Transfer
 
  Přihlášení  

Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

  RECENZE

zpátky na seznam recenzí
Eternal Tears Of Sorrow - Children of the Dark Waters

Eternal Tears Of SorrowChildren of the Dark Waters

Michal Z28.7.2009
Zdroj: CD
Posloucháno na: Sony CDP-315; Sennheiser HD 202
VERDIKT: Poslouchatelný a smysluplný klon Therion a jiných. Album nabízí silný materiál, který hyzdí několik slabších míst, ale ty jsou zastíněny vysokými pomníky.

 

Mé první setkání s finskými Eternal Tears Of Sorrow proběhlo až s aktuálním albem. Nemohu tedy přidat porovnání s předchozími počiny. Pro uvedení do určitého povědomí, i pro další neznalce, lze aktuální zářez popsat jako srážku drsnějších počinů Therion, Nightwish a Within Temptation. Kdo jest přesycen dámským operním vokálem, neprchejte, zde se jej dostává v pomyslných špetkách, pro vyvážení dokonalé chutě celého stolování. Kapela v poslední době prodělává personální rošády a její styl je možno zakotvit do symfonického (občas death) metalu s gotickými a power zákoutími.

 

„Children Of The Dark Waters“ nepřináší žádnou revoluci, ale snese nálepku nadstandardu. Monumentální sound mě přikovává do kolečkového křesla. Nástup alba mě nutí zvyšovat hlasitost až k prahu bolesti. Dávkování symfo složky je vysoké, ale precizně zamontované i do tvrdších pasáží, takže neexhibuje pouze při odpočinku nebo gotických procházkách. Mistr šesti strun se nenechá zahanbit a také si vydupe slušným sólem pozornost. Celkový dojem ze vzletného otvíráku v mých uších kazí jen průměrný nečistý vokál, snad je to tím, že není úplně nahoře, aby více drásal a trhal na kusy.

 

 

Místy jsou některé skladby čitelné, jako věty ze slabikáře vydaného před 15 lety, přesto instrumentace a fortel tyto myšlenky přebíjejí, ale nezatracují. Neoklasické klávesové plochy vždy jen načrtnou skicu, aby je zavčasu rozmetal mohutný příliv energie, zvlášť dobře prostřídaný klidnějšími pasážemi pro zvýšení dynamiky a zapamatovatelnosti. Každá skladba se snaží mít vlastní ksicht, místy ale album nedrží pohromadě a je křečovité. V okamžiku, kdy vokál v prvních třech skladbách už začíná být lehce na obtíž, dochází v polovině třetí ke zlomu. Gotický chorál s čistým dámským vokálem, rozsáhlá orchestrace, trylky, zpěvnost, skočnost – druhá tvář jindy hodně nesmlouvavého temného výrazu ETOS. Všichni Therionisti a Nightwish fans budou plesat.

 

Polovina skladby je pro ETOS jakýsi pomyslný hraniční kámen, od kterého by se mělo nastolit nové hudební rozpoložení. Dokáží těmito předěly skladeb udělat z jinak tuctového vatového dílku slušnou stravitelnou zábavu. Místy doslova překypují něhou a mazlivostí. Dokonale tak zklidní atmosféru a dovolí oddech. Kontrastní rubanice pak mají větší energii vyjevit svůj potenciál. Pomyslné „grande finale“ zajišťuje skladba „Nocturne Thule“, pekelně rychlá power melody symfo skladba. Velmi povedený závěr, hodný skutečných upřímných mistrů svého fochu.


