozkryjeme právě teď.

Půl hodina délky, šest stop a black metal. Tento hrubý popis zdaleka nestačí. Zrovna přemýšlím, jestli jsem někdy použil slovní spojení progresivní black metal. Možná ano, možná ne, jisté je, že se mi dere do úst právě teď. Třeba ona deska nevyzní příliš uceleně a jeví se jako skládanka z různých ingrediencí, kdy výsledek vypadá asi jako segedín. Ale já se tomuto pokrmu nebráním, a pokud jste dostatečně otužilý, či minimálně zvědavý a vyhledávající nadšenci, nemělo by se vám stát, že tohle album mine vaše reproduktory, ať už jsou vsazeny do poctivého dřevěného kvádru, či do plastového mini odlitku. Jde o to, že Dodsferd na tomto albu mění náladu jak ženština v období… no prostě ve svém období. Při prvním poslechu jsem se musel hodněkrát ujišťovat, zda-li je album složeno skutečně z nových písní a ještě od té samé kapely. Jisté pojítko – black metal – zde samosebou je, ovšem ono zpracování a nelítostné zacházení s tímto žánrem dalo vzniknout albu, které stojí trochu mimo celé dění dané scény. Možná proto se stane trošku nepochopeným, odstrčeným, ne-li přímo zavrhnutým stoupenci černého kovu. O tom už je však vkus každého člověka. 

Vezmeme-li album chronologicky, zjistíme, že se de facto vyvíjí a nikoli přeskakuje z místa na místo. K onomu vývoji dopomáhají právě vložené instrumentální skladby, což jsou jakási preludia, či intra nazývejte si to, jak chcete. Jedno z nich otevírá celé album, aby byl posluchač důkladně připraven ke vpádu následující ryze black metalové úderky Days Of Mental Deterioration. Tahle věc rozvíří prach jak zednická sbíječka nemilosrdně kutající stoleté cihly prastarého činžovního domu. Následuje první most, který ku svému konci do kotle vmíchá novodobou elektroniku. Co to, kde to najednou jsme? A pak to přijde. Výborný cover na Jidáše Iškariotského Eternal Bliss… Eternal Death si to najednou začne kolem líně vléci, jako nějaký funerální průchod. Nálady jsou haleny veskrze pozitivně a celá skladba nakonec vyznívá dosti honosně a bohatýrsky. Vyložená lahůdka. Nu, nenadějeme se dlouho a přijde další intermezzo, tentokrát trochu tajuplněji laděné a vcelku detailně propracované. To připraví půdu pro závěrečnou věc Burning The Symbols Of Your God. Šok! Po onom intru by mnohý čekal nějakou fajn chmurnou věc, ale rozezní se cosi, co by v klidu obstálo v repertoáru kdejaké hardcoreové kapely s vytetovaným sXe na zápěstí. No, nechci zase moc přehánět, ale je to vážně změna. Především onen nástup skladby. Během svého trvání se nebojí pohrát si i s trochu vyloženě progresivními pasážemi, kterou je například ta, ve které zní krásně akustická kytara se specifickým hlasem. Nebo citlivé sólo ve čtvrté minutě. Její konec je taktéž kapitola sama o sobě… Inu, řádné vyblbnutí.

Když to nakonec celé sesumírujeme,  tak zjistíme, že kapela přišla pouze se dvěma novými skladbami, které k sobě absolutně nesedí. I když nesedí… nebuďme úzkoprsí. Otevřeme své oči, uši, srdce a třeba i… dýchací cesty. Neobyčejných a zejména nečekaných zvratů se můžeme dočkat, když si pustíme tuhle desku, která byla pojmenována jako plemeno parazitů. Možná těmi parazity jsou právě mísící se styly. Možná je to i něco zcela jiného a nakonec možná je to úplně jedno. Jisté je to, že za pozornost a poslech toto album určitě stojí.