Transfer
 
  Přihlášení  

Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

  RECENZE

zpátky na seznam recenzí
Fates Warning - Parallels

Fates WarningParallels

Michal Z27.9.2013
Zdroj: mp3
Posloucháno na: Sony CDP-315; Technics SA-EX140; Beyerdynamic DT770 PRO 250 Ohm
VERDIKT: Vábná kostka prog stavebnice, jedna z nosných, výsostně vystavených na obdiv všem následovníkům. Příklon k mainstreamu přináší krystalickou vyleštěnost a průzračnost.

Psal se rok 1991. Rok, kdy se toho v hudebním světě tolik událo, rok, kdy vyšlo několik hudebních klenotů na všemožných stylových frontách, rok, který zastihuje Fates Warning připravené bojovat o posluchačský zájem s novým vybavením. Kapela vchází do ringu v plné formě s kvalitní výstrojí pojmenovanou "Parallels". Oděna do přebalu z pera Hugha Symeho (zpracoval i předchozí album), umělce, který si jméno vytesal na albech veličin typu Rush, Queensrÿche, Dream Theater a namátkově třeba Megadeth.

 

Zpět k hudbě. Dream Theater se teprve nadechovali, kolegové Queensrÿche excelovali svojí evolucí a právě k nim je nejlépe vhodné přirovnat další krok Fates Warning. Kapela prodělala vývoj k nové existenční kapitole a výrazu, tentokráte se hodně blížící tomu, co lze zaslechnout na albu "Empire" zmíněných souputníků. Nelze hovořit o kopii, na to vždy šli Fates Warning vlastní cestičkou, toliko odlišitelnou od konkurence.

 

Materiál na "Parallels" představuje již plně vyspělou stálici prog metalové scény, nově inklinující k rockově mainstreamovým vodám, které začínají postupně nahrazovat dřívější metalovou stránku věci. Hudebníci nesázejí na krkolomné lámavé postupy, ale s lehkostí sobě vlastní prezentují uvolněnou hudbu, u které je na prvním místě atmosféra a požitek, nikoliv technické předvádění se. Zmíněná vyspělost se odráží v převažujícím klidném tempu nahrávky, které může na letmý poslech odradit nesoustředěného posluchače, nebo působit nezajímavě. Při položení se dovnitř dochází ke splynutí a souznění progresu lačného fanouška s na první pohled jednoduchými a přívětivými skladbami.

 

Přes zmíněnou podobnost s "Empire" Fates Warning stále budují vlastní atmosféru, s níž jsou na míle vzdáleni se zaměnitelností s davem. Od prvních taktů je markantní kus cesty, který tvůrci za dva roky dokázali zdolat, směrem k umělecké svobodě a neopakování se. Neohlížení se na potřeby a možné ztráty v řadách fanoušků, přináší příznivcům pokroku a vývoje orgastické vrcholné požitky všeho druhu. Stupňování nálad a jejich malování na stěny uváženými tahy štětců jsou hodny zvýšeného zájmu.

 

Přestože "Parallels" nezní nijak prvoplánově, dokáže ze své temnější slupky vystřelit i několik vyloženě hitových momentů, které působí velmi sympaticky, nikoliv zaprodaně. Jednoznačný zakořeněný postoj na straně dobrého vkusu se odráží i v neomalené odvaze komponovat dlouhé balady, které patří do zlatého fondu pomalých skladeb. I v této disciplíně se nabízí srovnání se souputníky Queensrÿche. Dramatičnost i procítěnost jdou bok po boku jako harmonický lidský pár strastmi života. Kladně hodnotím na první pohled jakoby nenápadnou hru všech zúčastněných a Alderovo opuštění obory nesnesitelného jeku a opakované zcivilnění jeho projevu, který je i tak dosti bohatý na všemožné odstíny. Přes výše zmíněné klady musím ve snaze o nestrannost zavadit o klesající úroveň konce alba. Poslední tři skladby už nedokáží udržet vysoký standard a jsou stínem, který nedovolil vyklíčit excelentnímu kompletu.


