Transfer
 
  Přihlášení  

Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

  RECENZE

zpátky na seznam recenzí
Fates Warning - FWX

Fates WarningFWX

Michal Z11.10.2013
Zdroj: MP3
Posloucháno na: Sony CDP-315; Technics SA-EX140; Beyerdynamic DT770 PRO 250 Ohm
VERDIKT: Logický pokračovatel odkazu „Disconnected“. V přímém porovnání ho spatřuji méně povedené a překvapivé, byť se občas v hledání cesty zachází dále.

Jubilejní kulatá desítka v albovém katalogu Fates Warning dostala označení „FWX“. První osamocenou kooperaci má Matheos s Moorem ve spolku OSI za sebou a nastal čas se pustit do práce v domovské kapele. Ta se tentokráte obešla bez hostů a materiál nadrtila vlastními silami. Klapek se ujal Matheos, proškolen právě prací ve svém bočním působišti. Nebudu chodit kolem horké kaše, předchozí fantastické album „Disconnected“ ve mě zanechalo velká očekávání s obavami, že nebudou naplněna. Chyba lávky. „FWX“ je opět zase jinde, plynule jakoby nenápadně vychází z podrostů staršího kmene. Drží si naléhavost, potemnělou zlověstnost přicházející doby chladně uvažujících komputerů. Fates Warning na své desáté studiové nahrávce potvrzují svůj post mezi soubory, které jsou i po létech na scéně schopné dalšího růstu.

 

Matheos s nabytými zkušenostmi co se elektroniky týče, dokáže komponovat jinak, více organicky propojovat nesourodé prvky do logických fungujících celků, a to tak, že jejich časté užívání stane se člověku nepostradatelným. Ne že by na předchozím albu nebyla elektronika dobře zapracovaná, tady se to prostě děje přirozeněji a více do hloubky. Jsou základním stavebním kamenem většiny kompozic. „FWX“ musí plně uspokojit posluchače putujícího s Fates Warning od nepaměti a milujícího jejich evoluční linii. Znovu se prohlubuje zlověstně potemnělá, (ne)odlidštěná hudba. Procházka málo oblíbenými periferiemi a dávno zpustlými industriálními prostory, kde se prohání prach se zmarem v objetí a nadbytečná vlhkost s plísní na zhacených nadějích.

 

Snaha hrát komplexně a sevřeně jako celek se daří extrémně, nikdo neexhibuje, jak bývá v prog slujích typické. Umělci netlačí své ego do středu zájmu a sází aleje rozmanitosti, které posluchače vedou příběhem. O albu „FWX“ lze říci, že je více zaměřeno na běžné písně, nekonají se jako posledně žádné deseti a více minutové epické orgie. Vystavuje se spíše klidnější poloha, do níž je vloženo drahokamů, až sluch přechází. Poslechovosti alba nahrává i střídání typů skladeb. Modernistická, elektronikou vydlážděná úvodní „Left Here“ je klenotem progresivního metalu. Disharmonie, lámané rytmy, počítače, střídání nálad jako nezlomné vlnobití. Tady čas neznamená nic. Pozorní najdou jasné základy Iommiho hry, kořeny jsou jen jedny. Matheos pokračuje v tvrdosti nastolené předchůdcem. Nově Alder nechává svůj hlas prohánět zákoutími rozličných krabiček a na jeky z horních pater dává zapomenout.

 

Fates Warning zde i trochu popustili uzdu a dávají i vyloženě metalové úderky. Takže nic není jednoznačně označitelné a jisté. Proměnlivost a aprílovost skladeb je pro „FWX“příznačná. Odvaha, vlastně umění udělat ambietně elektronickou prog metalovou skladbu se nenosí běžně, navíc když výsledek zní tak dobře – „River Wide Ocean Deep“. Po dešti originality nemají Fates Warning problém bez narušení pozornosti přejít do krystalicky svěžích a nečekaně přívětivých ploch – „Another Perfect Day“ a následně se zlomit do tíživosti „Heal Me“, která má plochu rozlehlou, aby mohla vystoupat do závratných naléhavých výšin.

 

Album se převalí do druhé poloviny a nemá problém si zahalekat a užít si radostí života. Tekuté písky však vybudovaný život bez lítosti stahují do hlubin, aby mohla vykvést tíživá a zároveň lehká protikladná skladba, jež udává směr poslouchatelnosti, která koketuje s prog rockovými rámci. A to skládanka rozmanitosti pokračuje směle dál, byť se závěrem alba se strhující dojmy nacházejí obtížněji. Bohužel „FWX“ se stalo poklopem na albové tvorbě souboru. 


