Recenze: Enslaved - Vertebrae

RECENZE

/ zpátky na seznam recenzí

EnslavedVertebrae

Sarapis2.10.2008

Zdroj: mp3 (320)

Posloucháno na: PC

VERDIKT: Enslaved nepřekvapili směrem své umělecké cesty. Překvapili rychlostí, jakou se do těchto končin dostali, a nadhledem, s jakým se v nich pohybují. Kdo jejich tvorbu alespoň trochu sleduje, musí vědět, že každá deska Enslaved je výjimečným albem. „Vertebrae“ ale tentokrát nabízí ještě něco navíc, a tak o čisté desítce nemůže být sebemenších pochyb. Společně s „Isa“ je mým jasným favoritem celé tvorby kapely.

Enslaved jsou rok od roku abstraktnější, rok od roku náladotvornější, rok od roku rockovější. Vikingové sundali odřené helmice, odložili narezlé meče, nasadili zamyšlené výrazy a s mnoha filozofickými otázkami na jazyku se teď procházejí po zasněžených pláních lidské mysli.

Odklon od vikingské mytologie v textech a od tradičních hudebních výrazových prostředků valivého viking black metalu již není ve spojitosti s Enslaved žádnou novinkou, ale přinejmenším dvě předcházející desky „Isa“ a „Ruun“ rozhodně nebyly takovým skokem, jaké představuje novinka „Vertebrae“. Ze zmíněného triumvirátu alb, který v posledních letech významně promlouvá do vývoje severského progresivního metalu, je nejnovější počin nejdelší krok, který kapela ve své moderní biografii udělala. Zatímco alba „Isa“ i „Ruun“ obsahovala pasáže, které by se ve starší tvorbě kapely určitě neztratily a měla atmosféru předchozím deskám dost blízkou, „Vertebrae“ v tomto směru mnoho nenabízí a jako album dává definitivní vale striktně metalové éře Enslaved. O přízeň fanoušků bych ale strach neměl; ti otevřenější posluchači si kapelu našli už na začátku nového tisíciletí a posun na „Vertebrae“ jedině přivítají, no a ti konzervativnější už nad Enslaved beztak zlomili hůl někde kolem alba „Monumesion“ (2001), takže po oblevě zase nasněžilo a kapela se o pozornost metalových fans rozhodně obávat nemusí.

Dá se říct, že co nová deska Enslaved, to trochu jiný šálek kávy. O „Vertebrae“ to platí dvojnásob. Náznaky inspirace art rockové hudby sedmdesátých let zde nabývají mnohem výraznějších obrysů (např. „hammondkové“ klávesy v „Clouds“) a samozřejmě také už mnohokrát zmiňovaný odkaz amerických Tool je na tomto albu jasně slyšet („Center“). Není to však jen v konkrétních citacích, kompletně celá deska voní dávnou rockovou minulostí, která zde v atmosféře a zvukových proporcí pozvolna ožívá. Směr své cesty si ale Enslaved určují sami a na plagiátorství mají ještě dost vlastní invence, takže žádný strach.

Velkou předností „Vertebrae“ je to, že jde o naprosto kompaktní celek, kde nelze najít slabou chvilku. I uklidněné pasáže některých skladeb jsou dostatečně zajímavé a paradoxně vypjaté, že posluchače dokážou jednoduše strhnout. Možná že tyto střípky patří dokonce k těm nejemotivnějším momentům desky. Enslaved šalamounsky pracují s minimalistickými prvky a pohrávají si s kytarovými efekty a zvukovými rejstříky, aniž by byl posluchač přehlcen mnohobarevnou zvukovou koláží. To se dá ostatně také vysledovat u jejich už zmíněných amerických kolegů. Zvuk alba je šitý na míru jeho hudebnímu obsahu, a tak čekejte uhlazenější produkci. Ostré hrany kytar jsou mírně zabroušeny do kulata, takže místo rychlého vyříznutí srdce kuchyňským nožem vás očekává pomalejší dloubání polévkovou lžící (výjimkou budiž blackmetalové drhnutí v „New Dawn“). A pak je tu také čistý vokál, který s každou další deskou dostává stále více prostoru a jeho podíl na „Vertebrae“ berte jako vyústění vývoje i jako prýštící pramínek budoucnosti zároveň.

