Transfer
 
  Přihlášení  

Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

  RECENZE

zpátky na seznam recenzí
Fallujah - Xenotaph

FallujahXenotaph

Garmfrost29.9.2025
Zdroj: CD, bandcamp
Posloucháno na: Pioneer PDS602, Pioneer A339, Elac EL60 + phone, Marshall Major IV
VERDIKT: Xenotaph nabízí křičící emoce i chladnou profesionalitu, vytříbené a bravurní muzikantství i metalovou energii.

O sanfranciských Fallujah už opravdu nelze hovořit jako o nadějné mladé kapele, která šokuje svou technickou precizností. Fallujah si za těch osmnáct let existence a řadou nadprůměrných nahrávek vytvořili silnou pozici na poli technického, respektive progresivního metalu. Zdráhám se napsat death metalu, protože od toho se podle mého názoru už před časem Fallujah odklonili.

 

Docela mě zaráží hodnocení jejich nahrávek. Ani ne tak, když jsou aktuální (protože tehdy jsou vynášeny do nebes), ale po nějakém čase, kdy se na ně snáší přísná kritika a v mnohém případě odsouzení. Přemýšlel jsem nad tím, a jediné, co mě napadá, že co je moderní, brzy zestárne. Mě však jejich nahrávky stále baví. Bude se vývoj názorů na poslední řadovku Xenotaph v něčem lišit? Zatím vnímám samou chválu.

 

Hltám silnou porci atmosféry, kytarové harmonie, rytmickou hravost a notabene pěveckou grácii. Xenotaph je tu konkrétní a tam prostorově neuchopitelným dílem. Spodek Fallujah hrne takřka v djentu a venek maluje progresivní paletou škálou vskutku bohatou. Na druhou stranu skladby a jejich struktura není vlastně něčím, co by posluchač s otevřeným hledím nikdy neslyšel. Fallujah jsou ve svém myšlení upřímní a ve své podstatě až něžní. Podařilo se jim tento pohled do skladeb umně vetkat. Výsledkem je lahůdkový zážitek.

 

Zasněné plochy naráží na ostří hrany, kdy si posluchač zavzpomíná na deathovou minulost. Těmto pocitům šikovně pomáhá produkce šitá na míru a právě tak i šikovný design. Obal i vnitřek bookletu nejen lahodí oku, ale příjemně dobarvuje náladu skladeb. Když se vrátím k produkci, ta je stejně jako výše zmíněná tvorba někdy konkrétní a jindy rozmáchlá.

 

fallujah

 

Na skladby lze nahlížet dvojím metrem. Udivuje složitostí a bravurní či variabilní technikou a přitom je vše jako na dlani. Šikovný songwritting přibližuje posluchači jinak těžko slyšitelná kouzla. Bez nějakého zádrhele se brzy orientujete a můžete rychle vychutnávat skvělé nápady a zajímavá aranžmá. Takže máme před sebou přístupný materiál, který mate pouze toho, kdo je schopen a ochoten vnímat takřka jazzové fussion, tech/deathovou robustnost či dynamickou proměnlivost. Pro ostatní je Xenotaph velice příjemným moderní metalem s krásnými melodiemi.

 

Co říct k náladě alba? Můžeme rozeznat melancholii i bojovnost. Já slyším i jistou veselost nebo radost. Ono je to jedno. Xenotaph nabízí křičící emoce i chladnou profesionalitu, vytříbené a bravurní muzikantství i metalovou energii. Dal jsem si se sepsáním recenze opravdu načas, díky čemuž vnímám nejen prvotní nadšení, ale hlavně rostoucí parádu.

