Transfer
 
  Přihlášení  

Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

  RECENZE

zpátky na seznam recenzí
Fates Warning - Disconnected

Fates WarningDisconnected

Michal Z11.10.2013
Zdroj: MP3
Posloucháno na: Sony CDP-315; Technics SA-EX140; Beyerdynamic DT770 PRO 250 Ohm
VERDIKT: Fates Warning = evoluce. Disconnected = evoluce a moderna. Známé rovnice stále platí. Výraznější zapojení elektroniky není ke škodě věci. Vroucí tyglík zajímavé hudební slitiny, označitelné stále za progresivní metal. Vrchol dosavadního snažení souboru. Na obal bych rád dotesal epitaf: Zde leží základy pro Office of Strategic Influence.

Po prvním živém albu „Still Life“ si Fates Warning dali trochu načas a nové album vydali až v novém miléniu. Kapele se daří obhospodařovat svůj lán s vysokou úrodností a dokáže neúnavně plodit skvělé výdobytky, jejichž kvalita a tvary berou dech, nebo alespoň donutí k pozastavení a zamyšlení se. Kapela neustrnula na místě, modernizuje a snaží se znít jinak. Hlavní viník tohoto procesu jsou na tomto a předchozím albu klávesy a elektronika. Prvky, s nimiž je třeba už v tvorbě Fates Warning počítat.

 

Vokalista Alder je mrazivě spalující a šedivý jako nikdy před tím, stejně tak Matheos přitvrdil hru a častokráte jede spíše v pozadí a tvoří drsnou zadní stěnu, na které vykvétají jeho typická nečitelná sóla. Nejeden progresivista štěstím uroní řetěz slz. Modernizaci soukolí startuje uhrančivé intro syntetizované monstrózní post apokalyptické kytary, které seškrábe veškeré radostné představy o stavu lidské společnosti. Myslím, že tento úvod uzemní a probere každého dřímala a vede k utvrzení, že hudebníci se drží na smyslně klikaté stezce vedoucí neutuchajícím tempem kupředu. Evoluce probíhá citlivě, nedochází k razantním stylovým nebo módním přeskokům, ale k přirozenému uměleckému růstu, který je radost pozorovat z nezúčastněné pozice posluchače. Předpokládám, že otevřenější posluchači s kapelou rostou rádi dále a modernizovanou tvář prezentovanou na „Disconnected“ vítají.

 

Fates Warning jdou dále i v náladách a prohlubují tento faktor směrem ke zlověstné šedi a kompresi temných emocí. Dominantní vliv na to má použití elektroniky a kláves. Matheos na předchozím albu jistě Mooreovi nakukoval pod prsty důkladně a mnoho se přiučil. Pestrost, novum a poslouchatelnost i na devátém studiovém albu stále neklesá, naopak. Hudebníci se nebojí začít lehce přímočaře, až alternativní nótou, jejíž útočnost jest vybrušována elektronickými abrazivy. Nezbývá než poodstoupit a pozorovat s padnutou čelistí údolí gejzírů tancujících v roztodivných pulzech. Ale tanců dosti, temnoty a šedých myšlenek třeba nám, abychom se radovali z běžných radostí života, které by obyčejní smrtelníci jinak přehlédli a nebrali je v potaz jako hodnotné. Nejinak je možno slovy vybarvit to, co se řine ze skladby „So“. Ale slova jsou pro bohatý tok myšlenek, rozmanitých nálad a využívaných výrazů slabý nástroj pro vykreslení, tady musím důrazně doporučit poslech. Matheos kytarou tváří mohutný plát pancíře na jehož základě excelují úderné prvky. Rozhodně netypickou lámanou rytmiku je potřeba také pochválit. Vnitřní sevřenost a napnutost jsou větrány atmosférickými momenty, především vzletným Alderem. Vera se více stejně jako Matheos věnuje přitvrzování výraziva a již není tak odvázaný jako na albovém předchůdci. Kapele se daří budovat obrovské klenuté skelety konstrukcí s vyčíslitelnou hodnotou a modelované nálady lze omarkovat razítkem „uvěřitelné a posluchačem hmatatelně uchopitelné“.

 

První rázné vkročení do rytmů ryze elektronických více než odvážně, symbolizuje skladba „Pieces Of Me“. Tady se měli Morbid Angel inspirovat, než vydali to, co vydali v roce 2011. Inteligentní zakomponování dravých techno rytmů a samplů, smysluplně a s fantazií. Srážka Prodigy, Clawfinger a dravější tváře Fates Warning dává vzniknout nejvíce odvážné skladbě v dosavadní tvorbě FW. Nabité sebevědomí a příležitost posunout se dále kapela využívá beze zbytku a pouští se na pole rozlehlých skladeb s ambientními přísadami, které zkrášlují rozlehlé planiny šedivé neobrobitelné krusty. Vše ladí, rozličné nesourodé prvky do sebe zasunují jako při precizní montáži nekonvenčního mechanismu.

