Transfer
 
  Přihlášení  

Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

  RECENZE

zpátky na seznam recenzí
Ellende - Ellende

EllendeEllende

Victimer25.9.2013
Zdroj: mp3 (320 kbps)
Posloucháno na: JVC UX-H330, PC, KOSS KTX/PRO1
VERDIKT: Solidní varianta jak naložit s procházkami lesem spolu s post - blackovou melancholií, podzimem v srdci a myslí v chmurách. Samozřejmě o samotě.

ELLENDE, to jsou emoce proudící skrze tóny zamračené oblohy, jako pouť zbloudilce podléhajícímu vlastnímu utrpení a stranění se ostatních. Ale hlavně je to projekt jistého Lukase, který se shédl v black metalem vykládaných depresí a vůbec stavů vnitřní úzkosti. Ve vyjádřeních šeré atmosféry polykající smutek a mlhu po okolních lesích, stejně jako to umí Fen, Dordeduh nebo třeba sousedi Harakiri For The Sky. Nejde ani tak o to, kolikrát za sezónu se člověk s podobně uvažujícím podivínem setká, jako spíš o to, čeho je tento samotář schopen a co jeho svět dokáže nabídnout. V případě ELLENDE jsem mile překvapen a opakovaně si z těchto melancholií naditých příběhů předčítám večer co večer.

 

ELLENDE, to je nová akvizice důvěrně studující vlastní smutek v domovském Grazu, která mi letos prolétla smysly pouze jednou. Bylo to díky Divadlu duchů II - festu věnovanému black metalovým a ambietním souborům konanému na konci zimy v Rosicích u Brna. Tahle jedna jediná připomínka je ovšem pořád dost na to, jak jsem kapelu vnímal v minulosti. Tedy nijak. Dva roky fungující formace, loni vydané EPko a letos v srpnu debutová placka. To je veškerá historie. EP "Rückzug in die Innerlichkeit" mne minulo, stejně jako nevědomost o působení jisté Anne, která se na jeho tvorbě spolupodílela, ale u novinky její jméno chybí. Lukas si vystačil se dvěma hosty, které na koncertech střídá kompletní nástrojové osazenctvo. Noční výšlapy k utřídění myšlenek však podstupuje pouze sám, doprovodu a matoucích rušitelů netřeba. Má svou samotu rád.

 

Šestice zakaboněných skladeb mne doprovází věrně když jdu spát, když po ránu neumím rovně stát a když předpověď počasí opět nesouhlasí a lepší než řešit bezradnost další nasazené rosničky je poklidný poslech tohoto alba. Umí být příjemné. Při všech svých proměnách na mne i po mnoha posleších působí komorně, skromně a nenabubřele. Akustické vyhrávky střídá drsný vztek, vichřice a pomálu užité zvuky zvenčí, jejichž přítomnost je výmluvná. Venku začíná být zima, sychravo a psa by nevyhnal. ELLENDE hodnověrně rozložili své emoce a nebýt jisté muzikantské neobratnosti, která se tu a tam objeví, bylo by to téměř dokonalé souznění se vším tmavým, bezvýchodným a k nasrání. Jistě, chce to víc zkušeností, víc se vyhrát, ale nastoupená cesta je ve vší té negativní náladě jasná a pozitivní. Pomahájí tomu také decentně užité smyčce, klavír, občasná deklamace a zejména rozum velící nikam se bezhlavě nehnát, umět se zastavit a naslouchat větru, vodě či plamenům ohně. Klišé? Asi ano, ale Lukasův způsob podání má své kouzlo. I proto jsem vybral skladbu "Berge", mou favoritku a vhodný vzorek nálady debutujícího poutníka.

