Transfer
 
  Přihlášení  

Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

  RECENZE

zpátky na seznam recenzí
Echoes Of Eon - Immensity

Echoes Of EonImmensity

Bhut22.11.2013
Zdroj: mp3 (320 kbps)
Posloucháno na: Sony CMT-NEZ3, 2x 10 W
VERDIKT: Odlehčete mysl od zbytečných břemen a takto nazí vniknete do hlubin vod Echoes Of Eon a jejich čiré kytarové studánky Immensity.

Co bychom to byli za Echoes zine, kdybychom se nevěnovali těm pravým ozvěnám. Zejména když se jedná o ozvěny věčnosti, respektive Echoes Of Eon. Je to nenápadná kapela z Polska. Hrají (převážně instrumentální) experimentální post-rock, nebo metal, to už máte vcelku jedno. V letošním roce obdařili uši posluchačů deskou Immensity a my se nad ní trošku pozastavíme.

 

Z dáli volají jemné tóny kytar, odrážejí se od skal a končí kdesi v končinách příštích. Nekonečný odraz, impuls, ozvěna. Na věky tu není nikdo z nás, ale hudba ano. A proto bychom měli klást důraz na její kvalitu, ať ta památka nějak vypadá. Právě doléhající ozvěna desky Immensity patří, já to prozradím hned na začátku, k těm vyloženě líbezným a zdařilým. Hudba se otírá o progresivní vyhrávky, které mnohdy evokují black metalové rifování. Tempo je však pomalejší, učesanější a rozhodně nevniká do žádných satanských rituálů. Prolíná se s pomalými pasážemi, střídá nálady a klade důraz na atmosféru. Intenzivní zážitek dokreslují požitkářské bicí a jemný lesk elektroniky. Ale ta nezbedná kytara tu má zcela zásadní slovo a stává se dominantou celého díla. Veškeré písně jsou stavěny zejména na její obrovské škále možností. Variabilní nástroj, se kterým kapela zachází jak s relikviářem. 

 

Je mi jasné, že hnidopiši mohou namítat, že ten a tamten moment slyšeli kdesi jinde a třeba i lépe. Ale proč být neustále úzkoprsí? Ponořte se do hlubin této podmanivé hudby. Tahle deska vás totiž dostane od samého začátku. Nečeká na nic, jde rovnou na věc. Jakkoliv je album přímočaré, věřte, že napětí bude i tak nemalé. Při každém rozechvění struny bude vaše mysl odlétat dál a dál. Stejně jako putuje ozvěna od stěny ke stěně, tak poplují vaše myšlenky. Z letargie člověka vytrhne až závěrečná skladba Japet. Do jejího lůna byl vsazen zpěv – čistý, mužský, hladivý. Ani tentokrát to nebude žádná divočina, ale další nádherný výlet. Přestaňte alespoň na moment být tím, co máte napsáno v občance a v pracovní smlouvě. Odlehčete mysl od zbytečných břemen a takto nazí vnikněte do hlubin vod Echoes Of Eon a jejich čiré studánky Immensity.

 

Precizní album plné momentů, při kterých se chvěje srdce. Toto album je totiž detailní - je tvrdé, puntičkářské, chladné a především podmanivé. Jediný přesun tónu by jej zbořil. Vše je poskládáno s naprostou přesností. Tak, aby se líbilo a aby dokázalo oslovit od prvního setkání.


Autor hodnotí:

Čtenáři hodnotí:

Tvoje hodnocení:


  DISKUZE K RECENZI

zrušit

Reagujete na komentář

parlost / 3.8.14 13:17

Pro mě je Mike Oldfield jeden ze svaté trojice: Pink Floyd, Vangelis, Mike Oldfield. Hudbu jsem začal poslouchat jako -náctiletý v druhé polovině let devadesátých a Mike Oldfield byl myslím druhý autor (po Vangelisovi), který mě chytl za srdce albem Islands, ke kterému jsem se nějak náhodou dostal. Pro mě jsou nejlepší alba. Crises (1983), Islands (1987), Tubular Bells II. (1992), Voyager (1996), Guitars (1999). Následný odklon od kytarové hudby, které započalo už paradoxně albem Tubular Bells III. mě zase tak moc nesedl. Jako mladší jsem si i říkal, že by bylo super, kdyby Mike překvapil rockovým albem ve stylu let osmdesátých. Stalo se téměř o patnáct let později a přiznám se, že při poslechu prvního singlu (Sailing) jsem byl nepříjemně překvapen. Ostatní písně jsou naštěstí laděny jinak, ale i tak je pro mě album trochu zklamáním. Celkově mě přijde monotónní, bez nějakých výraznějších kytar, zapamatovatelných okamžiků a trochu mě i zarazilo, že vše zpívá jeden (byť dobrý) zpěvák. Nicméně jak už v mnoha recenzích zaznělo, toto album se musí naposlouchat. Po více posleších jsem k němu byl smířlivější. Jsou okamžiky, které se mi líbí docela dost: např. kytarové sólo v Castaway či píseň Nuclear. Každopádně Mike už má své "odskládané" a nedá se čekat, že by v současném věku nějak hýřil inovativností a kreativitou. Ostatně po The essential Mike Oldfield (1997) se už jeho hudba čím dál více množila odkazy na Tubular Bells a další starší věci (např. vyloženě nevhodné zařazení jinak celkem slušné písně Man in the Rain do alba Tubular Bells III., ke kterému tato "kopie" Moonlight Shadow měla připoutat pozornost). Takže pro mě je to slušné album, avšak není dost dobré na Mika. Nicméně, Mike za svou kariéru byl už párkrát v útlumu, aby následně šokoval nějakým excelentním albem.

Kontrolní kód
opište kontrolní kód

  NOVINKY VE ZKRATCE  /  další novinky