Autor hodnotí:

Čtenáři hodnotí:

Tvoje hodnocení:

DISKUZE K RECENZI

zrušit

Reagujete na komentář

jazzko / 28.1.14 14:49

Zkusil jsem si pustit poslední desku Satyricon, navnaděn recenzí, zvědavý po hlasité kritice fanouškovské obce. Nutno na začátek říct, že Satyricon jsem poslouchal od vydání Nemessis až po Now, Diabolical. Poté jsem se, pro celkově stagnující metalovou scénu, která už mě neměla příliš čím obohatit a z mého pohledu jenom opakovala již opakované, zcela odklonil k hudebním žánrům, které s metalem nemají zhola nic společného, avšak které mi umožnily můj další hudební vývoj. Kapely jako Satyricon, Emperor, Dimmu Borgir, CoF, Immortal, Enslaved a mnozí jiní, na které si z hlavy třeba už ani nevzpomenu, to vše byla jména, která se v mé hudební aparatuře v devadesátých letech, ale i v novém miléniu, objevovala velmi často. Nyní, po osmi letech, jsem zvědavě sáhnul po novince od Satyricon. Satyricon jsou na první poslech umírněnější, pomalejší, čitelnější a jaksi hladší. Ta tam je zběsilé tempo z Extravaganzy, zmizel nádech středověku z Nemessis Divina, postrádám i rockovou přímočarost z Volcana či z Diabolical. Kapela patrně měla vždy za cíl neustrnout na stejném místě a snaha o jakýsi posun v celkovém hudebním vyznění je s přihlédnutím k věku tvůrčího dua Satyr-Frost z mého pohledu zcela pochopitelná a logická. Jinak se na hudbu (ale celkově na jakýkoliv jiný druh umění) dívá člověk kterému je 20 let a jinak ten, kterému je už více než čtyřicet. Syrovost, rychlost a technickou složitost nahrazuje důraz na přednes tónu a hra s barvami zvuku. Rozumím tedy klidným pasážím i rozhodnutí pro analogovou nahrávku (která mimochodem na kvalitní aparatuře zní opravdu velmi dobře). Pánové už nemají potřebu dokazovat, že jsou schopni nadzvukových sypaček a extrémní syrovosti (to ostatně stále jsou), byť i na této desce kdo chce, ten tam i tyto aspekty bez problémů najde. Milovníci extrémní řežby se už hold musí poohlédnout někde jinde. Na chvilku bych se pozastavil při tolika propírané kontroverzní skladbě Phoenix. Je pro mně opravdu překvapením, že jí nazpíval někdo jiný, a že vůbec došlo k rozhodnutí použít čistý vokál. Satyrův hlasový projev přitom považuji za snad to nejlepší a nejďábělštější, co jsem v tomto úzce profilovaném žánru kdy slyšel. Phoenix ale není špatnou skladbou a rozhodně nesdílím názor (patrně většinový), že by byla skladba nazpívaná ležérně, či snad zcela odfláknutá. Naopak, mám pocit, že se dotyčný zpěvák do skladby opravdu snažil položit a v rámci svých hlasových možností vydal ze sebe maximum. Že v žánru jako takovém (a klidně i v celém metalu) zcela chybí opravdu kvalitní zpěváci (čest výjimkám jako třeba Anneke z ex The Gathering), to je holý fakt, avšak na druhou stranu, metalová hudba nikdy nebyla tím správným prostorem pro opravdové zpěváky, ti se realizují ve zcela jiných hudebních žánrech a je to tak naprosto v pořádku. Skladba Phoenix tak pro mně zůstává zajímavým oživením desky a byť bych nechtěl, aby byla třeba taková deska celá, jako jednotlivá skladby vsazená do celku mi přijde více než povedená. Satyricon dozráli do dospělosti a pokračují tak tam, kde je to z mého (ale snad hlavně z jejich) pohledu logické. Rozhodně se jedná o správný krok a za sebe jsem rád, že se Satyricon odmítá zařadit do obrovské haldy kapel, které hrají 20 let stejnou hudbu s minimem invence a s totální rezignací na jakýkoliv hudební progres. Satyricon mě tedy i po dvaceti letech pořád baví.. :)