Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

Po fantastickém albu "A Pleasant Shade Of Gray" se Fates Warning konečně rozhodli vydat živé album, jež dostalo název "Sill Life". Okamžik pro jeho vydání v pravdě ideální a kapela, vědoma si síly doposud posledního počinu, jala se ho kompletně přehrát a zvěčnit na CD kotouči. Aby materiálu nebylo málo, druhý kotouč obsahuje směsku skladeb z období 1986-1994. Řekl bych, že cit pro zvolené skladby na druhém disku je zcela jasný, vybíralo se to nejlepší nebo zásadní, co v danou dobu Fates Warning byli schopni stvořit. Není mnoho živých alb, které mě skutečně baví a vydržím s nimi bez přemlouvání až do konce.

"Sill Life" v mém měřítku na živá alba obstojí na výtečnou v mnoha směrech, o technickém zpracování zvuku u snad netřeba mluvit. Instrumentální výkony snáší perfekcionistická měřítka a přes strojovou přesnost se daří udržet živost materiálu a odstup od naleštěného studiového výtvoru. Tvorba Fates Warning živě dostává další neuchopitelný rozměr a povznáší známé skladby k dalším vrcholům. Kapela je evidentně v laufu, rytmika jede a dává složité rytmy s přehledem, osamocený Matheos se činí na získaném prostoru a Alder potvrzuje živě své schopnosti ze studiových alb beze ztráty kytičky. Fantastické krystalicky čisté muzikantství s přívětivě nakloněným publikem, kombinace, na níž lze stavět.

Na živém albu jasně vykvétá pozorovací plocha, na níž lze uchopit hudbu Fates Warning jako svébytnou, postavenou na vlastních základech a nápadech. Vlastnost tak odlišná od často přirovnávaných souputníků Dream Theater, kteří spíše umně sešívají dávno řečené. Pověstný výklad akademika je na míle vzdálen od nekompromisně obohacující přednášky praktika, který musí obstát v soukromém sektoru, oceánu plného dravých konkurentů. Živá prezentace odhaluje sílu hudby, kterou si tvůrci vypiplali po svém od kořenů a nepokukují za plot do sousedství.

Aby posluchač dostal, co mu patří, kapela na druhém disku drtí vály i ze své daleké historie a prvním projektilem je rozsáhlá dvacetiminutovka "The Ivory Gate Of Dreams" z alba "No Exit", trochu čpí zastaralostí, ale dovolím si tvrdit, že zubu času odolává z větší části. Dokládá schopnosti a talent, kterým kapela vládla už v růstu k vrcholu. Není vhodnější skladby z tohoto období a jsem tomu rád, že zaznívá i na tomto živém nosiči. Co mi minoritně vadilo na prvním disku, byla komunikace a zapojení publika, v podstatě bylo minimální. Na druhém disku je toto spojení více zohledněno a nahrávka má větší živou patinu. Popravdě struktura mohutného eposu tomu dostatečně napomáhá a je i po letech důkazem doby, kdy Fates Warning svoji tvorbu vymaňovali z klasického power metalu k progresivním dimenzím. Je až s podivem, jak už v roce 1988 byla kapela komplexní a kam až dokázala vyšplhat albem „A Pleasant Shade Of Gray“.

Nejvíce zastoupení starých skladeb má na druhém kotouči blyštivé album „Parallels“ z 1991. Jeho prvním poslem je skladba "The Eleventh Hour", která uvolňuje a uhoupe mysl do příjemného stavu, aby byla jitřena dravými tahy. Hudebníci z této skladby udělali živě skvělou šlehu, která dokáže publikum zhypnotizovat a dovést jej k běsnění. Byť mi zde Adler svým výškovým výstupem občas bolestivě zasahuje až do hlubin mozku. Další pulzující "Point Of View" je sympatickou připomínkou mírné inklinace do vod Queensrÿche. Jsem rád, že se v určitou dobu cesty těchto souborů nestřetly a každý pokračoval vlastním směrem.

Svébytný "Monument" metalově řeže a vyjádřením stojí na vlastních nohou a je jedinou vlaštovkou z ne příliš vyvedeného alba "Inside Out" (1994), kde za zmínku a pozornost stála jen úvodní skladba alba. Byť zbytek desky tehdy poznamenal nedostatek odvahy, je tato skladba jasným průkopníkem věcí, které se začaly dít na dalších albových kolekcích. Další extázi a vrcholy přináší "At Fates Hands" která oproti studiové verzi vzlétá k vrcholům. Na výchozí power metalový domov souboru nebylo zapomenuto a "Prelude To Ruin" (1986) dá vzpomenout na tvorbu z první etapy, dle mého gusta mohlo býti těchto ochutnávek více, neb skladba v hledišti i u mě doma způsobuje peklo. Komplet smysluplně zakončuje lehce nostalgická "We Only Say Goodbye" z Parallels. Málokdy se mi přihodí, že dvojalbum natož živé spolknu najednou.