Transfer
 
  Přihlášení  

Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

  RECENZE

zpátky na seznam recenzí
Extol - Extol

ExtolExtol

Victimer9.8.2013
Zdroj: flac
Posloucháno na: PC, KOSS KTX/PRO1
VERDIKT: EXTOL po delší pauze, to je kapela hrající pestrý a vyvážený materiál balancující na hranách tvrdého progresu a melodie. Svůj stín ovšem nepřekračují, tak se stalo již u alb předchozích. Říkejme tomu chytré bilancování s nádechem přítomnosti.

Jsou kapely, ke kterým je vztah ryze uctivý. Tahle uctivost se pojí také s EXTOL. Skupinou, jenž o sobě dlouho nedala slyšet a mnozí brali jejich odkaz za ukončený a završený skvělým počinem "The Blueprint Dives" jako bonbónkem na již tak chutném dortě. I to by se počítalo, protože kvalita byla nesporná a my jsme rázem zpět u uctivosti. Byl už nejvyšší čas ji znovu vzít za svou.

 

Osm let je dlouhá doba. A po osmi letech znovu ožívá technicky slušně vybavená partička, která patří k početnému zástupu uznávaných kapel ze země, která při pohledu na mapu Skandinávie zabírá prostor vlevo. EXTOL nebyl nikdy cizí pokrok a v průběhu let se proměnili až do fáze, kdy už nebylo nutné tolik drhnout podlahu od podlahy a naopak se nebát oddat širšímu publiku, či dokonce spáchat hit (Pearl). Prakticky každý další krok představoval kapelu poněkud důrazněji pootočenou zády ke své minulosti a s rukou přiloženou k čelu v poloze vyhlížejících nové dny a popudy.

 

Pokud v sobě minulé album snoubilo návaly nařezaného vzteku s přívětivostí až uhlazeností, u novinky se podobných propojení nedočkáte. Nebo jen ve vší skromnosti. EXTOL se tentokrát protočili v jarmilkách, dokonce se i na moment obrátili, ale nešli ve svých vlastních stopách někam k prvopočátkům. Své kroky tentokrát směřovali do místa, kde se protíná hrdá masívní minulost s modernou dneška a jasným dokladem toho, že jakým stylem znít mají pánové spočítáno na prstech jedné ruky. Ta tam je snová přístupnost navlhlých popěvků za pečlivého dohledu progresivního zkoumání kam až ten extrém dohnat. V jednom totiž novinka EXTOL extrémní skutečně je. A to je nepřístupnost. Tedy pravý opak o osm let staršího sourozence.

 

http://www.nocleansinging.com/wp-content/uploads/2013/04/Extol-2013.jpg

 

Restart kapelu zachycuje v korigovaném řezničení, kdy není daleko k přelomu tisíciletí (Undeceived, Synergy) a přitom je stejně blízko k typickému projevu současných kapel, kterých začíná být jako hub po dešti. EXTOL z toho ovšem vycházejí se ctí. Ve vší plochosti dokáží vyloudit smyslnou ozvěnu či linku, ke které se prostě musíte zase vrátit. Ve vší jednolitosti i drobná atmosférická vsuvka aktivuje lačné buňky po dalších a dalších posleších. Těch nakonec bylo ještě více než bylo skutečně nutné. A pocity? Vlastně pořád stejné. Vysoká úroveň postavená na trochu předvídatelné prog metalové poloze šokovat nemůže, ale svůj smysl má. EXTOL totiž disponují smyslem z kategorie šestých, které pomůžou tam, kde by mohl vzniknout problém. Návrat se povedl, jen po něm nezůstane takové haló, jak se možná čekalo.


