Transfer
 
  Přihlášení  

Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

  RECENZE

zpátky na seznam recenzí
Fates Warning - No Exit

Fates WarningNo Exit

Michal Z20.9.2013
Zdroj: mp3
Posloucháno na: Sony CDP-315; Technics SA-EX140; Beyerdynamic DT770 PRO 250 Ohm
VERDIKT: Soubor od vzniku ušel kus cesty a na "No Exit" naznačují, že nehodlají z pěšiny ustoupit k turistickému přístřešku a usednouti k odpočinku. Kapela zraje a dokáže dýchat vlastním životem. Od power metalové minulosti si vytvořila vlastní specifický štít, který ji chrání od záměny v nekonečné savaně vadnoucích stébel.

Vývoj a posun Fates Warning se jeví již jako přirozený pro každé nové album. Pokrok však dále nechtěl snášet vokalista Arch a byl nahrazen novým výškařem Rayem Alderem, který v ničem za předchůdcem nezaostává. Změna je nepatrná, neb jsou si podobní barvou i stylem. Počin "No Exit" z roku 1988 nabízí hodně, doplňuje spoustu odpovědí do skládačky rodící se americké prog scény. V lecčem lze sledovat paralely se souputníky Queensrÿche, či Dream Theater. Posun rovněž zasáhl produkci, která album zaobalila do slušivého prostorového dojmu, který nabízí dostatek rozlehlosti pro bezproblémové vnímání všech instrumentálních linek. Progresivní přívlastek kapely se stává nyní již neoddiskutovatelným pevným označením.

 

Z úvodu alba na člověka ještě dýchne power metalová minulost, ale už definitivně zapracovaná do progresivní matrice. Kapela si prošlapává zcela vlastní svébytnou trasu ze siláckého kovového mateřského lůžka. Virtuozita se začíná neomaleně prosazovat spolu se skladatelskou originalitou. Zpočátku mám dojem, že Alder až příliš využívá prostředků podobných G. Tateovi a svého předchůdce. Občas mě jeho vyštěknuté výšky tahají uši a až se závěrem alba nacházím jeho správné polohy, procítěné a položené na tónech, v kterých je jistý a nepůsobí nepříjemně. I hledání a sebepoznání patří k hudební tvorbě. Nazvučení bicí sekce v její naturální barvě a jejich 3D plasticita mě na rok 1988 udivuje. Kytarové duo Aresti / Matheos umí hladit, říznout, táhnout společně, nečekaně útočit v klamavých výpadech, nebo čarokrásně vykvétat do údivných obrazců.

 

Fates Warning nesahají po líbivosti, stále jsou dostatečně metaloví a nepopsatelně zastření. Nepokukují po mainstreamu a ani náhodou po výrazné jednoznačné hitovosti. Tato hudba nikdy žebříčky neatakovala a atakovat nebude. Trochu opak hitovějších Queensrÿche a akademických Dream Theater. Power metalové okovy vlastních počátků kapela ještě leští v razantních místech, aby je nakonec shodila v mohutném eposu "The Ivory Gate Of Dreams", hrdlo to propasti bezedného zapomnění. Song, který Fates Warning definoval jako progresivní jistotu své doby a rodící se veličinu. Komplexnost klenuté rytmické stavby, rozmáchlé vokály odpoutané do vlastních svébytných poloh. Harmonie a budované melodie jsou balzámem pro nejednoho náročnějšího melodika, který neztratil touhu po složitější hudbě rostoucí spolu s jeho osobností. Komplexnost a poutavost rozmanité atmosféry jsou stále ryzí, kovové, ale seskládané kombinačním citem do neotřelé mozaiky.

 

Zimmerman svým netradičním rozmanitým stylem žene hudbu Fates Warning ke zcela jiným metám. Výtečně mu sekunduje trochu upozaděný vládce čtyř strun DiBiase, který roste a je radost v nabídnutém zvukovém kabátku alba sledovat jeho stíhací hru, s kytarami tam, onde s bicími, či na výletech zcela mimo. Duo šestistrunné už jsem vynášel do nebe, ale jejich kooperace jest čítanková. O vyloupnuté virtuozitě netřeba hovořit, stejně tak o kompoziční citu a nepotřebě přílišně exhibovat.


