Transfer
 
  Přihlášení  

Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

  RECENZE

zpátky na seznam recenzí
Face Of Agony - Hunting Season Opened

Face Of AgonyHunting Season Opened

Michal Z6.5.2009
Zdroj: CD
VERDIKT: Album má moc starší ročníky posluchačů vrátit časem zpět. Klasika thrash metalu. Bez progrese, žádný thrash-core, nu-metal a podobně. Všem old school thrasherům morek kostí radostí vyskočí a v šupleti, označeném klasický thrash, udělají uctivě trochu místa pro Face Of Agony.

Hleďme na ně, na naše sousedy, přec se jim alespoň v některých rovinách daří. Tady se pevně školí Bay Area – druhá polovina 80. let a počátek 90. let 20. st. – thrash metal. To je to místo, kde novinkové album slovenských Face Of Agony v konkurenci obstojí. Overkill, Forbidden, Slayer – dále jistě nemusím pokračovat. Ti, kdož mlsali thrashové skvosty daného období, dávno tuší, kde se naši bratři Face Of Agony pohybují a co je možno očekávat na recenzovaném kotouči „Hunting Season Opened“. Zátoka, v níž se velmi zostra prohánějí, je naplněna naprosto čirou a ničím nekontaminovanou thrash kapalinou. Sázka na stylovou ryzost a velmi slušný zvuk evokující zlatou dobu thrashingu se mi velmi zamlouvá. Přiznávám, při poslechu netrpím žádnou pachutí a nechutenstvím a neustále ulamuji jedno okýnko z tabulky za druhým, když není z čeho ulomit, dojdu si pro nový pamlsek zabalený pod tlačítkem repeat. Na těchto dobrotách jsem dávno v minulosti vyrůstal a mé tělo si je žádá i dnes.

 

Mám radost, album a samotná kapela může směle bušit do brány, před vstupem do zahrad reunionovaných zámořských spolků (nebo již dávno zaprášeným počinů) a případně jim řádně rozehřívat publikum po evropských štacích. Face Of Agony ctí dávné čítankové zápisy, s hrdostí je vyzvedají a po svém do nás napráskají. Schopnost necitovat jen naprázdno dokazuje hned úvodní instrumentálka, víření kytar, startování hrozivě vypadajícího velkoobjemového monstra se daří, provozních otáček i tempa je důkladně dosaženo. K jeho ztrátě nedochází v žádném případě, střední kovotepecké tempo je to nejpomalejší, co vrchní strojník dovolí, ale jeho choutky jsou jiné, raději ještě přišlápne pedál k zemi a občas nás kopací salvou vyžene ven kontrolovat soustrojí. Ne zbytečné obavy, tohle se nezadře, udeř to – drť to – rozemel to!

 

Není co bych vyzvednul do nebes, co pohaněl do řečiště zmaru. Album mi prostě sedí a cesta, kterou Face Of Agony během své existence urazili, nebyla zbytečná. Vyrostl z nich Zabiják. Vliv současných Slayer je ve většině zářezů cítit jako prasečák v létě. Ale bez urážky a opovržení, hudba je samonosná, stojí na pevném a jistém podání instrumentalistů. Schopnost vypustit i chorá sóla se cení, zvláště, když se stále ctí jen ta dobrá tradice a nerve to uši vlastní malostí a nucením se do nich. Trochu mě trápí konec alba, ve skladbách houstnou časté okaté výpůjčky hlavně z „Christ Illusion“ (především „Lost In Time“). Ale takový malý škraloup na kakau slupne každý thrasher po pařbě s chutí, nebo je libo orosená zrzka?


