Transfer
 
  Přihlášení  

Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

  RECENZE

zpátky na seznam recenzí
Eryn Non Dae. - Meliora

Eryn Non Dae.Meliora

Garmfrost8.8.2013
Zdroj: CD digipak, promo od kapely
Posloucháno na: Philips MCD183, Koss Porta Pro
VERDIKT: Připravte se na temné melodie a mnohdy až nepříjemnou atmosféru, která se jako černá nit táhne všemi písněmi. Zároveň očekávejte razantní metalovou nálož s hardcorovým nábojem.

Nechápu, jak je možné, že mi unikla loňská deska od francouzských ERYN NON DAE. „Meliora“. Až nám kapela sama napsala, zda nechceme zrecenzovat toto dílo, jsem zaregistroval, že „Hydra Lerania“ má následovníka. U „Hydra Lernaia“ jsem strávil mnoho příjemných chvil a tak radost z pěkně udělaného digipaku, který nám kapela poslala, byla velká. Zkrátka komfort.

 

Neočekával jsem, že se ERYN NON DAE. vzdálí od stylu, který opentlil „Hydru Leraniu“ a ronvěž, že se nijak výrazně nezlepší coby instrumentalisté a skladatelé. Na druhou stranu už na debutu skupina dokazovala, že se jedná o velice šikovné muzikanty a že s nimi do budoucna musíme počítat.

 

Děsivá obálka mi evokuje spíš black metal a příbuzné žánry (srovnejte s novými MasseMord). Alespoň vás připraví na temné melodie a mnohdy až nepříjemnou atmosféru, která se jako černá nit táhne všemi písněmi. Nedoporučuju poslouchat v unaveném stavu nebo dokonce v psychické nepohodě. Žánrově bych řekl, že ERYN NON DAE. neopustili groove metal s post hardcorovým oparem. Ale jakoby do svého soundu připouštěli psychedelii či dokonce art rockový dotek. Sedmero skladeb se zde rozpíná na ploše bezmála hodinové a při poslechu si stěží všimnete, že ta hodinka utekla.

 

 

Úvodní „Chrysalis“ konejší posluchače prvními dvěma minutami epickým rozjezdem, který rozhodně nenapoví, co bude následovat. Nepřipraveni jste vhozeni do peřejí a je jen na vás, zda se (ne)utopíte. „The Great Downfall“ je nejdelší song alba a právě zde slyším nejvyzrálejší kroky muzikantů, kteří se zde rozmáchli jako staří umělci svým štětcem před obrazem, zobrazujícím propasti a strasti života, který se jen přetvařuje, že je hezký a smysluplný. V případě dalších songů mám pocit, jakoby pánové vyhrabali starší nápady ze šuplíku. Zvukově sedí do nového odění, ale náladou a zápalem by krásně zapadly do minulé sbírky. Až poslední dvě písně mi opět dodaly úžasný pocit zvukové hloubky začátku „Meliory“. Zejména pak závěrečný monolit „Hidden Lotus“ s konečnou gradací.

 

Jak se postavit k této parádní desce? Po neskutečném začátku propadá ERYN NON DAE. v prostřední části o třídu níž, ze které ale v závěru opět vytrysknou do extáze. Jsem nadšený z rytmické sekce, která celek vede bezpečně do cíle, byť kapela disponuje dvěma kytarami. Aby nedošlo k mýlce, kytary umí kouzlit hradby tónů a melodií s citem zkušených harcovníků. Nicméně právě basa s fenomenální rytmikou, jdoucí si vlastní cestou a zároveň držící ohromné plochy pohromadě, jsou tím, co album tvoří nadprůměrným. Líbí se mi pěkně propojené duo hlasů Mathieu Noguese a kytaristy Francka Quintina. Provedou vás „brutálními“ hrdelními zpěvy, growlingy a také různými šepoty.

 

Když se nad deskou zamyslím, líbí se mi v podstatě vše, nebýt zmíněného lehkého propadu v prostřední části desky. Nebýt toho, označil bych „Melioru“ skvostem. Vzhledem k růstu muzikantů ERYN NON DAE. pevně věřím, že si další počin kapely takovou chválu právem vyslouží.


