Transfer
 
  Přihlášení  

Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

  RECENZE

zpátky na seznam recenzí
Fates Warning - Night on Bröcken

Fates WarningNight on Bröcken

Michal Z13.9.2013
Zdroj: mp3
Posloucháno na: Sony CDP-315; Technics SA-EX140; Beyerdynamic DT770 PRO 250 Ohm
VERDIKT: Debut Fates Warning je nefalšovaným obrazem doby rodící se scény. Ukazuje na hordu kapel vylézající z metalového podhoubí, kterou inspirovala rostoucí NWOBHM. Vlna, z jejíhož vrcholu se na svém prkně rozjela smečka hladových mladých uskupení. Fates Warning byli u toho, ale ještě nemohli tušit, jaká bude jejich role ve vývoji progresivního metalu jako takového.

Přenesme se do doby, kdy heavy metal hýbal světem, black spolu s thrashem či power a speed metalem chystal tvrdou ofenzívu jak na našem kontinentu, tak i za Atlantikem. Ze zámořské rodící se scény první poloviny osmdesátých let vykvetlo zajímavé a bohaté květenství, z něhož jmenujme jen některé okvětní lístky - Dream Theater, Queensrÿche a třeba právě Fates Warning. Kapela, která pro metalový svět vykovala mnohé, ať už jde o přínos a vývoj jeho progresivní odnože, a navíc odkojila osobnosti, jako jsou kytarista Jim Matheos a vokalista John Arch. Kapela už deset let albově mlčí, ale zdá se, že v roce 2013 se hnuly ledy a kapela zapracuje na novince. Je tedy na čase prostudovat její předchozí štace. Stranou ponechám trivia a známé fakta, kdo nezná, bez problémů dohledá. Snad jen připomenu, že hudebníci z Fates Warning nejsou lenoši a činí se např. v OSI či Redemption.

 

Prvotina "Night In Bröcken" zrozená roku 1984, jest pevně zakořeněná a vzešlá z poctivého britského heavy metalu. Iron Maiden, Judas Priest, Saxon jsou hlavní předlohy, které Fates Warning uchopují a pokouší se je přetvářet vlastním power metalovým přístupem. Produkce alba je poplatná své době a sound linoucí se z drážek alba spadá do dobového průměru, avšak dnes, s ohledem na loudness war, je zvuk alba balzám pro znavenou duši současnou produkcí a raději sjíždím podobná stará alba než současné paskvily popírající technický pokrok. Prvotina přesto nemá dar být nadčasová a svěží do dnešních dní. V její krvi se pohybuje nadbytek krevních destiček převzatých z venčí, které vlastním molekulám zatím nedovolují hrát prim. Ihned po konzumaci prvních chodů je jasné, že se jedná o průměrnou nahrávku, mající minimální šanci dostat se do širšího povědomí. Placku tak potkává stejný osud jako ve stejném roce prvotinu Queensrÿche.

 

Skladbám vévodí dobová metalová klišé, která nemohou s odstupem času obstát a nedařilo se jim to příliš ani v době vzniku. Slušně zahraný power, vycházející z britského hevíku, byl v danou dobu v kurzu, přesto to nestačilo. Skladby navíc nemají snahu příliš se od sebe lišit a z první poloviny alba vytvářejí neurčitý val, lehce vystupující nad okolní krajinu. Arch duje svým vokálem do stratosfér, řekl bych spíše samoúčelně a hledá se. Podobně jsou na tom i instrumentalisté. Konglomerát britské NWOBHM je dominující, ničím přehlušitelný. Jedno plus je už na prvotině slyšet, a to silné kytarové plochy - sóla. Jejich netypičnost a zvláštnost začíná kapelu diferencovat od ostatních souputníků. Dalším náznakem je měnící se struktura skladeb, nyní ještě trochu těžkopádná. Každopádně materiál má dodnes velký heavy náboj, který stojí za vyslechnutí.

 

S odstupem a moudrem získaným poslechem pozdějších alb je možné jako vrchol debutu označit skladbu "Damnation", která svojí neskromnou rozmáchlostí předznamenává možnosti, kudy se tvorba Fates Warning může vyvíjet. Epický úvod skladby navozuje nálady do power metalového edenu a poprvé je ve stopovém množství k nalezení mírně progresí nasycený přístup. Mládenci se lehce odvazují od předpokladů a vizí vydavatelství a více se vnořují do pozice tvůrců vlastního jedinečného výrazu. Práce s atmosférou, dramatičnost, decentnější využívání hlasových výšek a další stopové prvky našeptávají vyšší ambice, než se jen svézt z tehdy sílící vlny heavy – power metalu.