 


Autor hodnotí:

Čtenáři hodnotí:

Tvoje hodnocení:


  DISKUZE K RECENZI

zrušit

Reagujete na komentář

jazzko / 28.1.14 14:49

Zkusil jsem si pustit poslední desku Satyricon, navnaděn recenzí, zvědavý po hlasité kritice fanouškovské obce. Nutno na začátek říct, že Satyricon jsem poslouchal od vydání Nemessis až po Now, Diabolical. Poté jsem se, pro celkově stagnující metalovou scénu, která už mě neměla příliš čím obohatit a z mého pohledu jenom opakovala již opakované, zcela odklonil k hudebním žánrům, které s metalem nemají zhola nic společného, avšak které mi umožnily můj další hudební vývoj. Kapely jako Satyricon, Emperor, Dimmu Borgir, CoF, Immortal, Enslaved a mnozí jiní, na které si z hlavy třeba už ani nevzpomenu, to vše byla jména, která se v mé hudební aparatuře v devadesátých letech, ale i v novém miléniu, objevovala velmi často. Nyní, po osmi letech, jsem zvědavě sáhnul po novince od Satyricon. Satyricon jsou na první poslech umírněnější, pomalejší, čitelnější a jaksi hladší. Ta tam je zběsilé tempo z Extravaganzy, zmizel nádech středověku z Nemessis Divina, postrádám i rockovou přímočarost z Volcana či z Diabolical. Kapela patrně měla vždy za cíl neustrnout na stejném místě a snaha o jakýsi posun v celkovém hudebním vyznění je s přihlédnutím k věku tvůrčího dua Satyr-Frost z mého pohledu zcela pochopitelná a logická. Jinak se na hudbu (ale celkově na jakýkoliv jiný druh umění) dívá člověk kterému je 20 let a jinak ten, kterému je už více než čtyřicet. Syrovost, rychlost a technickou složitost nahrazuje důraz na přednes tónu a hra s barvami zvuku. Rozumím tedy klidným pasážím i rozhodnutí pro analogovou nahrávku (která mimochodem na kvalitní aparatuře zní opravdu velmi dobře). Pánové už nemají potřebu dokazovat, že jsou schopni nadzvukových sypaček a extrémní syrovosti (to ostatně stále jsou), byť i na této desce kdo chce, ten tam i tyto aspekty bez problémů najde. Milovníci extrémní řežby se už hold musí poohlédnout někde jinde. Na chvilku bych se pozastavil při tolika propírané kontroverzní skladbě Phoenix. Je pro mně opravdu překvapením, že jí nazpíval někdo jiný, a že vůbec došlo k rozhodnutí použít čistý vokál. Satyrův hlasový projev přitom považuji za snad to nejlepší a nejďábělštější, co jsem v tomto úzce profilovaném žánru kdy slyšel. Phoenix ale není špatnou skladbou a rozhodně nesdílím názor (patrně většinový), že by byla skladba nazpívaná ležérně, či snad zcela odfláknutá. Naopak, mám pocit, že se dotyčný zpěvák do skladby opravdu snažil položit a v rámci svých hlasových možností vydal ze sebe maximum. Že v žánru jako takovém (a klidně i v celém metalu) zcela chybí opravdu kvalitní zpěváci (čest výjimkám jako třeba Anneke z ex The Gathering), to je holý fakt, avšak na druhou stranu, metalová hudba nikdy nebyla tím správným prostorem pro opravdové zpěváky, ti se realizují ve zcela jiných hudebních žánrech a je to tak naprosto v pořádku. Skladba Phoenix tak pro mně zůstává zajímavým oživením desky a byť bych nechtěl, aby byla třeba taková deska celá, jako jednotlivá skladby vsazená do celku mi přijde více než povedená. Satyricon dozráli do dospělosti a pokračují tak tam, kde je to z mého (ale snad hlavně z jejich) pohledu logické. Rozhodně se jedná o správný krok a za sebe jsem rád, že se Satyricon odmítá zařadit do obrovské haldy kapel, které hrají 20 let stejnou hudbu s minimem invence a s totální rezignací na jakýkoliv hudební progres. Satyricon mě tedy i po dvaceti letech pořád baví.. :)

Kontrolní kód
opište kontrolní kód

Petr / 1.12.23 9:10odpovědět

Pro mne je toto album zážitkem. Byť mne silněji zaujaly jen některé skladby, stále si myslím, že k poslechu při prpcházkách sychravými dny je toto album jako stvořené. Co v recenzi nebylo zmíněno - Lukas je zároveň i malířem - sám stvořil obálku alba, která obsažené skladby dokonale vystihuje.

Victimer / 1.12.23 10:52odpovědět

Díky za komentář a doplňující informaci. Lukas je rozhodně talentovaný umělec.

  NOVINKY VE ZKRATCE  /  další novinky