Autor hodnotí:

Čtenáři hodnotí:

Tvoje hodnocení:


  DISKUZE K RECENZI

zrušit

Reagujete na komentář

jazzko / 28.1.14 14:49

Zkusil jsem si pustit poslední desku Satyricon, navnaděn recenzí, zvědavý po hlasité kritice fanouškovské obce. Nutno na začátek říct, že Satyricon jsem poslouchal od vydání Nemessis až po Now, Diabolical. Poté jsem se, pro celkově stagnující metalovou scénu, která už mě neměla příliš čím obohatit a z mého pohledu jenom opakovala již opakované, zcela odklonil k hudebním žánrům, které s metalem nemají zhola nic společného, avšak které mi umožnily můj další hudební vývoj. Kapely jako Satyricon, Emperor, Dimmu Borgir, CoF, Immortal, Enslaved a mnozí jiní, na které si z hlavy třeba už ani nevzpomenu, to vše byla jména, která se v mé hudební aparatuře v devadesátých letech, ale i v novém miléniu, objevovala velmi často. Nyní, po osmi letech, jsem zvědavě sáhnul po novince od Satyricon. Satyricon jsou na první poslech umírněnější, pomalejší, čitelnější a jaksi hladší. Ta tam je zběsilé tempo z Extravaganzy, zmizel nádech středověku z Nemessis Divina, postrádám i rockovou přímočarost z Volcana či z Diabolical. Kapela patrně měla vždy za cíl neustrnout na stejném místě a snaha o jakýsi posun v celkovém hudebním vyznění je s přihlédnutím k věku tvůrčího dua Satyr-Frost z mého pohledu zcela pochopitelná a logická. Jinak se na hudbu (ale celkově na jakýkoliv jiný druh umění) dívá člověk kterému je 20 let a jinak ten, kterému je už více než čtyřicet. Syrovost, rychlost a technickou složitost nahrazuje důraz na přednes tónu a hra s barvami zvuku. Rozumím tedy klidným pasážím i rozhodnutí pro analogovou nahrávku (která mimochodem na kvalitní aparatuře zní opravdu velmi dobře). Pánové už nemají potřebu dokazovat, že jsou schopni nadzvukových sypaček a extrémní syrovosti (to ostatně stále jsou), byť i na této desce kdo chce, ten tam i tyto aspekty bez problémů najde. Milovníci extrémní řežby se už hold musí poohlédnout někde jinde. Na chvilku bych se pozastavil při tolika propírané kontroverzní skladbě Phoenix. Je pro mně opravdu překvapením, že jí nazpíval někdo jiný, a že vůbec došlo k rozhodnutí použít čistý vokál. Satyrův hlasový projev přitom považuji za snad to nejlepší a nejďábělštější, co jsem v tomto úzce profilovaném žánru kdy slyšel. Phoenix ale není špatnou skladbou a rozhodně nesdílím názor (patrně většinový), že by byla skladba nazpívaná ležérně, či snad zcela odfláknutá. Naopak, mám pocit, že se dotyčný zpěvák do skladby opravdu snažil položit a v rámci svých hlasových možností vydal ze sebe maximum. Že v žánru jako takovém (a klidně i v celém metalu) zcela chybí opravdu kvalitní zpěváci (čest výjimkám jako třeba Anneke z ex The Gathering), to je holý fakt, avšak na druhou stranu, metalová hudba nikdy nebyla tím správným prostorem pro opravdové zpěváky, ti se realizují ve zcela jiných hudebních žánrech a je to tak naprosto v pořádku. Skladba Phoenix tak pro mně zůstává zajímavým oživením desky a byť bych nechtěl, aby byla třeba taková deska celá, jako jednotlivá skladby vsazená do celku mi přijde více než povedená. Satyricon dozráli do dospělosti a pokračují tak tam, kde je to z mého (ale snad hlavně z jejich) pohledu logické. Rozhodně se jedná o správný krok a za sebe jsem rád, že se Satyricon odmítá zařadit do obrovské haldy kapel, které hrají 20 let stejnou hudbu s minimem invence a s totální rezignací na jakýkoliv hudební progres. Satyricon mě tedy i po dvaceti letech pořád baví.. :)

Kontrolní kód
opište kontrolní kód

  NOVINKY VE ZKRATCE  /  další novinky