Transfer
 
  Přihlášení  

Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

  RECENZE

zpátky na seznam recenzí
Fates Warning - Awaken The Guardian

Fates WarningAwaken The Guardian

Michal Z20.9.2013
Zdroj: mp3
Posloucháno na: Sony CDP-315; Technics SA-EX140; Beyerdynamic DT770 PRO 250 Ohm
VERDIKT: Výtečná možnost pozorování počátku hudebního přerodu kapely v přímém přenosu. Je to vzrušující jako vesmírná scenérie při zrodu galaxií. Vrcholné dílo rané fáze Fates Warning přináší vymanění se z kovových okovů vlastních vzorů a nakročení na vlastnoručně budovaný most.

Album přichází opět v rychlém sledu a přináší zásadní obrat. Kormidlo je už pevně vytočeno směrem do vlastních progresivních vod. Na předchozí alba jsem házel špínu neoriginálnosti a přílišného nahlížení na britské ostrovy, kde bujela heavy metalová scéna. Tyto prvky se nyní v hudbě objevují víceméně v náznacích a odlescích. V kontextu celistvého vývoje souboru je album „Awaken The Guardian“ nevyčíslitelně důležité a nyní zcela neomluvitelně znamená zásadní progres kapely, který v kontextu doby možno označit za stylotvorný, nebo alespoň spolu-budující. Když se vám zachce, stále tam jsou k rozpoznání vlivy Iron Maiden a jiných, ale ty jsou již nyní překryty vlastní invencí vrývanou do výchozího power metalového plátu.

 

Album spouští nekonečný nával nálad a emocí. Je radost sledovat koryto sílícího progresivního potůčku. Jednoznačný exemplární případ početí zrodu další metalové větve, která se vyvíjí dodnes, tu a tam odumírá, ale opětovně se reinkarnuje i do dalších kovových odnoží. Fates Warning útočí nově prozatím pouze povrchově zušlechtěnými zbraněmi, málo probádanou směsí a daří se jim probojovat do širšího posluchačského povědomí. Virtuozita tryskající v rozsáhlém kusu "The Sorceress" přesvědčila každého váhajícího nebo reptala. Tady už není o čem diskutovat, hudebníci se vymanili z vlivu vzorů a povstávají na vlastní tvůrčí údy.

 

Album přináší tu pravou nefalšovanou porci progresivní hudby prodchnuté nekonečnými změnami rytmických rejstříků a plnou fůru fantastických silových melodií klenutých do slušivých portálů. Ryzí kvalita bez kompromisů v době, kdy se sice kalkulovalo, ale všemu vévodilo nadšení pro hudbu a tvoření nových horizontů s nadějnými výhledy. Na albu je ve skladbách slyšitelný úbytek vznosných kytarových heavy sól a větší příklon k budování zajímavého reliéfu. Určitý vliv příchodu kytaristy Arestiho je patrný. Malování celistvého výrazu je sympatické, přitvrzení riffů vítám s otevřenou náručí, stejně tak malinké zlidštění (ovládnutí) výšek vokalisty, přesto si stále může tykat s eunuchy. Výrazem kapela občas rozpíná křídla z power metalové síly do thrashmetalové průraznosti a získává dravou razanci ve středně rychlých skladbách, jež albu dominují.

 

Fates Warning se povedlo vystavět si na tomto albu několik nepovalitelných pomníků, mezi něž řadím skladby "The Sorceress" a "Guardian". Album se stalo labutí písní pro vokalistu Arche. Kapela patřící jednoznačně mezi průkopníky přerodu amerického power metalu do progresivních zákoutí se se svojí pozicí nechtěla spokojit a mířila stále kupředu, vývoj hlavních mozků nešel zastavit a změna znamenající život nebyla pro každého člena souboru a ani posluchače přijatelná. Tady vznikl další základní tábor, z kterého se posluchači i hudebníci vydávají dobít vrchol zcela odlišnými trasami, než kterými se vydali ti před nimi. Kdo má chuť, vykročí s Fates Warning, ortodoxní račte příště vystoupit.