Autor hodnotí:

Čtenáři hodnotí:

Tvoje hodnocení:


  DISKUZE K RECENZI

zrušit

Reagujete na komentář

jazzko / 28.1.14 14:49

Zkusil jsem si pustit poslední desku Satyricon, navnaděn recenzí, zvědavý po hlasité kritice fanouškovské obce. Nutno na začátek říct, že Satyricon jsem poslouchal od vydání Nemessis až po Now, Diabolical. Poté jsem se, pro celkově stagnující metalovou scénu, která už mě neměla příliš čím obohatit a z mého pohledu jenom opakovala již opakované, zcela odklonil k hudebním žánrům, které s metalem nemají zhola nic společného, avšak které mi umožnily můj další hudební vývoj. Kapely jako Satyricon, Emperor, Dimmu Borgir, CoF, Immortal, Enslaved a mnozí jiní, na které si z hlavy třeba už ani nevzpomenu, to vše byla jména, která se v mé hudební aparatuře v devadesátých letech, ale i v novém miléniu, objevovala velmi často. Nyní, po osmi letech, jsem zvědavě sáhnul po novince od Satyricon. Satyricon jsou na první poslech umírněnější, pomalejší, čitelnější a jaksi hladší. Ta tam je zběsilé tempo z Extravaganzy, zmizel nádech středověku z Nemessis Divina, postrádám i rockovou přímočarost z Volcana či z Diabolical. Kapela patrně měla vždy za cíl neustrnout na stejném místě a snaha o jakýsi posun v celkovém hudebním vyznění je s přihlédnutím k věku tvůrčího dua Satyr-Frost z mého pohledu zcela pochopitelná a logická. Jinak se na hudbu (ale celkově na jakýkoliv jiný druh umění) dívá člověk kterému je 20 let a jinak ten, kterému je už více než čtyřicet. Syrovost, rychlost a technickou složitost nahrazuje důraz na přednes tónu a hra s barvami zvuku. Rozumím tedy klidným pasážím i rozhodnutí pro analogovou nahrávku (která mimochodem na kvalitní aparatuře zní opravdu velmi dobře). Pánové už nemají potřebu dokazovat, že jsou schopni nadzvukových sypaček a extrémní syrovosti (to ostatně stále jsou), byť i na této desce kdo chce, ten tam i tyto aspekty bez problémů najde. Milovníci extrémní řežby se už hold musí poohlédnout někde jinde. Na chvilku bych se pozastavil při tolika propírané kontroverzní skladbě Phoenix. Je pro mně opravdu překvapením, že jí nazpíval někdo jiný, a že vůbec došlo k rozhodnutí použít čistý vokál. Satyrův hlasový projev přitom považuji za snad to nejlepší a nejďábělštější, co jsem v tomto úzce profilovaném žánru kdy slyšel. Phoenix ale není špatnou skladbou a rozhodně nesdílím názor (patrně většinový), že by byla skladba nazpívaná ležérně, či snad zcela odfláknutá. Naopak, mám pocit, že se dotyčný zpěvák do skladby opravdu snažil položit a v rámci svých hlasových možností vydal ze sebe maximum. Že v žánru jako takovém (a klidně i v celém metalu) zcela chybí opravdu kvalitní zpěváci (čest výjimkám jako třeba Anneke z ex The Gathering), to je holý fakt, avšak na druhou stranu, metalová hudba nikdy nebyla tím správným prostorem pro opravdové zpěváky, ti se realizují ve zcela jiných hudebních žánrech a je to tak naprosto v pořádku. Skladba Phoenix tak pro mně zůstává zajímavým oživením desky a byť bych nechtěl, aby byla třeba taková deska celá, jako jednotlivá skladby vsazená do celku mi přijde více než povedená. Satyricon dozráli do dospělosti a pokračují tak tam, kde je to z mého (ale snad hlavně z jejich) pohledu logické. Rozhodně se jedná o správný krok a za sebe jsem rád, že se Satyricon odmítá zařadit do obrovské haldy kapel, které hrají 20 let stejnou hudbu s minimem invence a s totální rezignací na jakýkoliv hudební progres. Satyricon mě tedy i po dvaceti letech pořád baví.. :)

Kontrolní kód
opište kontrolní kód

-krusty- / 13.9.13 8:30odpovědět

Tak tohle vypadá na solidní seriál......:-) jen tak dál...

  NOVINKY VE ZKRATCE  /  další novinky