Autor hodnotí:

Čtenáři hodnotí:

Tvoje hodnocení:


  DISKUZE K RECENZI

zrušit

Reagujete na komentář

jazzko / 28.1.14 14:49

Zkusil jsem si pustit poslední desku Satyricon, navnaděn recenzí, zvědavý po hlasité kritice fanouškovské obce. Nutno na začátek říct, že Satyricon jsem poslouchal od vydání Nemessis až po Now, Diabolical. Poté jsem se, pro celkově stagnující metalovou scénu, která už mě neměla příliš čím obohatit a z mého pohledu jenom opakovala již opakované, zcela odklonil k hudebním žánrům, které s metalem nemají zhola nic společného, avšak které mi umožnily můj další hudební vývoj. Kapely jako Satyricon, Emperor, Dimmu Borgir, CoF, Immortal, Enslaved a mnozí jiní, na které si z hlavy třeba už ani nevzpomenu, to vše byla jména, která se v mé hudební aparatuře v devadesátých letech, ale i v novém miléniu, objevovala velmi často. Nyní, po osmi letech, jsem zvědavě sáhnul po novince od Satyricon. Satyricon jsou na první poslech umírněnější, pomalejší, čitelnější a jaksi hladší. Ta tam je zběsilé tempo z Extravaganzy, zmizel nádech středověku z Nemessis Divina, postrádám i rockovou přímočarost z Volcana či z Diabolical. Kapela patrně měla vždy za cíl neustrnout na stejném místě a snaha o jakýsi posun v celkovém hudebním vyznění je s přihlédnutím k věku tvůrčího dua Satyr-Frost z mého pohledu zcela pochopitelná a logická. Jinak se na hudbu (ale celkově na jakýkoliv jiný druh umění) dívá člověk kterému je 20 let a jinak ten, kterému je už více než čtyřicet. Syrovost, rychlost a technickou složitost nahrazuje důraz na přednes tónu a hra s barvami zvuku. Rozumím tedy klidným pasážím i rozhodnutí pro analogovou nahrávku (která mimochodem na kvalitní aparatuře zní opravdu velmi dobře). Pánové už nemají potřebu dokazovat, že jsou schopni nadzvukových sypaček a extrémní syrovosti (to ostatně stále jsou), byť i na této desce kdo chce, ten tam i tyto aspekty bez problémů najde. Milovníci extrémní řežby se už hold musí poohlédnout někde jinde. Na chvilku bych se pozastavil při tolika propírané kontroverzní skladbě Phoenix. Je pro mně opravdu překvapením, že jí nazpíval někdo jiný, a že vůbec došlo k rozhodnutí použít čistý vokál. Satyrův hlasový projev přitom považuji za snad to nejlepší a nejďábělštější, co jsem v tomto úzce profilovaném žánru kdy slyšel. Phoenix ale není špatnou skladbou a rozhodně nesdílím názor (patrně většinový), že by byla skladba nazpívaná ležérně, či snad zcela odfláknutá. Naopak, mám pocit, že se dotyčný zpěvák do skladby opravdu snažil položit a v rámci svých hlasových možností vydal ze sebe maximum. Že v žánru jako takovém (a klidně i v celém metalu) zcela chybí opravdu kvalitní zpěváci (čest výjimkám jako třeba Anneke z ex The Gathering), to je holý fakt, avšak na druhou stranu, metalová hudba nikdy nebyla tím správným prostorem pro opravdové zpěváky, ti se realizují ve zcela jiných hudebních žánrech a je to tak naprosto v pořádku. Skladba Phoenix tak pro mně zůstává zajímavým oživením desky a byť bych nechtěl, aby byla třeba taková deska celá, jako jednotlivá skladby vsazená do celku mi přijde více než povedená. Satyricon dozráli do dospělosti a pokračují tak tam, kde je to z mého (ale snad hlavně z jejich) pohledu logické. Rozhodně se jedná o správný krok a za sebe jsem rád, že se Satyricon odmítá zařadit do obrovské haldy kapel, které hrají 20 let stejnou hudbu s minimem invence a s totální rezignací na jakýkoliv hudební progres. Satyricon mě tedy i po dvaceti letech pořád baví.. :)

Kontrolní kód
opište kontrolní kód

  NOVINKY VE ZKRATCE  /  další novinky