Autor hodnotí:

Čtenáři hodnotí:

Tvoje hodnocení:


  DISKUZE K RECENZI

zrušit

Reagujete na komentář

jazzko / 28.1.14 14:49

Zkusil jsem si pustit poslední desku Satyricon, navnaděn recenzí, zvědavý po hlasité kritice fanouškovské obce. Nutno na začátek říct, že Satyricon jsem poslouchal od vydání Nemessis až po Now, Diabolical. Poté jsem se, pro celkově stagnující metalovou scénu, která už mě neměla příliš čím obohatit a z mého pohledu jenom opakovala již opakované, zcela odklonil k hudebním žánrům, které s metalem nemají zhola nic společného, avšak které mi umožnily můj další hudební vývoj. Kapely jako Satyricon, Emperor, Dimmu Borgir, CoF, Immortal, Enslaved a mnozí jiní, na které si z hlavy třeba už ani nevzpomenu, to vše byla jména, která se v mé hudební aparatuře v devadesátých letech, ale i v novém miléniu, objevovala velmi často. Nyní, po osmi letech, jsem zvědavě sáhnul po novince od Satyricon. Satyricon jsou na první poslech umírněnější, pomalejší, čitelnější a jaksi hladší. Ta tam je zběsilé tempo z Extravaganzy, zmizel nádech středověku z Nemessis Divina, postrádám i rockovou přímočarost z Volcana či z Diabolical. Kapela patrně měla vždy za cíl neustrnout na stejném místě a snaha o jakýsi posun v celkovém hudebním vyznění je s přihlédnutím k věku tvůrčího dua Satyr-Frost z mého pohledu zcela pochopitelná a logická. Jinak se na hudbu (ale celkově na jakýkoliv jiný druh umění) dívá člověk kterému je 20 let a jinak ten, kterému je už více než čtyřicet. Syrovost, rychlost a technickou složitost nahrazuje důraz na přednes tónu a hra s barvami zvuku. Rozumím tedy klidným pasážím i rozhodnutí pro analogovou nahrávku (která mimochodem na kvalitní aparatuře zní opravdu velmi dobře). Pánové už nemají potřebu dokazovat, že jsou schopni nadzvukových sypaček a extrémní syrovosti (to ostatně stále jsou), byť i na této desce kdo chce, ten tam i tyto aspekty bez problémů najde. Milovníci extrémní řežby se už hold musí poohlédnout někde jinde. Na chvilku bych se pozastavil při tolika propírané kontroverzní skladbě Phoenix. Je pro mně opravdu překvapením, že jí nazpíval někdo jiný, a že vůbec došlo k rozhodnutí použít čistý vokál. Satyrův hlasový projev přitom považuji za snad to nejlepší a nejďábělštější, co jsem v tomto úzce profilovaném žánru kdy slyšel. Phoenix ale není špatnou skladbou a rozhodně nesdílím názor (patrně většinový), že by byla skladba nazpívaná ležérně, či snad zcela odfláknutá. Naopak, mám pocit, že se dotyčný zpěvák do skladby opravdu snažil položit a v rámci svých hlasových možností vydal ze sebe maximum. Že v žánru jako takovém (a klidně i v celém metalu) zcela chybí opravdu kvalitní zpěváci (čest výjimkám jako třeba Anneke z ex The Gathering), to je holý fakt, avšak na druhou stranu, metalová hudba nikdy nebyla tím správným prostorem pro opravdové zpěváky, ti se realizují ve zcela jiných hudebních žánrech a je to tak naprosto v pořádku. Skladba Phoenix tak pro mně zůstává zajímavým oživením desky a byť bych nechtěl, aby byla třeba taková deska celá, jako jednotlivá skladby vsazená do celku mi přijde více než povedená. Satyricon dozráli do dospělosti a pokračují tak tam, kde je to z mého (ale snad hlavně z jejich) pohledu logické. Rozhodně se jedná o správný krok a za sebe jsem rád, že se Satyricon odmítá zařadit do obrovské haldy kapel, které hrají 20 let stejnou hudbu s minimem invence a s totální rezignací na jakýkoliv hudební progres. Satyricon mě tedy i po dvaceti letech pořád baví.. :)

Kontrolní kód
opište kontrolní kód

  NOVINKY VE ZKRATCE  /  další novinky