Transfer
 
  Přihlášení  

Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

  RECENZE

zpátky na seznam recenzí
Elbe - Peculiar

ElbePeculiar

Victimer3.10.2025
Zdroj: mp3 (320 kbps) / promo od kapely
Posloucháno na: notebook / minivěž / phone / TV
VERDIKT: Potřetí a znovu jiní Elbe. Nejodvážnější ve svém universálním prostoru, hledající a jistí sami sebou. Peculiar je povedenou výzvou po všech stránkách.

Jeseničtí atmosférici Elbe jsou tvární a jejich nové album to potvrzuje. Peculiar je deskou číslo tři a potřetí představuje kapelu v jiném rozpoložení. Atmosférická muzika Elbe si zachovává své typické znaky a postupy, ale stát na místě jí není vlastní. Hýbe se různými směry, rozpíná se, hledá a nachází nové prostory ke svému sebevyjádření. Po čistě instrumentálním a scénicky post-rockovém debutu Sudety, zůstali Elbe věrni kraji, odkud tohle jméno pochází, ale vsadili na tvrdší notu na své druhé desce Eschatology. S hrubým vokálem Insomnica a doomovější podobou sebe sama obklopili jesenické hory zatěžkané hustým oparem. Šli víc do odkazu hor, do hloubky, do hrubších metalových kontur a znovu dali vyniknout své atmosféričnosti. Na té je celé dosavadní sdělení Elbe založeno a je tomu tak i v případě třetí desky. Novinka Peculiar je jí vyloženě prostoupena.


Ale máme tu zase trochu jiné Elbe. První změna je na postu vokalisty, Insomnica vystřídal Pavel Hrnčíř ze Silent Stream Of Godless Elegy, a pak tu máme uchopení tvorby jako takové. Pokud jste byli jako já nasáklí druhým albem tak moc, že jste vnímali Elbe jako doom metalovou kapelu, je ta hudební změna docela zásadní. Nebo aspoň zpočátku. Část doomu je v kapele pořád, ale už to vůbec není hlavně o něm. Takže tu máme Elbe potřetí a potřetí jinak. Peculiar je atmosférická, nové obzory objevující kolekce, u které jsou berličky v podobě stylových přirovnání už trochu zbytečné. Jasně, jsou to asi hlavně ty, které jsou vypsány napravo od recenze, ale tady hovoří hudba svým jazykem. Elbe jsou nadstyloví atmosférici, vypravěči svých příběhů. Důležitá je právě ta atmosféra, její účinky a propojení všech míst, kam se Elbe nezdráhali zajít v jedno místo vypovídající. A tím je Peculiar.

 

https://www.echoes-zine.cz/files/editor/Victimer/elbe%20band25.jpg


Hudba na nové album vznikla už v letech 2023-2024 a až potom k ní byly přidány vokály. Pavel Hrnčíř je podepsán také pod texty a jako vokalista neuvěřitelně vyrostl. Vnímám to tak, že proměnlivost hudby samotné si žádala své speciální přispění i po stránce zpěvu a Pavel tomu dal potřebné výrazy. Dokáže měnit polohy hlasu a jeho rejstřík je pro mě překvapením. Až jsem začal hledat, kdo další se na desce vokálně podílel, protože těch hlasových poloh je na na ní docela dost. Pak je to o tom, jak dokázat sladit hudbu, která se ráda proměňuje, právě s vokálem. Tím, že zpěv vznikal až po hudbě, bylo vzájemné sladění do finální podoby asi docela zajímavou zkušeností. A povedlo se.


Před deskou vypuštěné singly jsem trochu ignoroval, pustil si jen kousek a chtěl mít až potom, co deska vyjde vše pohromadě. Náznaky jsem zachytil, ale nezatěžoval se jimi. Taky musím přiznat, že jsem si nechal první poslechy právě do jesenických hor a ten úplně první mě trochu vylekal rozhodil. To je ta zatíženost na desku Eschatology, kterou jsem si prostě velmi oblíbil. Ale to ke mně jenom nepronikly skutečné dopady nového alba. Na druhou stranu byla dostatečně podrážděna zvědavost, což je dobře. Nakonec nebylo těžké se do Peculiar a jeho nastavení dostat. Album je provázané a i když skladbu od skladby trochu odbočuje a přepíná, nepřepíná to hlavní, a to je právě ta typická zádumčivá prosněnost Elbe.

 


Zkušenost a hudební dospívání ve světě Elbe na Peculiar kulminuje. Album působí nezatíženě, universálně, přičemž umí i zostřit svoje riffy a poslat ven growling, ale důležité je to sladění. Lehkost a přirozená chuť jít dál převládá. Došlo mi, že zrovna o tom to na novince je. Že se Elbe oprostili od čistě post-rockových nebo doomových postupů a vše spojili. Že ty berličky možná zprvu brali, možná se o ně i opřeli, ale pak je zahodili. Hledali, nacházeli a přidávali. A je samozřejmě jedno, jestli jsou dnes klidnější nebo tvrdší, ale schopnější dosáhnout širšího vyjádření, které nezní zmateně nebo křečovitě. Peculiar jsou zase jiní Elbe, ale především rozhodnutí nestát a jít se svým náladotvorným Já dál. Snad se dá říct, že jsou experimentálnější, ale pořád tam, kde jsou jako doma. Jsou prostě odvážnější a mohou si to dovolit.