Autor hodnotí:

Čtenáři hodnotí:

Tvoje hodnocení:


  DISKUZE K RECENZI

zrušit

Reagujete na komentář

jazzko / 28.1.14 14:49

Zkusil jsem si pustit poslední desku Satyricon, navnaděn recenzí, zvědavý po hlasité kritice fanouškovské obce. Nutno na začátek říct, že Satyricon jsem poslouchal od vydání Nemessis až po Now, Diabolical. Poté jsem se, pro celkově stagnující metalovou scénu, která už mě neměla příliš čím obohatit a z mého pohledu jenom opakovala již opakované, zcela odklonil k hudebním žánrům, které s metalem nemají zhola nic společného, avšak které mi umožnily můj další hudební vývoj. Kapely jako Satyricon, Emperor, Dimmu Borgir, CoF, Immortal, Enslaved a mnozí jiní, na které si z hlavy třeba už ani nevzpomenu, to vše byla jména, která se v mé hudební aparatuře v devadesátých letech, ale i v novém miléniu, objevovala velmi často. Nyní, po osmi letech, jsem zvědavě sáhnul po novince od Satyricon. Satyricon jsou na první poslech umírněnější, pomalejší, čitelnější a jaksi hladší. Ta tam je zběsilé tempo z Extravaganzy, zmizel nádech středověku z Nemessis Divina, postrádám i rockovou přímočarost z Volcana či z Diabolical. Kapela patrně měla vždy za cíl neustrnout na stejném místě a snaha o jakýsi posun v celkovém hudebním vyznění je s přihlédnutím k věku tvůrčího dua Satyr-Frost z mého pohledu zcela pochopitelná a logická. Jinak se na hudbu (ale celkově na jakýkoliv jiný druh umění) dívá člověk kterému je 20 let a jinak ten, kterému je už více než čtyřicet. Syrovost, rychlost a technickou složitost nahrazuje důraz na přednes tónu a hra s barvami zvuku. Rozumím tedy klidným pasážím i rozhodnutí pro analogovou nahrávku (která mimochodem na kvalitní aparatuře zní opravdu velmi dobře). Pánové už nemají potřebu dokazovat, že jsou schopni nadzvukových sypaček a extrémní syrovosti (to ostatně stále jsou), byť i na této desce kdo chce, ten tam i tyto aspekty bez problémů najde. Milovníci extrémní řežby se už hold musí poohlédnout někde jinde. Na chvilku bych se pozastavil při tolika propírané kontroverzní skladbě Phoenix. Je pro mně opravdu překvapením, že jí nazpíval někdo jiný, a že vůbec došlo k rozhodnutí použít čistý vokál. Satyrův hlasový projev přitom považuji za snad to nejlepší a nejďábělštější, co jsem v tomto úzce profilovaném žánru kdy slyšel. Phoenix ale není špatnou skladbou a rozhodně nesdílím názor (patrně většinový), že by byla skladba nazpívaná ležérně, či snad zcela odfláknutá. Naopak, mám pocit, že se dotyčný zpěvák do skladby opravdu snažil položit a v rámci svých hlasových možností vydal ze sebe maximum. Že v žánru jako takovém (a klidně i v celém metalu) zcela chybí opravdu kvalitní zpěváci (čest výjimkám jako třeba Anneke z ex The Gathering), to je holý fakt, avšak na druhou stranu, metalová hudba nikdy nebyla tím správným prostorem pro opravdové zpěváky, ti se realizují ve zcela jiných hudebních žánrech a je to tak naprosto v pořádku. Skladba Phoenix tak pro mně zůstává zajímavým oživením desky a byť bych nechtěl, aby byla třeba taková deska celá, jako jednotlivá skladby vsazená do celku mi přijde více než povedená. Satyricon dozráli do dospělosti a pokračují tak tam, kde je to z mého (ale snad hlavně z jejich) pohledu logické. Rozhodně se jedná o správný krok a za sebe jsem rád, že se Satyricon odmítá zařadit do obrovské haldy kapel, které hrají 20 let stejnou hudbu s minimem invence a s totální rezignací na jakýkoliv hudební progres. Satyricon mě tedy i po dvaceti letech pořád baví.. :)

Kontrolní kód
opište kontrolní kód

  NOVINKY VE ZKRATCE  /  další novinky