 


Autor hodnotí:

Čtenáři hodnotí:

Tvoje hodnocení:


  DISKUZE K RECENZI

zrušit

Reagujete na komentář

jazzko / 28.1.14 14:49

Zkusil jsem si pustit poslední desku Satyricon, navnaděn recenzí, zvědavý po hlasité kritice fanouškovské obce. Nutno na začátek říct, že Satyricon jsem poslouchal od vydání Nemessis až po Now, Diabolical. Poté jsem se, pro celkově stagnující metalovou scénu, která už mě neměla příliš čím obohatit a z mého pohledu jenom opakovala již opakované, zcela odklonil k hudebním žánrům, které s metalem nemají zhola nic společného, avšak které mi umožnily můj další hudební vývoj. Kapely jako Satyricon, Emperor, Dimmu Borgir, CoF, Immortal, Enslaved a mnozí jiní, na které si z hlavy třeba už ani nevzpomenu, to vše byla jména, která se v mé hudební aparatuře v devadesátých letech, ale i v novém miléniu, objevovala velmi často. Nyní, po osmi letech, jsem zvědavě sáhnul po novince od Satyricon. Satyricon jsou na první poslech umírněnější, pomalejší, čitelnější a jaksi hladší. Ta tam je zběsilé tempo z Extravaganzy, zmizel nádech středověku z Nemessis Divina, postrádám i rockovou přímočarost z Volcana či z Diabolical. Kapela patrně měla vždy za cíl neustrnout na stejném místě a snaha o jakýsi posun v celkovém hudebním vyznění je s přihlédnutím k věku tvůrčího dua Satyr-Frost z mého pohledu zcela pochopitelná a logická. Jinak se na hudbu (ale celkově na jakýkoliv jiný druh umění) dívá člověk kterému je 20 let a jinak ten, kterému je už více než čtyřicet. Syrovost, rychlost a technickou složitost nahrazuje důraz na přednes tónu a hra s barvami zvuku. Rozumím tedy klidným pasážím i rozhodnutí pro analogovou nahrávku (která mimochodem na kvalitní aparatuře zní opravdu velmi dobře). Pánové už nemají potřebu dokazovat, že jsou schopni nadzvukových sypaček a extrémní syrovosti (to ostatně stále jsou), byť i na této desce kdo chce, ten tam i tyto aspekty bez problémů najde. Milovníci extrémní řežby se už hold musí poohlédnout někde jinde. Na chvilku bych se pozastavil při tolika propírané kontroverzní skladbě Phoenix. Je pro mně opravdu překvapením, že jí nazpíval někdo jiný, a že vůbec došlo k rozhodnutí použít čistý vokál. Satyrův hlasový projev přitom považuji za snad to nejlepší a nejďábělštější, co jsem v tomto úzce profilovaném žánru kdy slyšel. Phoenix ale není špatnou skladbou a rozhodně nesdílím názor (patrně většinový), že by byla skladba nazpívaná ležérně, či snad zcela odfláknutá. Naopak, mám pocit, že se dotyčný zpěvák do skladby opravdu snažil položit a v rámci svých hlasových možností vydal ze sebe maximum. Že v žánru jako takovém (a klidně i v celém metalu) zcela chybí opravdu kvalitní zpěváci (čest výjimkám jako třeba Anneke z ex The Gathering), to je holý fakt, avšak na druhou stranu, metalová hudba nikdy nebyla tím správným prostorem pro opravdové zpěváky, ti se realizují ve zcela jiných hudebních žánrech a je to tak naprosto v pořádku. Skladba Phoenix tak pro mně zůstává zajímavým oživením desky a byť bych nechtěl, aby byla třeba taková deska celá, jako jednotlivá skladby vsazená do celku mi přijde více než povedená. Satyricon dozráli do dospělosti a pokračují tak tam, kde je to z mého (ale snad hlavně z jejich) pohledu logické. Rozhodně se jedná o správný krok a za sebe jsem rád, že se Satyricon odmítá zařadit do obrovské haldy kapel, které hrají 20 let stejnou hudbu s minimem invence a s totální rezignací na jakýkoliv hudební progres. Satyricon mě tedy i po dvaceti letech pořád baví.. :)

Kontrolní kód
opište kontrolní kód

  NOVINKY VE ZKRATCE  /  další novinky