Autor hodnotí:

Čtenáři hodnotí:

Tvoje hodnocení:


  DISKUZE K RECENZI

zrušit

Reagujete na komentář

jazzko / 28.1.14 14:49

Zkusil jsem si pustit poslední desku Satyricon, navnaděn recenzí, zvědavý po hlasité kritice fanouškovské obce. Nutno na začátek říct, že Satyricon jsem poslouchal od vydání Nemessis až po Now, Diabolical. Poté jsem se, pro celkově stagnující metalovou scénu, která už mě neměla příliš čím obohatit a z mého pohledu jenom opakovala již opakované, zcela odklonil k hudebním žánrům, které s metalem nemají zhola nic společného, avšak které mi umožnily můj další hudební vývoj. Kapely jako Satyricon, Emperor, Dimmu Borgir, CoF, Immortal, Enslaved a mnozí jiní, na které si z hlavy třeba už ani nevzpomenu, to vše byla jména, která se v mé hudební aparatuře v devadesátých letech, ale i v novém miléniu, objevovala velmi často. Nyní, po osmi letech, jsem zvědavě sáhnul po novince od Satyricon. Satyricon jsou na první poslech umírněnější, pomalejší, čitelnější a jaksi hladší. Ta tam je zběsilé tempo z Extravaganzy, zmizel nádech středověku z Nemessis Divina, postrádám i rockovou přímočarost z Volcana či z Diabolical. Kapela patrně měla vždy za cíl neustrnout na stejném místě a snaha o jakýsi posun v celkovém hudebním vyznění je s přihlédnutím k věku tvůrčího dua Satyr-Frost z mého pohledu zcela pochopitelná a logická. Jinak se na hudbu (ale celkově na jakýkoliv jiný druh umění) dívá člověk kterému je 20 let a jinak ten, kterému je už více než čtyřicet. Syrovost, rychlost a technickou složitost nahrazuje důraz na přednes tónu a hra s barvami zvuku. Rozumím tedy klidným pasážím i rozhodnutí pro analogovou nahrávku (která mimochodem na kvalitní aparatuře zní opravdu velmi dobře). Pánové už nemají potřebu dokazovat, že jsou schopni nadzvukových sypaček a extrémní syrovosti (to ostatně stále jsou), byť i na této desce kdo chce, ten tam i tyto aspekty bez problémů najde. Milovníci extrémní řežby se už hold musí poohlédnout někde jinde. Na chvilku bych se pozastavil při tolika propírané kontroverzní skladbě Phoenix. Je pro mně opravdu překvapením, že jí nazpíval někdo jiný, a že vůbec došlo k rozhodnutí použít čistý vokál. Satyrův hlasový projev přitom považuji za snad to nejlepší a nejďábělštější, co jsem v tomto úzce profilovaném žánru kdy slyšel. Phoenix ale není špatnou skladbou a rozhodně nesdílím názor (patrně většinový), že by byla skladba nazpívaná ležérně, či snad zcela odfláknutá. Naopak, mám pocit, že se dotyčný zpěvák do skladby opravdu snažil položit a v rámci svých hlasových možností vydal ze sebe maximum. Že v žánru jako takovém (a klidně i v celém metalu) zcela chybí opravdu kvalitní zpěváci (čest výjimkám jako třeba Anneke z ex The Gathering), to je holý fakt, avšak na druhou stranu, metalová hudba nikdy nebyla tím správným prostorem pro opravdové zpěváky, ti se realizují ve zcela jiných hudebních žánrech a je to tak naprosto v pořádku. Skladba Phoenix tak pro mně zůstává zajímavým oživením desky a byť bych nechtěl, aby byla třeba taková deska celá, jako jednotlivá skladby vsazená do celku mi přijde více než povedená. Satyricon dozráli do dospělosti a pokračují tak tam, kde je to z mého (ale snad hlavně z jejich) pohledu logické. Rozhodně se jedná o správný krok a za sebe jsem rád, že se Satyricon odmítá zařadit do obrovské haldy kapel, které hrají 20 let stejnou hudbu s minimem invence a s totální rezignací na jakýkoliv hudební progres. Satyricon mě tedy i po dvaceti letech pořád baví.. :)

Kontrolní kód
opište kontrolní kód

Sarapis / 27.9.13 16:35odpovědět

U mě jasných 100%! Pecka mezi oči, stále živé album. A to až do konce, nevnímám žádný úpadek kvality.

  NOVINKY VE ZKRATCE  /  další novinky