Sedm skladeb Peculiar mluví každá sama za sebe a tvoří jeden ucelený příběh. Rozsah překvapí, hudební i vokální, ale ne schopnost se pouštět do nových výzev. Ta je vrozená a je třeba s ní počítat. Co album, to jiní Elbe. Peculiar je rozhodně největší výzvou kapely. A splněnou minimálně tím, že se podařilo znovu probudit emoce na úroveň silného zážitku. Je to jiné, je to nové a je to živé. Hodně živé, což potvrzují další poslechy a nechuť se jich zbavit, pokračovat. Tento typ desek můžu, když s jídlem roste chuť a ta chuť se nepřejídá. A chuť nových Elbe je o objevování sebe sama. Zprvu k lehkému vylekání a potom... moc, moc dobrá.


Autor hodnotí:

Čtenáři hodnotí:

Tvoje hodnocení:


  DISKUZE K RECENZI

zrušit

Reagujete na komentář

jazzko / 28.1.14 14:49

Zkusil jsem si pustit poslední desku Satyricon, navnaděn recenzí, zvědavý po hlasité kritice fanouškovské obce. Nutno na začátek říct, že Satyricon jsem poslouchal od vydání Nemessis až po Now, Diabolical. Poté jsem se, pro celkově stagnující metalovou scénu, která už mě neměla příliš čím obohatit a z mého pohledu jenom opakovala již opakované, zcela odklonil k hudebním žánrům, které s metalem nemají zhola nic společného, avšak které mi umožnily můj další hudební vývoj. Kapely jako Satyricon, Emperor, Dimmu Borgir, CoF, Immortal, Enslaved a mnozí jiní, na které si z hlavy třeba už ani nevzpomenu, to vše byla jména, která se v mé hudební aparatuře v devadesátých letech, ale i v novém miléniu, objevovala velmi často. Nyní, po osmi letech, jsem zvědavě sáhnul po novince od Satyricon. Satyricon jsou na první poslech umírněnější, pomalejší, čitelnější a jaksi hladší. Ta tam je zběsilé tempo z Extravaganzy, zmizel nádech středověku z Nemessis Divina, postrádám i rockovou přímočarost z Volcana či z Diabolical. Kapela patrně měla vždy za cíl neustrnout na stejném místě a snaha o jakýsi posun v celkovém hudebním vyznění je s přihlédnutím k věku tvůrčího dua Satyr-Frost z mého pohledu zcela pochopitelná a logická. Jinak se na hudbu (ale celkově na jakýkoliv jiný druh umění) dívá člověk kterému je 20 let a jinak ten, kterému je už více než čtyřicet. Syrovost, rychlost a technickou složitost nahrazuje důraz na přednes tónu a hra s barvami zvuku. Rozumím tedy klidným pasážím i rozhodnutí pro analogovou nahrávku (která mimochodem na kvalitní aparatuře zní opravdu velmi dobře). Pánové už nemají potřebu dokazovat, že jsou schopni nadzvukových sypaček a extrémní syrovosti (to ostatně stále jsou), byť i na této desce kdo chce, ten tam i tyto aspekty bez problémů najde. Milovníci extrémní řežby se už hold musí poohlédnout někde jinde. Na chvilku bych se pozastavil při tolika propírané kontroverzní skladbě Phoenix. Je pro mně opravdu překvapením, že jí nazpíval někdo jiný, a že vůbec došlo k rozhodnutí použít čistý vokál. Satyrův hlasový projev přitom považuji za snad to nejlepší a nejďábělštější, co jsem v tomto úzce profilovaném žánru kdy slyšel. Phoenix ale není špatnou skladbou a rozhodně nesdílím názor (patrně většinový), že by byla skladba nazpívaná ležérně, či snad zcela odfláknutá. Naopak, mám pocit, že se dotyčný zpěvák do skladby opravdu snažil položit a v rámci svých hlasových možností vydal ze sebe maximum. Že v žánru jako takovém (a klidně i v celém metalu) zcela chybí opravdu kvalitní zpěváci (čest výjimkám jako třeba Anneke z ex The Gathering), to je holý fakt, avšak na druhou stranu, metalová hudba nikdy nebyla tím správným prostorem pro opravdové zpěváky, ti se realizují ve zcela jiných hudebních žánrech a je to tak naprosto v pořádku. Skladba Phoenix tak pro mně zůstává zajímavým oživením desky a byť bych nechtěl, aby byla třeba taková deska celá, jako jednotlivá skladby vsazená do celku mi přijde více než povedená. Satyricon dozráli do dospělosti a pokračují tak tam, kde je to z mého (ale snad hlavně z jejich) pohledu logické. Rozhodně se jedná o správný krok a za sebe jsem rád, že se Satyricon odmítá zařadit do obrovské haldy kapel, které hrají 20 let stejnou hudbu s minimem invence a s totální rezignací na jakýkoliv hudební progres. Satyricon mě tedy i po dvaceti letech pořád baví.. :)

Kontrolní kód
opište kontrolní kód

  NOVINKY VE ZKRATCE  /  další novinky