 

Druhá půle alba se rozkládá do dua rozlehlých kompozic, které znovu odhalují komplexnost hlavních myšlenkových vůdců FW. Skladby „Something From Nothing“ a „Still Remains“ nahrávají tomu, aby bylo možno prozkoumat v minulosti zapovězené prog rockové dálavy a ambientní přesahy. Putování předlouhé neznámými stezkami vychází na výbornou a nepůsobí nijak rušivě, což by jim v současnosti Dream Theater mohli jen závidět. Není slabého místa, nudných nebo exhibičních ploch, tady se hraje na vítězství celku. Přirozenost a samozřejmost uchopování různorodých prvků je snad způsobena vyšší mocí. Musím uznat, že album náramně sedlo mému naturelu a nemám co kritizovat, nechám tedy tuto stránku erudovanějším, jejichž hudební kolébka a vývoj spadají do jiných řečišť. Kde album započalo tam i končí. Monstrózní kvílení charakterizující rozpad vnitřních světů a následnou prázdnotu nelze lépe vykreslit. Album se přelévá jako valivá vlna a její účinky je dobré vstřebávat neutuchajícím opakováním. Kruh se uzavřel.


Autor hodnotí:

Čtenáři hodnotí:

Tvoje hodnocení:


  DISKUZE K RECENZI

zrušit

Reagujete na komentář

jazzko / 28.1.14 14:49

Zkusil jsem si pustit poslední desku Satyricon, navnaděn recenzí, zvědavý po hlasité kritice fanouškovské obce. Nutno na začátek říct, že Satyricon jsem poslouchal od vydání Nemessis až po Now, Diabolical. Poté jsem se, pro celkově stagnující metalovou scénu, která už mě neměla příliš čím obohatit a z mého pohledu jenom opakovala již opakované, zcela odklonil k hudebním žánrům, které s metalem nemají zhola nic společného, avšak které mi umožnily můj další hudební vývoj. Kapely jako Satyricon, Emperor, Dimmu Borgir, CoF, Immortal, Enslaved a mnozí jiní, na které si z hlavy třeba už ani nevzpomenu, to vše byla jména, která se v mé hudební aparatuře v devadesátých letech, ale i v novém miléniu, objevovala velmi často. Nyní, po osmi letech, jsem zvědavě sáhnul po novince od Satyricon. Satyricon jsou na první poslech umírněnější, pomalejší, čitelnější a jaksi hladší. Ta tam je zběsilé tempo z Extravaganzy, zmizel nádech středověku z Nemessis Divina, postrádám i rockovou přímočarost z Volcana či z Diabolical. Kapela patrně měla vždy za cíl neustrnout na stejném místě a snaha o jakýsi posun v celkovém hudebním vyznění je s přihlédnutím k věku tvůrčího dua Satyr-Frost z mého pohledu zcela pochopitelná a logická. Jinak se na hudbu (ale celkově na jakýkoliv jiný druh umění) dívá člověk kterému je 20 let a jinak ten, kterému je už více než čtyřicet. Syrovost, rychlost a technickou složitost nahrazuje důraz na přednes tónu a hra s barvami zvuku. Rozumím tedy klidným pasážím i rozhodnutí pro analogovou nahrávku (která mimochodem na kvalitní aparatuře zní opravdu velmi dobře). Pánové už nemají potřebu dokazovat, že jsou schopni nadzvukových sypaček a extrémní syrovosti (to ostatně stále jsou), byť i na této desce kdo chce, ten tam i tyto aspekty bez problémů najde. Milovníci extrémní řežby se už hold musí poohlédnout někde jinde. Na chvilku bych se pozastavil při tolika propírané kontroverzní skladbě Phoenix. Je pro mně opravdu překvapením, že jí nazpíval někdo jiný, a že vůbec došlo k rozhodnutí použít čistý vokál. Satyrův hlasový projev přitom považuji za snad to nejlepší a nejďábělštější, co jsem v tomto úzce profilovaném žánru kdy slyšel. Phoenix ale není špatnou skladbou a rozhodně nesdílím názor (patrně většinový), že by byla skladba nazpívaná ležérně, či snad zcela odfláknutá. Naopak, mám pocit, že se dotyčný zpěvák do skladby opravdu snažil položit a v rámci svých hlasových možností vydal ze sebe maximum. Že v žánru jako takovém (a klidně i v celém metalu) zcela chybí opravdu kvalitní zpěváci (čest výjimkám jako třeba Anneke z ex The Gathering), to je holý fakt, avšak na druhou stranu, metalová hudba nikdy nebyla tím správným prostorem pro opravdové zpěváky, ti se realizují ve zcela jiných hudebních žánrech a je to tak naprosto v pořádku. Skladba Phoenix tak pro mně zůstává zajímavým oživením desky a byť bych nechtěl, aby byla třeba taková deska celá, jako jednotlivá skladby vsazená do celku mi přijde více než povedená. Satyricon dozráli do dospělosti a pokračují tak tam, kde je to z mého (ale snad hlavně z jejich) pohledu logické. Rozhodně se jedná o správný krok a za sebe jsem rád, že se Satyricon odmítá zařadit do obrovské haldy kapel, které hrají 20 let stejnou hudbu s minimem invence a s totální rezignací na jakýkoliv hudební progres. Satyricon mě tedy i po dvaceti letech pořád baví.. :)

Kontrolní kód
opište kontrolní kód

  NOVINKY VE ZKRATCE  /  další novinky