|
|
||||||||||
Představit si portlandskou kapelu Eight Bells znamená mít v rovnováze cit pro doomovou melancholii, psychedelický rock a zrovna tak ctít zálibu sepraného prádla nevábných domácností sludge metalu. Taková atmo prasečinka s přesahy, chtělo by se říct. Ale protože je v hudbě Eight Bells přece jen dost melodických a proluftovaných pasáží, ta původní špína se mění v docela milé, ale pikantní koření. Pro přiblížení jsme stylově blízko kapelám jako Giant Squid, Cormorant nebo Grayceon. Takže vítejte, pokud jste zvyklí se pohybovat v těchto místech, tzn. na americkém kontinentu. To ale není všechno. Nedá totiž zas tak moc práce a představivosti vykřesat jistý vliv prog rockových bardů jako jsou Hawkwind nebo King Crimson. Všechno velmi slušné adresy, ale Eight Bells jsou pořád hlavně metal a divočina. A abychom to na závěr potvrdili, tu poslední minci výrazové pestrosti má ve své gesci částečné obcování s black metalem. A to už vážně stačí.
Eight Bells jsou zkrátka americká post-doomová škola s více vlivy a pohnutkami jak dát vale klasice a vesele (vlastně smutně) experimentovat. Dát na otevřenou přelétavost a zálibu v progresivním pojetí, ale nezapomínat u toho na pocity zmatlaného povaleče ve sludge košili. Výsledkem je poeticky krkolomná hrubá záplata na melancholii a krásu. Už jsem to někde použil, ale tento typ muziky je přesně jako v té pohádce s koloběžkující Dádou - učesaná, neučesaná. I Legacy Of Ruin takto nějak zní - je krásné i ušpiněné, s výhledy do dálky i smířlivě přízemní.
Výčet jmen v prvním odstavci může znít trochu neuspořádaně, ale taky má dar probudit chutě po noření se do zvláštního světa, kterému sice pořád vládne doom, ale je prostě jiný, plný různých překvapení. Eight Bells už ale fungují víc jak desetiletku, takže platí za ostřílené matadory. To malé představení na úvod berte spíš jako seznamovací akt v rámci prvního většího článku na Echoes. Legacy Of Ruin je třetím albem kapely a jako takové má platit za to s největším přehledem. Hlavně má ale symbolizovat soundtrack ke konci světa, zaoceánsky harmonické spojení temnoty i světla. Je v něm po kouscích rozházená ztráta, lítost, smrt i úpadek lidskosti. Holt taková labutí píseň umírající planety podle Eight Bells. Dobrá, takto to jde rozhodně pojmout a pak už záleží na tom, kdo je jak nakloněn se ztotožnit s tím, co má tahle kapela vlastně za lubem. Já se prvně ostýchal, různě se k tomu všemu neměl, až stejně zvítězila prostá zvídavost, chuť to podstoupit, byť by to mohlo bolet. Na druhou stranu, kdo je zvyklý, ví jak se k tomu postavit.
Melyndin lkající a až mysteriózně položený vokál vyčnívá, ale není jediným vypravěčem. Jen je k tomu hrubě progresivnímu bigbítu na pomezí strachu ze záhuby dalším typickým znakem kapely. Takovým, co to netradiční setkání umí prohloubit. I když se promo alba vychloubá velkým producentem a hrou pro širší publikum, zvukově to zrovna velká darda není. Popravdě, materiál zní docela slisovaně, ještě že to není aspoň v mém případě tak rapidní, že by to mělo vliv na funkci apatického brblala. Takže si s lehkými výhradami poslechy umím užít a brumlám si pod vousy jen někdy. Daří se mi nad to povznést.
Ona povznášející je i samotná tvorba Eight Bells. Eklektický doom metal, v němž koluje vášeň i hlad po určitém druhu výstřednosti. Něčem spalujícím a mrtvolném v jinak docela přívětivém světě. Moc přívětivého však nenajdeme v otvíráku alba, skladbě Destroyer. Tu bych nazval něčím jako zničující taktikou pro případ jak si představit doom metalové album. Tento pocit však nahrazuje hned následujcí The Well a její pomalý rozjezd. Za mě nejlepší skladba desky. Táhlý, epický a pod pokličkou bouřící neklid, pádný důvod mít se na pozoru a dát si za rovnítko, že něco rozhodně není v pořádku. I melancholie Nadir, byť se svým naturelem zdá být témeř nerozbitná, je vystavena jakémusi zvláštnímu podprahovému tlaku, kde se budí něco zlověstnějšího, než je obyčejný výlet v kilech atmosféry. Od Pink Floyd až k black metalu, tak by se ve zkratce dal nazvat song The Crone. Ale já to říkal už v úvodu, tahle apokalypsa má své vlastní parametry.
A sumář? Nadšení to není, jako spíš důvěra v něco, co mě zákonitě nakopne, když budu prahnout po něčem co přesahuje klasiku doomových hranic po americku a přitom se u toho nemusím nutně zbláznit v něco šíleně avantgardního. Takový záběr zase Eight Bells nemají. Jsou prostě sví, jejich melancholie zvláštně hoří.
Autor hodnotí:
Čtenáři hodnotí:
Tvoje hodnocení:
Label:Prophecy Productions
Vydáno:Únor 2022
Žánr:prog / doom metal
Melynda Jackson - vokál, kytara
Brian Burke - bicí
Matt Solis - baskytara, vokál
1. Destroyer
2. The Well
3. Torpid Dreamer
4. Nadir
5. The Crone
6. Premonition
Edremerion
Ambre Gris
Chaos Echœs
Tone Of Things To Come (EP)
Media Data
Adore Resurrect
Usurpress
Interregnum
Animé
Cuts
Kabaret doktora Caligariho
Hry pro Marii
Griffon
Ὸ θεὀς ὸ βασιλεὐς
Fates Warning
Still Life (live)
Boris
W
Tartaros
The Red Jewel
Temnovrat
Granʹ Beskonechnosti
Hanging Garden streamují své live EP Citylight Sessions, které vychází u Agonia Records. Na koncert mrkněte na TOMHLE odkazu.
18.4.2024Ze svého nadcházejícího alba Cutting the Throat of God, které vyjde 14. června na Debemur Morti, zveřejnili Ulcerate nový singl To Flow Through Ashen ...
17.4.2024Z nové společné desky Pačesse a Báry Basikové vzešel videoklip ke skladbě Vlk mezi vrbami, který můžete shlédnout ZDE. Celou desku nazvanou Katechismu...
15.4.2024Netradiční domácí projekt Fuj Kluk zveřejnil nové video ke skladbě Pod drnem - sledujte ZDE.
12.4.2024Pestilence zveřejnili druhý singl ze své připravované best of the best desky Levels of Perception, která vychází 26. dubna u Agonia Records. Skladbu S...
© ECHOES 2012, All Rights Reserved
Logo & web design by © Ondrej Hauser
Code by Ivosch
Runs on © iSys
Všechny články a recenze na stránkách echoes-zine.cz podléhají licenci Creative Commons
Uveďte autora-Neužívejte dílo komerčně-Nezasahujte do díla 3.0 Unported.