Autor hodnotí:

Čtenáři hodnotí:

Tvoje hodnocení:


  DISKUZE K RECENZI

zrušit

Reagujete na komentář

jazzko / 28.1.14 14:49

Zkusil jsem si pustit poslední desku Satyricon, navnaděn recenzí, zvědavý po hlasité kritice fanouškovské obce. Nutno na začátek říct, že Satyricon jsem poslouchal od vydání Nemessis až po Now, Diabolical. Poté jsem se, pro celkově stagnující metalovou scénu, která už mě neměla příliš čím obohatit a z mého pohledu jenom opakovala již opakované, zcela odklonil k hudebním žánrům, které s metalem nemají zhola nic společného, avšak které mi umožnily můj další hudební vývoj. Kapely jako Satyricon, Emperor, Dimmu Borgir, CoF, Immortal, Enslaved a mnozí jiní, na které si z hlavy třeba už ani nevzpomenu, to vše byla jména, která se v mé hudební aparatuře v devadesátých letech, ale i v novém miléniu, objevovala velmi často. Nyní, po osmi letech, jsem zvědavě sáhnul po novince od Satyricon. Satyricon jsou na první poslech umírněnější, pomalejší, čitelnější a jaksi hladší. Ta tam je zběsilé tempo z Extravaganzy, zmizel nádech středověku z Nemessis Divina, postrádám i rockovou přímočarost z Volcana či z Diabolical. Kapela patrně měla vždy za cíl neustrnout na stejném místě a snaha o jakýsi posun v celkovém hudebním vyznění je s přihlédnutím k věku tvůrčího dua Satyr-Frost z mého pohledu zcela pochopitelná a logická. Jinak se na hudbu (ale celkově na jakýkoliv jiný druh umění) dívá člověk kterému je 20 let a jinak ten, kterému je už více než čtyřicet. Syrovost, rychlost a technickou složitost nahrazuje důraz na přednes tónu a hra s barvami zvuku. Rozumím tedy klidným pasážím i rozhodnutí pro analogovou nahrávku (která mimochodem na kvalitní aparatuře zní opravdu velmi dobře). Pánové už nemají potřebu dokazovat, že jsou schopni nadzvukových sypaček a extrémní syrovosti (to ostatně stále jsou), byť i na této desce kdo chce, ten tam i tyto aspekty bez problémů najde. Milovníci extrémní řežby se už hold musí poohlédnout někde jinde. Na chvilku bych se pozastavil při tolika propírané kontroverzní skladbě Phoenix. Je pro mně opravdu překvapením, že jí nazpíval někdo jiný, a že vůbec došlo k rozhodnutí použít čistý vokál. Satyrův hlasový projev přitom považuji za snad to nejlepší a nejďábělštější, co jsem v tomto úzce profilovaném žánru kdy slyšel. Phoenix ale není špatnou skladbou a rozhodně nesdílím názor (patrně většinový), že by byla skladba nazpívaná ležérně, či snad zcela odfláknutá. Naopak, mám pocit, že se dotyčný zpěvák do skladby opravdu snažil položit a v rámci svých hlasových možností vydal ze sebe maximum. Že v žánru jako takovém (a klidně i v celém metalu) zcela chybí opravdu kvalitní zpěváci (čest výjimkám jako třeba Anneke z ex The Gathering), to je holý fakt, avšak na druhou stranu, metalová hudba nikdy nebyla tím správným prostorem pro opravdové zpěváky, ti se realizují ve zcela jiných hudebních žánrech a je to tak naprosto v pořádku. Skladba Phoenix tak pro mně zůstává zajímavým oživením desky a byť bych nechtěl, aby byla třeba taková deska celá, jako jednotlivá skladby vsazená do celku mi přijde více než povedená. Satyricon dozráli do dospělosti a pokračují tak tam, kde je to z mého (ale snad hlavně z jejich) pohledu logické. Rozhodně se jedná o správný krok a za sebe jsem rád, že se Satyricon odmítá zařadit do obrovské haldy kapel, které hrají 20 let stejnou hudbu s minimem invence a s totální rezignací na jakýkoliv hudební progres. Satyricon mě tedy i po dvaceti letech pořád baví.. :)

Kontrolní kód
opište kontrolní kód

  NOVINKY VE ZKRATCE  /  další novinky