Transfer
 
  Přihlášení  

Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

  RECENZE

zpátky na seznam recenzí
Fates Warning - Perfect Symmetry

Fates WarningPerfect Symmetry

Michal Z27.9.2013
Zdroj: mp3
Posloucháno na: Sony CDP-315; Technics SA-EX140; Beyerdynamic DT770 PRO 250 Ohm
VERDIKT: Fates Warning kráčejí dál, "Perfect Symmetry" toho jest dokladem. Vlastní počátky pokořeny, nastává vzlet k universu. Zásadní počin prog metalu.

Rok se sešel s rokem a Fates Warning v rychlém sledu kují prog železo, aby jim náhodou nezačalo předčasně chladnout. Novátorský přístup nese plody a kapela znovu - jako na každém počinu - dělá krok kupředu a okolí zůstává stát opodál. Vlastní tvůrčí vývoj otevírá místnosti, kde se nacházejí další neotřelé skvosty. Načrtnutý rámec na "No Exit" je na dalším albu "Perfect Symmetry" dotažen do konce a drží pohromadě pevněji a sevřeněji. Progresivní výraz souboru je dotvořen a každý tón a nota dýchá ne zcela tradičním rukopisem. Jistý podíl na tom má výměna bubeníka Zimmermana, kterého nahrazuje Mark Zonder (ex Warlord). Zonderův rukopis je odlišný a dovoluje znít souboru komplikovaněji od doposud vytvořeného díla.

 

Kam že se posunuli naši budovatelští hrdinové? Vydali se dobít hrot pozornosti, na který se upínaly zraky metalově progresivních příznivců a zvedli hozenou rukavici s vyraženým logem „Operation: Mindcrime“. A odpověděli vlastním modifikovaným výrazivem. Rostoucí náročnost hudby a bohatost vyjadřovací mluvy s sebou nesou i první hosty na albu, kdy ve skvělé kompozici "At Fates Hands" vypomáhá Kevin Moore, tehdejší klávesák Dream Theater. Prvně jsou ke slyšení i vkusně zakomponované housle, jejichž struny smyčcem laská hostující Faith Fraeoli. Faith svými party osvěžuje i potemnělejší stopu "Chasing Time", kde houslové party pasují dokonale. Některé skladby se začínají natahovat na standardní délku charakteristickou pro delší progové songy. V případě alba "Perfect Symmetry" to znamená, že čím delší skladba, tím více jsem spokojenější.

 

Alder na svém druhém albu v řadách Fates Warning vyzrává mezi skutečně kvalitní pěvce s velkou variabilitou, která napomáhá kapele znít tak rozmanitě, jak jen jí to v tehdejší době dovolovala kompoziční odvaha. Kapela dotvořila svůj výraz do konečné formule. Komplikovaný materiál na "Perfect Symmetry" je vybroušený téměř k dokonalosti, ale ta jest skryta pod nános přirozenosti, kterou tvorba dýchá. Sic se jedná o náročný prog metal, deska se poslouchá jedním dechem. Daří se držet i pověstnou rozmanitost, kdy se střídají vzletné momenty v extázi s klasickou melancholií, nebo vyklidněné pasáže s technicky šperkovanými motivy. Vytříbená to sbírka písní, o tom není nejmenších pochyb. Při pozornějším poslechu narazíte na první fragmenty, které Matheos později plně rozvíjí v O.S.I.

 

Netradiční rytmika hrající si s naší představivostí, ruku v ruce s originálními kytarovými motivy, občas vyznívá až avantgardně a je patrný zápach industriálu. Skladbám dominuje novum a vyřčení prog metalových postupů, které do dnešních dnů méně nadaní papouškují stále dokola s vážnou tváří. Skladby kupodivu drží pohromadě a netříští se silou jednotlivých motivů. Přirozenost drží otěže spřežení, byť k uklouznutí do akademických hrátek není daleko. Ale ta hrana je jako balancování mezi manželkou a občasnou tajnou spolusouložnicí. Proměnlivost nálad a fantaskních motivů střídají silné, až hitové momenty, aby sklouzly tu k silovějšímu vrcholu, či tesknivé zasmušilosti. Bryskní a hbitá neotřelá kytarová práce mě uvádí do stavu vrcholné pozornosti, jelikož nechat si ujít jednotlivé klenoty by byla chyba srážející požitek. Co skladba, to povedený a odlišný rytmický základ. Co kus playlistu, to jiný středobod skladby. Skladatelský svěží přístup a hráčský um drobné nedokonalosti rolbuje do neviditelného černého ledu. Skladby si drží famózně vysoce nastavenou laťku a neshledávám žádnou jako nepodstatnou, natož zbytečnou. Silné album, nesymetrické.