Autor hodnotí:

Čtenáři hodnotí:

Tvoje hodnocení:


  DISKUZE K RECENZI

zrušit

Reagujete na komentář

jazzko / 28.1.14 14:49

Zkusil jsem si pustit poslední desku Satyricon, navnaděn recenzí, zvědavý po hlasité kritice fanouškovské obce. Nutno na začátek říct, že Satyricon jsem poslouchal od vydání Nemessis až po Now, Diabolical. Poté jsem se, pro celkově stagnující metalovou scénu, která už mě neměla příliš čím obohatit a z mého pohledu jenom opakovala již opakované, zcela odklonil k hudebním žánrům, které s metalem nemají zhola nic společného, avšak které mi umožnily můj další hudební vývoj. Kapely jako Satyricon, Emperor, Dimmu Borgir, CoF, Immortal, Enslaved a mnozí jiní, na které si z hlavy třeba už ani nevzpomenu, to vše byla jména, která se v mé hudební aparatuře v devadesátých letech, ale i v novém miléniu, objevovala velmi často. Nyní, po osmi letech, jsem zvědavě sáhnul po novince od Satyricon. Satyricon jsou na první poslech umírněnější, pomalejší, čitelnější a jaksi hladší. Ta tam je zběsilé tempo z Extravaganzy, zmizel nádech středověku z Nemessis Divina, postrádám i rockovou přímočarost z Volcana či z Diabolical. Kapela patrně měla vždy za cíl neustrnout na stejném místě a snaha o jakýsi posun v celkovém hudebním vyznění je s přihlédnutím k věku tvůrčího dua Satyr-Frost z mého pohledu zcela pochopitelná a logická. Jinak se na hudbu (ale celkově na jakýkoliv jiný druh umění) dívá člověk kterému je 20 let a jinak ten, kterému je už více než čtyřicet. Syrovost, rychlost a technickou složitost nahrazuje důraz na přednes tónu a hra s barvami zvuku. Rozumím tedy klidným pasážím i rozhodnutí pro analogovou nahrávku (která mimochodem na kvalitní aparatuře zní opravdu velmi dobře). Pánové už nemají potřebu dokazovat, že jsou schopni nadzvukových sypaček a extrémní syrovosti (to ostatně stále jsou), byť i na této desce kdo chce, ten tam i tyto aspekty bez problémů najde. Milovníci extrémní řežby se už hold musí poohlédnout někde jinde. Na chvilku bych se pozastavil při tolika propírané kontroverzní skladbě Phoenix. Je pro mně opravdu překvapením, že jí nazpíval někdo jiný, a že vůbec došlo k rozhodnutí použít čistý vokál. Satyrův hlasový projev přitom považuji za snad to nejlepší a nejďábělštější, co jsem v tomto úzce profilovaném žánru kdy slyšel. Phoenix ale není špatnou skladbou a rozhodně nesdílím názor (patrně většinový), že by byla skladba nazpívaná ležérně, či snad zcela odfláknutá. Naopak, mám pocit, že se dotyčný zpěvák do skladby opravdu snažil položit a v rámci svých hlasových možností vydal ze sebe maximum. Že v žánru jako takovém (a klidně i v celém metalu) zcela chybí opravdu kvalitní zpěváci (čest výjimkám jako třeba Anneke z ex The Gathering), to je holý fakt, avšak na druhou stranu, metalová hudba nikdy nebyla tím správným prostorem pro opravdové zpěváky, ti se realizují ve zcela jiných hudebních žánrech a je to tak naprosto v pořádku. Skladba Phoenix tak pro mně zůstává zajímavým oživením desky a byť bych nechtěl, aby byla třeba taková deska celá, jako jednotlivá skladby vsazená do celku mi přijde více než povedená. Satyricon dozráli do dospělosti a pokračují tak tam, kde je to z mého (ale snad hlavně z jejich) pohledu logické. Rozhodně se jedná o správný krok a za sebe jsem rád, že se Satyricon odmítá zařadit do obrovské haldy kapel, které hrají 20 let stejnou hudbu s minimem invence a s totální rezignací na jakýkoliv hudební progres. Satyricon mě tedy i po dvaceti letech pořád baví.. :)

Kontrolní kód
opište kontrolní kód

  NOVINKY VE ZKRATCE  /  další novinky