Autor hodnotí:

Čtenáři hodnotí:

Tvoje hodnocení:


  DISKUZE K RECENZI

zrušit

Reagujete na komentář

jazzko / 28.1.14 14:49

Zkusil jsem si pustit poslední desku Satyricon, navnaděn recenzí, zvědavý po hlasité kritice fanouškovské obce. Nutno na začátek říct, že Satyricon jsem poslouchal od vydání Nemessis až po Now, Diabolical. Poté jsem se, pro celkově stagnující metalovou scénu, která už mě neměla příliš čím obohatit a z mého pohledu jenom opakovala již opakované, zcela odklonil k hudebním žánrům, které s metalem nemají zhola nic společného, avšak které mi umožnily můj další hudební vývoj. Kapely jako Satyricon, Emperor, Dimmu Borgir, CoF, Immortal, Enslaved a mnozí jiní, na které si z hlavy třeba už ani nevzpomenu, to vše byla jména, která se v mé hudební aparatuře v devadesátých letech, ale i v novém miléniu, objevovala velmi často. Nyní, po osmi letech, jsem zvědavě sáhnul po novince od Satyricon. Satyricon jsou na první poslech umírněnější, pomalejší, čitelnější a jaksi hladší. Ta tam je zběsilé tempo z Extravaganzy, zmizel nádech středověku z Nemessis Divina, postrádám i rockovou přímočarost z Volcana či z Diabolical. Kapela patrně měla vždy za cíl neustrnout na stejném místě a snaha o jakýsi posun v celkovém hudebním vyznění je s přihlédnutím k věku tvůrčího dua Satyr-Frost z mého pohledu zcela pochopitelná a logická. Jinak se na hudbu (ale celkově na jakýkoliv jiný druh umění) dívá člověk kterému je 20 let a jinak ten, kterému je už více než čtyřicet. Syrovost, rychlost a technickou složitost nahrazuje důraz na přednes tónu a hra s barvami zvuku. Rozumím tedy klidným pasážím i rozhodnutí pro analogovou nahrávku (která mimochodem na kvalitní aparatuře zní opravdu velmi dobře). Pánové už nemají potřebu dokazovat, že jsou schopni nadzvukových sypaček a extrémní syrovosti (to ostatně stále jsou), byť i na této desce kdo chce, ten tam i tyto aspekty bez problémů najde. Milovníci extrémní řežby se už hold musí poohlédnout někde jinde. Na chvilku bych se pozastavil při tolika propírané kontroverzní skladbě Phoenix. Je pro mně opravdu překvapením, že jí nazpíval někdo jiný, a že vůbec došlo k rozhodnutí použít čistý vokál. Satyrův hlasový projev přitom považuji za snad to nejlepší a nejďábělštější, co jsem v tomto úzce profilovaném žánru kdy slyšel. Phoenix ale není špatnou skladbou a rozhodně nesdílím názor (patrně většinový), že by byla skladba nazpívaná ležérně, či snad zcela odfláknutá. Naopak, mám pocit, že se dotyčný zpěvák do skladby opravdu snažil položit a v rámci svých hlasových možností vydal ze sebe maximum. Že v žánru jako takovém (a klidně i v celém metalu) zcela chybí opravdu kvalitní zpěváci (čest výjimkám jako třeba Anneke z ex The Gathering), to je holý fakt, avšak na druhou stranu, metalová hudba nikdy nebyla tím správným prostorem pro opravdové zpěváky, ti se realizují ve zcela jiných hudebních žánrech a je to tak naprosto v pořádku. Skladba Phoenix tak pro mně zůstává zajímavým oživením desky a byť bych nechtěl, aby byla třeba taková deska celá, jako jednotlivá skladby vsazená do celku mi přijde více než povedená. Satyricon dozráli do dospělosti a pokračují tak tam, kde je to z mého (ale snad hlavně z jejich) pohledu logické. Rozhodně se jedná o správný krok a za sebe jsem rád, že se Satyricon odmítá zařadit do obrovské haldy kapel, které hrají 20 let stejnou hudbu s minimem invence a s totální rezignací na jakýkoliv hudební progres. Satyricon mě tedy i po dvaceti letech pořád baví.. :)

Kontrolní kód
opište kontrolní kód

  NOVINKY VE ZKRATCE  /  další novinky