Autor hodnotí:

Čtenáři hodnotí:

Tvoje hodnocení:


  DISKUZE K RECENZI

zrušit

Reagujete na komentář

jazzko / 28.1.14 14:49

Zkusil jsem si pustit poslední desku Satyricon, navnaděn recenzí, zvědavý po hlasité kritice fanouškovské obce. Nutno na začátek říct, že Satyricon jsem poslouchal od vydání Nemessis až po Now, Diabolical. Poté jsem se, pro celkově stagnující metalovou scénu, která už mě neměla příliš čím obohatit a z mého pohledu jenom opakovala již opakované, zcela odklonil k hudebním žánrům, které s metalem nemají zhola nic společného, avšak které mi umožnily můj další hudební vývoj. Kapely jako Satyricon, Emperor, Dimmu Borgir, CoF, Immortal, Enslaved a mnozí jiní, na které si z hlavy třeba už ani nevzpomenu, to vše byla jména, která se v mé hudební aparatuře v devadesátých letech, ale i v novém miléniu, objevovala velmi často. Nyní, po osmi letech, jsem zvědavě sáhnul po novince od Satyricon. Satyricon jsou na první poslech umírněnější, pomalejší, čitelnější a jaksi hladší. Ta tam je zběsilé tempo z Extravaganzy, zmizel nádech středověku z Nemessis Divina, postrádám i rockovou přímočarost z Volcana či z Diabolical. Kapela patrně měla vždy za cíl neustrnout na stejném místě a snaha o jakýsi posun v celkovém hudebním vyznění je s přihlédnutím k věku tvůrčího dua Satyr-Frost z mého pohledu zcela pochopitelná a logická. Jinak se na hudbu (ale celkově na jakýkoliv jiný druh umění) dívá člověk kterému je 20 let a jinak ten, kterému je už více než čtyřicet. Syrovost, rychlost a technickou složitost nahrazuje důraz na přednes tónu a hra s barvami zvuku. Rozumím tedy klidným pasážím i rozhodnutí pro analogovou nahrávku (která mimochodem na kvalitní aparatuře zní opravdu velmi dobře). Pánové už nemají potřebu dokazovat, že jsou schopni nadzvukových sypaček a extrémní syrovosti (to ostatně stále jsou), byť i na této desce kdo chce, ten tam i tyto aspekty bez problémů najde. Milovníci extrémní řežby se už hold musí poohlédnout někde jinde. Na chvilku bych se pozastavil při tolika propírané kontroverzní skladbě Phoenix. Je pro mně opravdu překvapením, že jí nazpíval někdo jiný, a že vůbec došlo k rozhodnutí použít čistý vokál. Satyrův hlasový projev přitom považuji za snad to nejlepší a nejďábělštější, co jsem v tomto úzce profilovaném žánru kdy slyšel. Phoenix ale není špatnou skladbou a rozhodně nesdílím názor (patrně většinový), že by byla skladba nazpívaná ležérně, či snad zcela odfláknutá. Naopak, mám pocit, že se dotyčný zpěvák do skladby opravdu snažil položit a v rámci svých hlasových možností vydal ze sebe maximum. Že v žánru jako takovém (a klidně i v celém metalu) zcela chybí opravdu kvalitní zpěváci (čest výjimkám jako třeba Anneke z ex The Gathering), to je holý fakt, avšak na druhou stranu, metalová hudba nikdy nebyla tím správným prostorem pro opravdové zpěváky, ti se realizují ve zcela jiných hudebních žánrech a je to tak naprosto v pořádku. Skladba Phoenix tak pro mně zůstává zajímavým oživením desky a byť bych nechtěl, aby byla třeba taková deska celá, jako jednotlivá skladby vsazená do celku mi přijde více než povedená. Satyricon dozráli do dospělosti a pokračují tak tam, kde je to z mého (ale snad hlavně z jejich) pohledu logické. Rozhodně se jedná o správný krok a za sebe jsem rád, že se Satyricon odmítá zařadit do obrovské haldy kapel, které hrají 20 let stejnou hudbu s minimem invence a s totální rezignací na jakýkoliv hudební progres. Satyricon mě tedy i po dvaceti letech pořád baví.. :)

Kontrolní kód
opište kontrolní kód

  NOVINKY VE ZKRATCE  /  další novinky